Michal Šamko: K psaní v romštině mě nasměrovalo setkání s Milenou Hübschmannovou

Pominu-li šikanu na prvním stupni a zvůli komunistického režimu která se i na tobě podepsala, na své dětství vzpomínáš hodně idylicky. Zejména na sousedský život v Radkyni.

Opravdu to bylo tak, jak popisuju ve své knize, i když zprvu jsme se jako první romská rodina ve vsi přece jen potýkali s nedůvěrou a předsudky. Táta mi vyprávěl, že během prvních měsíců, kdy jsme se přistěhovali, si od nás místní drželi odstup. Zavírali před námi slepice, nebo když se natahoval přívod vody a bylo nutné udělat výkop k domu, sousedé si vypomáhali, ale nám nikdo na pomoc nepřišel.  Jak se ale táta seznámil s lidmi z místní cihelny, kdes mámou pracovali, a když lidi viděli, že si opravuje barák a my děti neděláme problémy a chodíme do školy, celkem rychle se to zlomilo a začali nás mezi sebe přijímat. Myslím si, že roli hrálo i to, že jsme žili na vesnici, kde si sousedé vypomáhají. Táta choval zvířata, měl kozla, králíky na připuštění, my si zase kupovali od sousedky třeba mlíko pro prase. A dokonce když byla nějaká veselice a táta jednou neměl náladu a nepřišel ani nic nevzkázal, tak se za ním   vypravili a ptali se: „Michale, kde jsi, kde máš manželku?“

Ale předpokládám, že na vsi občas dojde i k nějakým nedorozuměním. Dali vám najevo, že je to kvůli vaší etnicitě?

Problémy občas byly, něco jsme třeba provedly my děti v rámci hry nebo se naše husy zatoulaly k sousedům, ale nikdy se s námi nebavili stylem „vy cigáni“, ale vždycky přišli za tátou a řekli: „Pane Šamko…“ Možná mezi sebou ten výraz použili, ale před námi nedali něco takového najevo. Když k nám přišli příbuzní a měli jsme nějaké to mecheche, tak jenom řekli: „vy jste včera vyhrávali“ nebo „měli jste tam rámus“, ale nebylo to myšleno zle a nikdo si na nás kvůli tomu nestěžoval. 

Jaké tenkrát byly vztahy mezi Romy? 

Tenkrát v Nové Pace, kam jsme jezdili do škol a později se tam přestěhovali, žilo hodně Romů a vzájemně si pomáhali. Kolikrát jsme přespávali u cizích Romů, tedy takových, kteří nebyli z rodiny, když jsme třeba byli někde na pouti. „Nikam takhle navečer nepojedete, zůstanete přes noc u nás,“ – to bylo úplně běžné. A stejně tak i my jsme kolikrát poskytli někomu neznámému nocleh. Vztahy mezi námi byly dobré a drželi jsme pospolu. Problematické rodiny byly tenkrát taky, ale ty byly i mezi Čechy. I za komunismu byly chudé rodiny, které potřebovaly pomoc. Táta jim dával škvarky, brambory, půjčoval jim peníze, které často už nikdy neviděl. Bral to ale jako svou romskou povinnost, pomoct lidem, kteří jsou v nouzi. Po šestnácti letech jsme se přestěhovali do Nové Paky, kde jsem měl velkou partu kamarádů a byl v ní jediný Rom. Musím ale říct, že ostatní Romy tak dobře nepřijali, a když se děly nějaké konflikty, tak za mnou čeští kamarádi chodili, abych to urovnal: „Michale, ty na ně platíš, jestli to nevyřešíš, tak to skončí bitkou.“ Podědil jsem tak trochu roli svého táty, kterého si Romové vážili pro jeho schopnosti a dobročinnost.

Jak se tvoje rodina dostala do Čech?

Zejména v českém pohraničí, pracovní síla. V rámci celého Československa vznikaly dohody mezi českými a slovenskými městy o přesunu Romů. Těm byl kompenzován majetek, který museli nechat na Slovensku, a za tyto peníze si pořizovali bydlení v Čechách. Naše rodina, která pocházela z vesnic Šemetkovce a Ladomirová, se takto dostala na Jičínsko, kde nás rozdělili do vesnic asi v okruhu třiceti kilometrů. Můj táta tuto příležitost uvítal. Vzpomínal, že za války Slováci Romům, kterým fašisté nařídili, aby se vystěhovali tři kilometry za vesnici, pomáhali a dávali jim jídlo. Po válce, když se Romové chtěli vrátit do svých domovů, už to byl problém. Mezitím si totiž místní Slováci domy přivlastnili nebo s pozemky, na kterých stály, už měli své plány. Začalo se poukazovat na to, že Romové dělají problémy, nechtěli nás mezi sebe zkrátka přijmout. Romové nemohli do hospody nebo nás nepustili do kina a řekli, že máme přijít jindy.

Takže tatínek byl první z rodiny, kdo se vypravil do Čech?

Tehdy tu už pracovala jeho nejstarší sestra – v uhelných dolech na Mostecku. Táta se sebral, odešel a v patnácti tady začal pracovat v uranových dolech – asi proto, že se za to platilo víc. Díky tomu si postavil v Šemetkovcích zděný dům, který později prodal a koupil dům v Radkyni. Táta byl děsný dříč, pracant. Všeho, čeho moji rodiče dosáhli, bylo jen jejich úsilím. Pamatuju si, že když se ve tři hodiny odpoledne vrátil z ranní šichty, převlékl se do montérek a pracoval na opravě našeho domu až do půlnoci. Každou chvíli využil, asi by se dalo říct, že to byl workoholik. Pocházel z chudé rodiny a byl naučený spoléhat se jen sám na sebe. Když moje máma umřela, dobrá třetina lidí, kteří jí přišli na pohřeb, byli čeští sousedi, známí, kolegové z práce. Oba byli zvyklí celý život šetřit, i ve stáří, v důchodu, chodili na brigády a nás děti ze svých úspor podporovali. Byli ale přísní a každou půjčku po nás chtěli vrátit. Učili nás, že v penězích musíme mít pořádek.

V knize je i motiv tělesných trestů, které za komunismu byly celkem běžnou součástí výchovy. Jak si tví rodiče zjednávali respekt svých šesti potomků? 

Rozhodně to nebylo násilím, našemu tátovi stačilo, aby zvýšil hlas, a my už věděli, že mu nemůžeme odporovat. Když jsme byli malí, tak výchovu nějakým tím plácnutím řešila naše máma. Ve své knížce popisuju zkušenost svých kamarádů, kteří zažili tvrdší tělesné tresty. Své rodiče sice uznávali, ale sotva dospěli, odešli z domu a s rodiči nikdy příliš nekomunikovali, vznikla tam určitá odtažitost, výčitka za chování, které jim jako dětem ubližovalo. Když se sami stali rodiči, nikdy své děti nebili. Já jsem své děti vedl k tomu, aby se uměly chovat uctivě k sobě navzájem a hlavně ke starším. U nás se pořád oslovujeme „teta“, „strýc“, ne křestním jménem. Snad to budou mít pořád v sobě, tu vzájemnou úctu mezi sebou, až tu my, rodiče, nebudeme. Vždycky jim říkám, že musí mít oporu v sobě navzájem.

Jak se podle tebe za těch čtyřicet let život Romů změnil?

I díky tomu, že dnes Romové mohou cestovat do zahraničí, vidí, jak žijí lidé jinde, chtějí pro své děti víc příležitostí a lepší život. Možná si více hledí své nejužší rodiny. Dříve se Romové spoléhali jen na své příbuzné, i vzdálené, kteří pomohli, když se rodina dostala do nesnází. Proto byli Romové tak soudržní. Dnes už to tak není, ta pospolitost a otevřenost se vytrácí. Ale řekl bych, že některé tradice jsou dnes nepatřičné a není čeho litovat, pokud časem úplně vymizí. U mnohých Romů například pořád ještě platí, že muž nosí kalhoty a žena je ta, co se má starat o děti a domácnost, přitom ale také chodí do práce a přináší peníze. Takové ty zvyky, že muž musí dostat první na stůl, protože je živitel rodiny, že doma s ničím nepomůže a má právo manželku ponižovat, trestat, neuznávám. Dnes by se měla ta rovnoprávnost projevovat ve všech ohledech.

Dělali rodiče mezi vámi dětmi nějaké rozdíly?

Nedělali, táta si vždycky přál, abychom všichni získali vzdělání, kluci i holky. Doma jsme byli zvyklí pomáhat, i když sestry spíš s vařením a úklidem, my kluci zase se dřevem na zimu, prací kolem domu a péčí o zvířata. Když se šlo někam do města, zodpovědnost za tátu přebíral nejstarší bratr a musel sestry chránit, vyhodnotit, jestli jim může hrozit nějaké nebezpečí, bránil je, dohlížel na to, aby se v pořádku vrátily domů, takže měl i právo určovat, s kým se můžou bavit, s kým si zatancovat. Rodiny se na sňatcích domlouvaly už dopředu, chtěly mít jistotu, že se dcera nebo syn dostane do dobré rodiny, tedy do rodiny na jejich úrovni. 

Dnes mladí často spoléhají na rodiče, i když už sami mají děti…

Já z legrace říkám, že od doby, co není vojna, zůstávají kluci mamánky, ale od mámy se nechají  obskakovat i holky.  Každý je rád, že děti přijdou na návštěvu, ale nesmí se to zneužívat, to dříve nebylo. Když jsme třeba potřebovali někam zajít na úřad nebo k lékaři a děti pohlídat, mí rodiče řekli: „Nenene, vezměte si je s sebou.“ Je to asi dobou, která je dnes podle mě náročnější, rodiče se snaží svým dětem ulevit. Když my byli mladí, nebylo sice tolik možností, ale také nebylo tolik stresu, měli jsme volnější život. Nedivím se jim, že jsou z toho všeho unavení, fyzicky i psychicky, mají deprese. Dnes by se řeklo, že by si člověk měl žít lépe, ale my jsme tenkrát měli jistotu bydlení, byty přidělené buď zaměstnavatelem nebo městem nebo jsme si dokázali pořídit i vlastní. Když člověka propustili z jednoho zaměstnání, museli ho vzít jinde. Mladí mají našetřeno na kauci, ale odmítají je kvůli romskému jménu, chtějí vidět výpis z účtu, jestli nemají exekuce. Tenkrát také byly v životě různé překážky, ale dnes často pracují v nepřetržitém provozu, aby uživili rodinu a zaplatili drahý nájem. Synovec mi říká: „Já nevím, co je to být doma, taky chtěl být třeba dva dny s dětmi, ale nemůžu si to dovolit.“ Dnes musíte jen dřít, a pokud ne, ocitnete se velmi rychle na dně.

Jak ses vyrovnával s nástrahami, které přinášela doba před rokem 89?

Pokud jsi tehdy věděla, jak na ten systém máš pohlížet, neprovokovala jsi, přizpůsobila ses, tak se ti celkem nic nedělo. Dítě politiku neřeší, má jiné starosti, ale i já a moje rodina jsme tenkrát tlak režimu pocítili, ať už to byl nátlak ke vstupu do KSČ, uliční výbory nebo kádrový profil, který rozhodoval o profesní budoucnosti. Nemohl jsem například studovat zemědělskou školu, musel jsem jít na zedníka. Dodnes je mi to líto, protože mám silný vztah ke zvířatům, a kdybych byl vystudoval, měl bych i zajištěné místo v zemědělství a dnes bych možná byl někde dál. Na druhou stranu, takhle jsem si dodělal maturitu až v dospělosti a díky studiu na škole Emila Ščuky se začal angažovat pro Romy, zkrátka mě to tehdejší rozhodnutí nasměrovalo jinam.

Co bylo impulsem, že jsi začal psát?

Když nám bylo se sourozenci asi dvanáct let, začínali jsme psát sami pro sebe nebo pro holky, které se nám líbily, různé básničky, milostné dopisy. Tenkrát nebyly telefony, tak se psaly dopisy, i rýmované. V patnácti na učňáku jsem začal skládat texty pro naši kapelu. Přihlásili jsme se do hudební soutěže a vyhráli okresní kolo. I mě k psaní v romštině nasměrovalo setkání s Milenou Hübschmannovou. Tehdy po celých Čechách sbírala pohádky a jednu jí vyprávěl i můj strýc Vasil Šamko. U nás doma tehdy nabádala bratra Dušana a sestru Jolanu, ať zkusí psát poezii také romsky. S Milenou jsme se pak potkali i v Kolíně, kde jsem dálkově studoval střední školu sociálně-právní. Pochlubil jsem se jí svou baladou Duj, duj, větře, duj, kterou mi otiskli v Mladém světě. Řekla mi, že bude ráda za každou věc, kterou napíšu pro Romano džaniben, že mám talent a ať píšu i v romštině, a když ne v romštině, tak klidně česky, že to přeloží. První moje povídka v romštině byla v roce 2000 Papuskeri paramisi / Dědečkova pohádka, kterou jsem napsal za jedinou noc. Následovalo Košiben/Prokletí, psal jsem i pro další časopisy. Po Milenině smrti jsem začal spolupracovat s nakladatelstvím Kher, díky kterému vyšla i moje první kniha Májky a totemy.

Čerpal jsi ve vyprávění z rodinných příběhů?

Inspirací mi bylo třeba tátovo vyprávění, skutečné osudy Romů z doby konce války, kdy se evakuovali před postupující frontou a Němci ty poslední na cestě, včetně matek a dětí, vraždili. Táta vzpomínal, jak na ně byli ze začátku hodní, učili ho střílet, dávali mu čokoládu, ale jak se přibližovala Rudá armáda, chovali se hůř a hůř. Některé příběhy jsem zase znal od své babičky, která byla v koncentráku, něco od strýců, kteří bojovali na Dukle. Měl jsem tu faktickou kostru, ale zbytek jsem si musel poskládat sám.

V psaní jsi samouk. Jak se rozhoduješ,, jak příběh vystavíš?

Musím mít nějaký pevný bod, námět, třeba právě skutečnou historickou událost. Na psaní je krásné to, že když píšeš, tak se dostáváš do světa, který si vymýšlíš, ocitáš se úplně mimo realitu. Kolikrát se mi stalo, že jsem se do psaní pustil v deset hodin večer, když manželka a děti už spaly a já měl klid, a najednou se podívám na hodinky, a ono bylo třeba půl šesté ráno! Přestal jsem zkrátka vnímat čas. Ta možnost slovy vyjádřit svou vizi je báječné. Opravdu si přitom odpočinu, ale jen když mám inspiraci. Když jsem knihu už dopisoval a musel v hlavě udržet všechny nitky a souvislosti, občas jsem se ztrácel a musel si dávat velký pozor, abych uhlídal linku příběhu a všechno sedělo.

Michale, jaký to je pocit, držet v ruce vlastní knihu?

Je to něco úžasného. Vždycky jsem si přál, aby mi vyšla knížka, aby tady po mě něco dalšího, kromě mých potomků, zůstalo. Mým snem je ještě vydat pohádky, které jsem vymýšlel pro své děti a vnoučata. Pohádka je krásná v tom, že se dostaneš do světa, kde není tolik špatného, a pokud ano, tak to vždycky můžeš napravit, zlo proměnit v dobro. Asi jsem blbej, ale já miluju lidi a vždycky jsem měl touhu předávat emoce, možná návod, jak vnímat život, umět se radovat z každé chviličky. Říkat si, že stejně tak, jako večer zapadá slunce, zapadá i všechno špatné, a když ráno znovu vyjde, vrátí se s ním i dobro. Jsem nešťastný z toho, jak se vztahy mezi lidmi zhoršují. V takové době to vždycky odnášejí menšiny, které jsou takzvaně první na ráně. Romové by proto měli držet při sobě. Možná, že jednou romství zanikne, ale říkám si, že něco z něho se alespoň uchová v knížkách.

Co by si měli čtenáři z knihy odnést?

Psal jsem ji hlavně pro děti, které si prožívají něco podobného, jako jsem zažil já nebo i moje vnučka, když jsme se přestěhovali a ona ve třetí třídě nastoupila do nové školy. Spolužáci ji mezi sebe nepřijali a ona byla nešťastná. I já jsem se potýkal s šikanou a moje zkušenost je ta, že pokud si nejde získat ostatní svým chováním, musíte se soustředit sami na sebe a udělat všechno pro to, abyste uspěli. A tak jsem se učil, abych byl lepší než ti, kteří se mi posmívali kvůli tomu, že jsem Rom. Vlastně jsem byl nucený vyvrátit jim jejich představy o Romech, musel jsem ukázat, že nejsem takový, jako ti, o kterých s opovržením mluví. Nechtěl jsem se podvolit tomu, že bych dostával čtyřky, pětky. Schytal jsem trojku a už jsem byl špatný z vědomí, že nepatřím mezi nejlepší, takže jsem i učňák vyšel s vyznamenáním. A nakonec jsem i odmaturoval jako premiant školy, i když se mnou absolvovali výborní studenti denního studia jako David Tišer nebo Renata Patkaňová. Nechtěl jsem se před nimi, ale ani před ředitelem školy Emilem Ščukou, který do mě vkládal velké naděje, nechat zahanbit.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi.