Matěj Stropnický: Cigán na Národním divadle
Inscenovat trapnou konferenci o romské inkluzi a zároveň její cíle hájit. Kritizovat politickou korektnost a zároveň politicky korektní zůstat. To je pokus představení Můj soused, můj nepřítel. Hurá, na jevišti je Rom. Bohužel dokonalý.
Mezinárodní divadelní projekt Nouzový vchod financovaný Evropskou unií, jehož se za Česko účastní pražské Národní divadlo, se zabývá problémy přistěhovalectví, ale i etnických menšin uvnitř společností. Střety civilizací, píší autoři, u nás neprobíhají ani tolik a zatím mezi Čechy a vesměs nelegálními imigranty ze zemí bývalého Sovětského svazu či Vietnamu, ale mezi starousedlíky – mezi Čechy a Romy. Pokusem inscenovat tento konflikt je autorské představení Viktorie Čermákové a Matěje Samce Můj soused, můj nepřítel, které Národní divadlo uvedlo v nově využitém prostoru svého ateliéru na Anenském náměstí minulý týden. Náhodou se jeho uvedení trefilo do času protiromských bouří na Šluknovsku, které jeho jednostrannost dále problematizují.
Diváci se mění v účastníky nejprve zcela skutečné konference uzavírající české předsednictví roku Dekády romské inkluze. Zazní celý letošní projev vládní zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové. Je dokonale oblečená, učesaná, nalíčená a navoněná, přijela vládní limuzínou, prezentaci má powerpointovou, umí mnoha jazyky včetně jazyka podobných konferencí, nikoli však romsky, a Romové ji tak trochu děsí, tak trochu se jich štítí, ale když vytáhnou housličky, dojme se jejich folklórem. Ráda by o nich něco z titulu své funkce řekla, ale vlastně neví nic ani o nich ani o problémech, s nimiž jsou denně ve střetu, zakoktává se, protože rok dekády vlastně nevedla a prezentaci jí připravili na sekretariátu. Hyperkorektně čte slova o přiblížení, porozumění, o toleranci a jednoznačných krocích vpřed, mění si přitom slajdy své prezentace a už to chce mít hlavně zkrku.
Následují – stále jsme na konferenci – další standardizované výstupy úřední představy o soužití: ocenění zasloužilého Roma státní cenou, houslový vstup a úryvek z Máchových téměř dvě stě let starých Cikánů, romanticky divokých. Postupně do připraveného programu ale proniknou jednak oknem dva mladí Romové a jednak vlastenec od televize. Housle jdou stranou, rap tohohle kluka nehraje hostům k chlebíčku a sklenici sektu na recepici, žaluje a svůj hněv pak dostane možnost ukojit v dramaterapii inscenovaného úryvku ze skrytě neonacistického textu Zemřel Herbert Schweiger, jímž donutí televizního vlastence přihlásit se ke svým vzorům.
Představení přináší dvě dobré zprávy, ale má dva ještě o něco důležitější problémy. Zprávy jsou tyto: hurá, i divadlo si všimlo, že v Česku existuje nějaký problém vztahu etnických Čechů a Romů a věnuje se mu, a zadruhé: na jeviště scény, kterou dal přece národ sobě, a byť jen na boční, jsme pustili hned několik Romů a dokonce jsme si od nich nechali vynadat. Jenže problémy: představení zůstává studené, postavy se k sobě jako k jednotlivcům nepřiblíží než na vzdálenost uctivého metru, zůstávají účastníky konference, nestanou se obyvateli jednoho domu pustnoucího sídliště a obecný Rom je v inscenaci zobrazen sice jako současný, ale bezrozporný. Představení tak sice i pouhým uvedením projevu zmocněnkyně zesměšňuje korektní byrokratický přístup vlády i samospráv k věci, ale korektní optiku přejímá a z jednostranného problému „romské otázky“ dělá opět jednostrannou rasovou nesnášenlivost Čechů k romské menšině. Druhý problém navazuje na první: v představení nejsou přítomni ti, kdo nejsou ani vládní zmocněnkyně, ani Rom ani nácek, tedy naprostá většina lidí.
Na obojí lze namítnout, že to tak jistě ve skutečnosti je: většina se o problém nezajímá a ani ta ani ona etnická skupina o krácení vzdálenosti mezi sebou zrovna nestojí. Lhostejnost je ale poměrně nedramatická. Přesto existuje v téhle zemi několik desítek tisíc domů, v jejichž obývácích ukazuje televize pochody nácků, v jejichž sklepích se rapuje a do některého z nichž jednou za rok přijede nějaký státní úředník. Ale nejzajímavější a také jedině dramatické jsou osudy obyvatel těchto domů, když se zrovna nic z výše uvedeného neděje, protože podobných dnů je v roce 364. Teprve skrze konflikt obyvatel jednoho domu, jednoho sídliště, jednoho města, ale konflikt konkrétní a mezi konkrétními postavami, kde dopředu nemá pravdu ani bílý pán, který o sobě tvrdí, že není rasista a chce přece jenom právo, pořádek a spravedlnost, ani Rom ať už s houslemi či ve skejťáckém.
Nepochybně si spolu s autory přeji zlepšování vztahů etnických skupin v Česku a vidím, že vláda i samosprávy jdou na věc od lesa pokáceného. Stejně nepochybně ale i budovatelé v padesátých letech a spisovatelé oněch dob chtěli štěstí všech v socialismu. Zobrazovat tehdy budování onoho štěstí a dnes zlepšování oněch vztahů ale na Úderníkovi či Romovi, kteří budují či bojují, namísto skrze příběh Franty s Pepou, kteří občas šlohnou nějakou tu trubku, večer se zchlastají, nesnášejí se, třeba protože jsou jiní, musejí žít těsně vedle sebe a žádný nemůže odejít, ale zároveň i kvůli zcela osobním sporům, znamená dělat stejnou chybu a tedy i to, že ani výsledek nemůže být o mnoho jiný. Cigán na Národním divadle zůstává Romem, představení Můj soused, můj nepřítel pozitivní hrou, konference skončila a inscenace o ní bystře neřekla o mnoho víc, než že byla lhostejná. Příště už snad ne o problémech s lidmi, ale o lidech s problémy.
Recenze byla publikována na
www.denikreferendum.cz
