Martin Šimáček: Agentura pro sociální začleňování v Ústí stále pomáhá lidem, kteří byli vystěhováni

V kauze vystěhovávání lidí z ústecké městské části Předlice pokračujeme
rozhovorem s ředitelem Agentury pro sociální začleňování Martinem Šimáčkem. Po

reportáži z ubytovny v Krásném Březně, v níž řekli své názory přímo
vystěhovaní lidé a Míra Brož, aktivista ze sdružení Konexe, jsme přinesli

názor Jana Černého z Člověka v tísni. K případu samému i k celkové situaci s
bydlením Romů v Ústí nad Labem se nyní vyslovuje i Martin Šimáček.

Angažovala se Agentura pro sociální začleňování v případu vystěhování lidí
z Předlic, z domu označeného statikem za neobyvatelný? Jak konkrétně?

Od začátku byla na místě lokální konzultantka Agentury Veronika Kamenická. V
podstatě nepřetržitě komunikovala s obyvateli domu, snažila se o konstruktivní
domluvu také s majitelem domu. Chtěli jsme přispět k tomu, aby zvládl dům
opravit podle nařízení stavebního odboru. To se bohužel ukázalo jako nereálné.

Ihned poté jsme se sešli se starostou Předlic Tvrdíkem a vedením sociálního
odboru. Tlačili jsme na to, aby městská část přestavěla svůj dům v Předlicích,
který dříve sloužil jako služebna městské policie, na sociální byty, které by
byly k dispozici v podobných případech, jako je tento. Lidé by zde našli dočasné
přístřeší, než by se podařilo najít vhodné bydlení. Starosta přislíbil, že dům
přenechá tomu, kdo jej bude ochoten předělat a provozovat , což nestačí. Myslím,
že vzhledem k situaci v Předlicích a počtu lidí, kteří se mohou dostat do akutní
bytové krize, by bylo odpovědné, aby se toho ujala samotná městská část.

Podařilo se ale domluvit, že sociální odbor městské části bude ve spolupráci s
neziskovými organizacemi pomáhat hledat lidem z domu v ulici Beneše Lounského
vhodné náhradní bydlení v Ústí nad Labem. Sociální odbor také svolil s tím, že
podpoří žádosti obyvatel domu o dávky mimořádné okamžité pomoci, pro úhradu
případných kaucí u zajištěných bytů, případně mimořádné pomoci, ze kterých by
mohli hradit poplatky za ubytovnu. Přes úsilí sociálního odboru a terénních
pracovníků Člověka v tísni se však byty stále nedaří najít.

Také jsem ihned kontaktoval primátora města a požádal ho, aby svolal Akční
skupinu primátora ustavenou k řešení krizových situací ve městě. Pan primátor
souhlasil a svolal ji. Na jednání akční skupiny jsme se snažili docílit dohody,
co kdo může a musí udělat pro to, aby nájemníci z domu v ulici Beneše Lounského
neskončili na ulici nebo v jiném městě. Ostře jsme se postavili proti návrhu
zajistit jim bydlení mimo město, například v Liberci, jak se o tom uvažovalo.

Způsob vystěhování těchto lidí svědčí o nepřipravenosti města – přijelo auto
odvezlo je do tělocvičny, pak byli pod pohrůžkou, že přijdou o děti donuceni k
přestěhování na ubytovnu, kterou původně odmítli, nyní je chce majitel domu z
ubytovny vystěhovat na ulici.

Město není připraveno na řešení podobné situace. V současnosti totiž nemá
dostatečné kapacity pro zajištění krizového bydlení ve chvíli, kdy o něj někteří
jeho obyvatelé přijdou. Samotné stěhování připravené krizovou skupinou města
nebylo podle mého názoru nepřipravenou akcí. Všechny rodiny byly o stěhování na
ubytovnu předem uvědoměny, odmítat jej začaly až na místě. Stěhování do
tělocvičny naopak předtím odmítaly a vše požadovaly vyřešit během krátké chvíle.

Odchod na ubytovnu nebyl podmínkou k neodebrání dětí, podmínkou bylo, aby se
děti nezdržovaly v domě, kde jim hrozilo nebezpečí. Umístění do tělocvičny však
bylo možné jen na omezenou dobu. Když se rodinám nepodařilo během té doby najít
byty, jiné řešení než ubytovna již nezbývalo.

Dlouho jsme se alternativě ubytovny bránili. Byli jsme proto rádi za iniciativní
jednání šéfa městských strážníků, který nabídl, že pomůže zajistit dočasné
bydlení lidí v tělocvičně, než se podaří najít byty. Vypadalo to nadějně, avšak
nájemníci některých ústeckých domů, do kterých se měly rodiny stěhovat, se
postavili proti jejich přistěhování. Do některých bytů se lidé z domu v ulici
Beneše Lounského odmítli nastěhovat.

Přes obavy, že ubytovna v Čelakovského ulici je nejhorší ze všech řešení – je
drahá, nejistá, nekvalitní, daleko od Předlic – to byla jediná šance, kam se
lidi v krizové situaci mohli přesunout, město jiné kapacity nevlastní a majitel
domu odmítl převzít odpovědnost za osud svých nájemníků. Zároveň vyšlo najevo,
že provozovatel ubytovny svou činnost v listopadu ukončí a vrátí ubytovnu do
provozu majiteli, firmě CPI. Ihned jsme proto jednali s vedením CPI a domluvili
se, že si ji CPI v portfoliu nechá, přestože je ztrátová.

Firma souhlasila za předpokladu, že některá z neziskových organizací bude lidem
poskytovat sociální služby, povede je k dobré platební morálce, bude je učit
udržitelně hospodařit s penězi. Na ubytovnu se mělo vázat několik
nízkonákladových bytů, které by byly k dispozici pro ty, kteří by se na ubytovně
osvědčili. Dokonce jsme nabízeli, že do Ústí převedeme část z garančního fondu,
se kterým disponujeme, a který je určený pro majitele bytů, kteří ubytovávají
rizikovou klientelu, pro krytí případných ztrát spojených s placením nájemného,
apod.

Zaskočilo mě, když CPI během několika dní otočilo a naši dohodu zrušilo s tím,
že ubytovnu zavře.

Sečteno a podtrženo – situace lidí z ulice Beneše Lounského ukazuje na to, že na
místě v tuto chvíli není nikdo připravený podobné krize řešit. Přestože
sledujeme nasazení sociálního odboru z Předlic, náměstkyně Kailové, terénních
pracovníků Člověka v tísni nebo šéfa strážníků Bakuleho, lidé jsou stále
ohroženi bezdomovectvím.

Z této situace vede podle mého názoru jediné východisko: vytvořit v Ústí síť
krizového bydlení. Do toho se musí zapojit nejen magistrát, ale i městské části,
které od toho zatím dávají ruce pryč. Nejde o nějaké laciné rozdávání obecních
bytů, ale o propracovaný systém, který zachytí kohokoliv, kdo se ocitne v bytové
krizi, a pomůže mu postavit se na nohy a pokusit se vrátit do běžného bydlení. V
takovém systému nemusí být stovky bytů, ale mělo by jít aspoň a řádově desítky
na území celého města. Do systému se mohou zapojit také soukromníci, podobně to
funguje například v Litvínově nebo Chebu.

Situaci těchto lidí se po přestěhování výrazně zhoršila – ti lidé nyní platí
mnohem vyšší nájemné než v Předlicích a platí drahé jízdné, protože jezdí s
dětmi do školy na druhý konec města.

Lidsky je to katastrofa. Ale bohužel nikoliv ojedinělá. Takových případů se v
Česku děje stále příliš mnoho. Souvisí to s tím, že lidé s nálepkou
„nepřizpůsobivých Romů“ se na běžném trhu s byty neprosadí. Nejde jen o majitele
bytů, ti by někdy i Romy ubytovávali, berou každého spolehlivého nájemníka,
který prokáže, že platí a dodržuje domovní řád. Jde častěji o ostatní nájemníky,
kteří se proti ubytovávání Romů v domě vzbouří a majitele donutí, aby to
respektoval.

Do různých ubytoven s dryáčnickými cenami ubytování a nelidskými pravidly se tak
propadá stále více lidí a stát to stojí spoustu peněz na vypláceném doplatku na
bydlení. Podotýkám ale, že ubytovna v Čelakovského ulici patří jednoznačně mezi
to lepší, co je k vidění, a to včetně cen ubytování.

V Česku se musí změnit jednak systém hmotné nouze, ale ruku v ruce s tím i
zavést tzv. sociální bydlení. Města by měla mít povinnost takové bydlení
zajistit, ovšem za předpokladu, že k tomu dostanou prostředky. Jsem přesvědčený,
že to bude stejně nákladné, jako platit z eráru předražené ubytovny. Bude to ale
mnohem lidštější a především to bude sloužit všem lidem, kteří se dostanou do
nouze.

Angažuje se nyní Agentura v tomto případu, například přímou pomocí těm
lidem či vyjednáváním s městem či pomocí při shánění ubytování?

Ano, stále. Na konci tohoto roku však skončí v Ústí nad Labem činnost naše
lokální konzultantka a vyprší doba naší tříleté spolupráce s městem. Přesto se
situaci budeme dále věnovat, byť na to nebudeme mít přímou kapacitu na místě.
Rozhodně chceme dotáhnout přijetí strategického plánu sociálního začleňování,
který mimo jiné navrhuje právě zavedení systému prostupného bydlení v Ústí nad
Labem a zřízení minimálně jedné městské ubytovny.

Hrozí další vystěhovávání lidí z Předlic, protože vadných domů je tam
více. V důsledku tedy může více lidí skončit na ulici. Bude v tom Agentura něco
podnikat?

Samozřejmě, že hrozí. Od začátku chceme, aby město dalo na stůl, kolika domů a
lidí se vážné riziko týká a začal se připravovat plán, jak pomoci zajistit
bydlení lidem v případech, kdy majitelé domů nebudou jednat. V Předlicích nyní
provádíme výzkum, který má tyto informace zjistit.

Po městě budeme také požadovat další informace o výsledcích právě probíhajících
kontrol stavebního odboru. Obec má ze zákona povinnost zajistit bydlení
nájemníkům, kteří přišli o střechu nad hlavou, a je nutné se na to dobře
připravit. Obec by to nemělo nepřiměřeně zatížit, na druhou stranu se o své
občany starat musí. Případné náklady na zabezpečení domů má pak vymáhat na
majitelích nemovitostí.