Martin Šimáček: Život s „černou sviní“

Podle průzkumů veřejného mínění si
devět z deseti Čechů nedovede představit za souseda Roma. Když politici
a média rozpoutali mediální kolotoč
kolem situace na Šluknovsku, propadly se ceny
zdejších nemovitostí tak, že domy de
facto ztratily hodnotu – nikdo nechtěl do regionu, ve
kterém jsou „samí
nepřizpůsobiví Romové“.

Téměř třetina romských dětí
končí v praktických
školách. Pokud se v některé
běžné základce přehoupne počet
romských dětí před 20-25%, rodiče
ostatních dětí je začnou houfně
odhlašovat ze školy a vodí je do
jiných.

Když se v rozsáhlém výzkumu
společnosti Člověk v tísni učitelé
škol vyjadřovali, jaké děti se
znevýhodněním jsou připraveni
vzdělávat, propadaly se romské děti až za děti na
vozíku, děti s mírným
downovým syndromem či jinak zdravotně
znevýhodněné děti.

V jiném výzkumu Univerzity Jan Evangelisty
Purkyně nejprve dostali učitelé popis dítěte se
sociálním znevýhodněním bez
jména a fotografie a měli rozhodnout, zda jej
dokáží zapojit do své třídy
a vzdělávat spolu s ostatními.
Většinou nebyli proti. V dalším kole
dostali ke stejnému popisu situace dítěte
připojeny i fotografie – v polovině případů fotku
romského dítěte, v druhé polovině
dítěte z majority. A výsledek? Učitelé
odmítli romské dítě zařadit do
své třídy 4x častěji, než dítě z
majority!

Není tedy o čem diskutovat: Být Romem v Česku
znamená objektivní nevýhodu, založenou
na zdevastované skupinové identitě. Mezi
nejobvyklejší projevy patří
odmítnutí zaměstnat, pronajmout byt či
odmítnutí přijmout dítě do
školy (viz. loňské případy z Brna, kdy
ředitel školy před skrytou kamerou České televize
nejprve poslal pryč romskou matku s dcerou s tím, že
má ve třídách plno, aby
vzápětí přijal dítě z
majoritní populace).

Potud se jedná „pouze“ o
vyčlenění ze společnosti, o nerovné
příležitosti. Hůře je však v případě
69 napadení Romů z nenávisti (z 238
etxtremistických trestných činů),
které se (podle oficiálních
policejních statistik) staly během loňského roku,
v případě žhářských útoků
(při kterých jde o život!) a nebo v případě
násilných demonstrací
extrémní pravice, nejčastěji Dělnické
strany sociální spravedlnosti, které
jsou nepokrytě nenávistné
především vůči českým Romům. Po
mrazivých proslovech (nepřímo či dokonce
přímo odkazujících k
nacistickým praktikám) pochodují
(neo)nacisté do míst, kde žijí
Romové a pod dohledem policie jim vyhrožují
smrtí.

Z kůže se nelze vysvléknout. Pokaždé, když se
jako Rom vydáte na ulici, do tramvaje či do restaurace,
obvykle potkáte někoho, kde svůj
nenávistný postoj vůči vám
vyjádří – odtažitostí,
verbálně nebo i fyzicky.  Jako Rom jste nositelem
identity, která je ve společně silně poškozena.
Už nerozhoduje, jak se chováte, co děláte, ale
skupinová identita vás shazuje a priori.
Samozřejmě to neplatí všeobecně,
neplatí, že co Čech, to rasista. Ale platí to
dost na to, aby se romská identita stala
neodhoditelným závažím pro
každého jejího nositele.

Můžete namítnout, že násilí z
nenávisti se netýká pouze Romů. A
budete mít pravdu. Mezi ohrožené skupiny (či
chcete-li identity) patří mnozí cizinci,
různé subkultury, bezdomovci, nemocní
lidé (například lidé s AIDS),
hendikepovaní lidé,
homosexuálové, ale často také
lidé v důchodovém věku. Obětí
násilí z nenávisti se může
stát kdokoliv, ale pravděpodobnost rapidně klesá,
pokud patříte mezi majoritní populaci a nijak
zvlášť nevyčníváte. Mohli
bychom sestavit žebříček vnějších
znaků, jejichž nositelé patří mezi
nejohroženější – od barvy pleti, přes
oblečení až po postoje a názory.

Nevraživost vůči skupině, vztažená na jednotlivce, se
stává nevraživostí bez důvodu.
Respektive důvodem pro agresora zůstává
právě skupinová identita, jíž jste
nositelem. A nic nepomůže, že jste útočníka
doposud nikdy neviděli, že s ním nemáte nic
společného, a že jste k jeho nenávisti nikdy
nedali žádný důvod.

A nevystačíme se si z argumenty, že Romové jako
jedna z nejchudších populací v Česku
se nejvíce propadají do sociálně
vyloučených lokalit, které jsou
gigantickým problémem v soužití v
téměř dvou stovkách českých měst a
obcí.

Není účelem tohoto článku rozzlobit ty
čtenáře, kteří žijí v
bezprostřední blízkosti sociálně
vyloučených lokalit s převahou romského
obyvatelstva a jsou vystaveni důsledkům, které
takové soužití s
přináší. Obvykle se musí
potýkat s nepořádkem, někdy
obtěžujícím hlukem a drobnou kriminalitou.
Nebezpečný je především
fenomén tzv. dětských gangů, které
jsou důsledkem hlubokého odcizení
mladých lidí,
reprodukujících a
prohlubujících ty nejhorší
strategie svých rodičů, kteří ztratili před 20
lety zaměstnání. Někteří
radikální mladíci v takové
situaci páchají násilí z
nenávisti rovněž s etnickým podtextem, často jako
vendetu utlačené národnostní
menšiny vůči většinové populaci, jako
emotivní reakci na vlastní
katastrofální životní situaci nebo z
potřeby sebeidentifikace, jejíž forma se na hony vzdaluje
společenským normám.

Tím se ale dostáváme na pole
problematiky důsledků trvalého a hlubokého
sociálního vyloučení, které
vyžaduje dlouhodobější a systematické
řešení. Nic to ale nemění na tom, že
jeho součástí je i etnická
ostrakizace, která jej prohlubuje a
vytváří ze soužití romské
menšiny a majoritní populace obtížně
řešitelný sociální
problém s etnickým podtextem, který se
však dere na povrch a stává se pro
většinu tím hlavním a často
jediným důvodem, ale především
nejsnadnějším poznávacím
znamením. Individuální
lidské jednání, snahy a motivace, ale
i individuální útlak z
nenávisti, který mnozí uvnitř tohoto
sevřeného problému
zažívají, jsou skryty hluboko pod viditelnou
slupkou problému.

Z odmítavých postojů většiny
lidí většinové populace vůči Romům se
pro každého Roma stává
nepříjemná denní skutečnost.
Dobře tak těm Romům, kteří jsou agresivní,
nesnášenliví,
útoční – řeknete si v sebeobraně (snad
bez ohledu na důvody, které k tomu vedou).
Ale co především se situací
dětí, rodin, které se snaží vybudovat
zázemí pro zdravý vývoj
svých dětí, které se snaží
normálně pracovat, bydlet, …žít?
Z latentního odmítání je v
podání řady lidí v Česku velmi
blízko ke konkrétním
odmítnutím při hledání
práce, při zápisu dítěte do
školy, při kontaktu na ulici či v restauraci. A odtud je
velmi blízko u řady lidí v Česku přidat se do
průvodu nacistů, kteří demonstruji proti Romům, přidat se v
hospodské debatě k názoru „dobře jim
tak, že jim zapálili barák, černejm
sviním“.

Co pociťuje desetileté romské dítě,
když mu pod okny pochodují nacisté, a v
závěsu za nimi sousedé, třeba i jejich
učitelé ze školy (viz. rotavský průvod
DSSS vloni) a křičí „Cikáni, do
plynu“?

Od odmítání vede velmi
tenká linie k nenávisti. Co je
horší? Násilný
útok, či strach z toho, že může přijít? A strach
rodiče, že násilí přijde, když jeho syn nebo
dcera půjdou cestou ze školy?

Násilí z nenávisti proto
není jen dokonaným trestným činem,
fyzickým násilím.
Násilí z nenávisti je také
neustálým sžíravým pocitem
ohrožení kvůli identitě, která se nedá
změnit.
Cesta z ohrožení násilím z
nenávisti nevede přes
zašlapání
pošramocené identity do země, přes
její potlačení, zamlčení.

Cesta vede přes uznání konceptu
popisujícího násilí z
nenávisti kompetentními orgány
(ministerstvo vnitra, policie), přes jeho identifikaci v
trestním řízení i ochranu
obětí násilí z nenávisti. A
přes osvětu, ve které jednu z
ústředních rolí sehrají
média, která musí mimo jiné
přestat zneužívat dehonestující
termín „nepřizpůsobivý“, měla
by přestat popisovat etnicitu pachatele trestné činnosti či
selektivně vybírat ty trestné činy,
které mají čtenářskou sledovanost.

KAM
DÁL?
Diskriminace
jako předstupeň násilí z nenávisti
Selma
Muhič Dizdarevič: Zločin z nenávisti, zločin proti
všem
Michal
Mazel: Zločiny z nenávisti a jejich vztah k extremismu