Martin Oláh: Sténání

Martin Oláh se narodil 18. února 1984 v Prešově na východním Slovensku, záhy se, kolem jeho 3 let, rodina přestěhovala do Prahy, kde v současnosti žije. Po základní
škole vyzkoušel studium konzervatoře se zaměřením na skladbu, klavír a klasický zpěv, kterému se věnoval od raného dětství. Po roce přestoupil na kadeřnickou školu, v Paříži absolvoval stáž zaměřenou na poradenství v oblasti celkové image a designu, které se stalo, společně s pečovatelstvím, jeho profesí.

Původ jeho záliby v psaní poezie můžeme svést na rodinné
prostředí či přímo geny zděděné po otci, básníku Vlado Oláhovi. Na poezii jej přitahuje „osvobozující pocit, kdy duše bloudí mezi slovy a hledá
jejich význam.“ Jím popsaný prožitek nejlépe dokládá, že zaujetí pro vlastní tvorbu je opravdové. A že si nachází vlastní cestu, se můžete přesvědčit sami v následující básnické ukázce.

Odlétající duše
Paprsek ráno ozářil temný kout.
Po vůni nového dne paprsek přál si plout.
Kout však temnotou svou volal duši mou.
Duše se vzpíná, křičí, žít touží, teď jen temnému koutu slouží.

Z koutu je místnost, z místnosti síň, duše už ubývá míň a míň.
Přestává toužit, v oblacích kroužit.
V šedé síni strávit čas míní.

Ze šedé černá a z černé mrak,
odlétá duše jak toulavý pták.

V očích mých jen prázdnota se skrývá.
Kolik asi člověk bez duše času mívá?

Do očí hledím v odrazu skla,
vidím jen sebe, prázdnota zlá
omývá víčka, řasy i tvář,
na stole leží zavřený snář.

Sny se už nezdají, proč hledat význam?
K černé své duši já teď se přiznám.

Zloděj čas
V dálce hrál si čas,
zešedl černý vlas,
kamenné srdce praská,
není v něm už láska.

Hrál si čas a dny šly dál.
Teplý vánek na srdce vál.
Čas se smál.

Úlomky srdce na nahém těle
tříštily lásku, byly tak smělé.
Bodaly do kůže, krví se myly,
prosily čas … zůstaň jen chvíli!

Volaly marně, nebyl tak milý.
Čas smál se dál.

Poznání
Na břehu řeky času kotvila kdys loď.
Na té stál i já.
Když náhle uslyšel jsem: Pojď.
To volání byla touha má.

Stál jsem na lodi od stvoření světa.
Plul jsem po proudu řeky, zavřené oči, sevřená pěst.
Cesta má trvala snad celé věky.
Já již poznal, co je za bolest člověkem být, svůj život žít.

Sténání
Slyšel jsem sténat lásku v zahradě ticha a bolestí.
U starého platanu ležela schoulená jak v pelesti.
Tváře ze vzpomínek, ruce z vášně,
vlasy ve větru plály, já díval se vlažně.
Jen stál jsem pohřbený sám v sobě.
Jaké vysvobození bylo by ležet v cizím hrobě.