Michaela Marksová Tominová: Vliv rozsudku D.H. na postupnou desegregaci školství je zásadní
Minulý týden uplynulo již šest let od přelomového rozsudku Evropského soudu
pro lidská práva v případu
D. H. a ostatní versus Česká republika. Rozsudek potvrdil, že ČR
diskriminuje romské děti tím, že je nadměrně posílá do praktických škol (dříve
zvláštních).
Česká vláda podle rozsudku ze 13.11 2007 porušila právo 18 romských dětí z
Ostravska na vzdělání a zákaz diskriminace tím, že byly zařazeny do zvláštních
škol. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva tak zvrátil rozhodnutí nižší
instance, proti němuž se stěžovatelé odvolali. Verdikt přijali soudci poměrem
hlasů 13:4. Podle rozsudku porušila ČR článek evropské úmluvy o lidských právech
o zákazu diskriminace a článek protokolu k úmluvě, který se týká práva na
vzdělání. I přes mezinárodní kritiku České republiky tento problém u nás stále
přetrvává.
V naší anketě jsme se v této souvislosti optali třech osobností, které se zabývají lidskými
právy či školstvím, jestli rozsudek D.H. proměnil české školství, případně jak.
Jde o tyto osobnosti:
- Michaela Marksová Tominová, stínová ministryně ČSSD pro lidská práva a
rodinu - Ondřej Liška, bývalý ministr školství, který prosazoval inkluzívní přístup, předseda Strany zelených
- Jolana Šmarhovyčová, sdružení Vzájemné soužití (bylo to právě Vzájemné soužití, díky němuž byla žaloba D.H. a ostatních podána a dotažena až k
Evropskému soudu pro lidská práva)
V prvním článku přinášíme reakci Michaely Marksové Tominové.
Odpověď Ondřeje Lišky je zde. Odpověď Jolany Šmarhovyčové je zde.
Proměnil rozsudek D.H. české školství? Pokud ano, jak? Pokud ne, proč?
Marksová Tominová: Vliv rozsudku je naprosto zásadní
Řekla bych, že nejsprávnější odpověď by byla: „Ještě neproměnil, ale již
několik let pozvolna proměňuje.“ Přes skepsi kvůli pomalému postupu jsem
jednoznačně přesvědčena, že jeho vliv je dodnes naprosto zásadní. Pravda,
zpočátku se s ním české školství vyrovnalo svým vlastním svérázným způsobem –
když Dr. Pilař z ministerstva vymyslel ono přejmenování škol zvláštních na školy
praktické.
Celou dobu to byl ale významný nástroj v rukách nevládních organizací.
Posléze v relativně krátkém časovém úseku, kdy byli ministři Ondřej Liška a
Marie Kopicková, byl rozsudek důležitý i pro prosazování změn v rámci
ministerstva – pro ty úředníky a úřednice, kteří změny prosazovali proti těm,
kteří jim více či méně aktivně bránili.
Ačkoli za ministra Dobeše došlo téměř k destrukci té části organizační
struktury, která změny směrem k inkluzívnímu školství prosazovala, nastartované
se stále sune kupředu. Sice mnohem pomaleji, než bychom chtěli, ale zato,
doufám, nezadržitelně. Prvními vlaštovkami budiž změny vyhlášek.
V současné době čekáme na novou vládu. Ta před sebou má obrovský a
veledůležitý úkol: začít aktivně a systematicky bojovat se sociálním vyloučením.
Desegregace našich škol hraje v tomto boji naprosto klíčovou roli. Návody, jak
to udělat, už existují, například ve vládní Strategii boje proti sociálnímu
vyloučení. Co zatím chybí, je jasná a nekompromisní politická vůle vládních
představitelů tato opatření prosadit. Pevně věřím, že ji nová vláda najde.
