Markus Pape: Tábor Lety u Písku jako „gestapácký koncentrák“.

Rok 2016 přináší zcela nové argumenty pro odstranění vepřína.

Od konce druhé světové války uplynulo už více než 70 let. A zatímco politici stále rozebírají, zda byl tábor Lety u Písku „českým“, „německým“ nebo „romským“, „pracovním“, „internačním nebo z pohledu obětí „koncentračním táborem“, málokdo si všímá, že právě letos vyšly další průkopnické práce k tématu poskytující zcela nový pohled.
 
Do roku 1994 téměř nikdo netušil, že v jižních Čechách existoval tábor, kde během krátké doby zemřely stovky lidí, hlavně dětí. Studie Ctibora Nečase, jediného českého historika zabývajícího se důkladně dějinami tábora, byly ignorovány vládou i médii. Dějiny tábora byly před veřejností de facto utajovány. Přeživší tábora ovšem už v roce 1960 upevnili pamětní desku se jmény obětí tábora na hřbitovní zeď v Mirovicích u Písku, kde byly další oběti tábora zahrabány v šachtách. Později postavili u masových hrobů tábora dřevěný kříž, který pak z důvodu nezájmu vládních i samosprávních orgánů v 90. letech 20. století zmizel.

S novým pohledem historiků utajování dějin tábora končí 

Po mediálním skandálu vyvolaném americkým spisovatelem Paulem Polanským v roce 1994 tehdejší prezident republiky Václav Havel odhalil rok na to malý pomník v podobě rozbité koule. Prezident tehdy pronesl slova, která prezentovala oficiální pohled na dění v táboře: „Zahynuli vinou strašlivých hygienických a ubytovacích podmínek, nedostatečné stravy, vysilující práce a především následkem epidemie tyfu“, viz ZDE. Tuto formulaci převzal od historika Nečase, který utrpení vězňů opakovaně nazýval pojmem „tragédie“ (viz ZDE), nikoli součástí genocidy Romů. Vládní plány postavit důstojný památník na místě zapáchajícího prasečince se i proto pravidelně odkládaly vždy s odkazem na to, že peníze ze státního rozpočtu je potřeba využít k jiným účelům. Navíc se tvrdilo, že letský tábor byl jen jedním z kolem 2000 podobných táborových zařízení během období nacismu na území českých zemí.
 
Početná svědectví bývalých vězňů zveřejněná v roce 1998 americkým spisovatelem Paulem Polanským se brala s rezervou. Přece si je ani nenahrával, hned na místě je nechal sepsat v angličtině, pak ještě zpětně přeložit do češtiny. Co když si tam něco přidal anebo naopak něco vynechal?
 
Podle policejního historika Petra Klinovského poskytuje nová kniha historika Jana Tesaře s názvem „Česká cikánská rapsodie” (nakladatelství Triáda, Praha 2016, více ZDE) zatím nejlepší – tedy nejdůvěryhodnější – očité svědectví z letského tábora: Josef Serinek, bývalý vězeň letského tábora, tam líčí život v táboře například takto: „Odpoledne toho dne svolával nás rozhlas, všechno nás muselo nastoupit. Tam stála šibenice a na ní byla svázaná holka. Byla s námi na tom dříví, sbírala si borůvky a zabloudila. Četníci ji hledali a chytli. Když jsme se shromáždili, byla tam přivázaná jako Kristus na kříži, byl jsem od ni na čtyřicet kroků. Bylo tam hrobové ticho, četníci četli, že se tak stane každému, kdo by se pokusil utéci. Táta a máma křičeli, že ona neutekla, ale to nebylo nic platné. Bylo ji asi šestnáct let, byla už celá zmodřinovatělá a zakrvácená, vlasy měla vyrvané. Jak to doříkali, že to čeká každého, přišel ještě jeden četník s bejčákem a dva trestanci, každý měl kus gumy a jeden kbelík s vodou, začali ji bít, ona poklesla, potom ji rozvázali a ona se skácela jako pytel. Přitom bylo venku asi čtyřicet četníků, koukali po lidech. Když byla na zemi, polili ji vodou, ona se vzpamatovala, nechali ji chvíli ležet a pak ji dva pochopové za ruce po zemi odtáhli, dali do toho vozu s mřížemi – a už ji nikdo neuviděl.“ (I. díl, str. 53-54, viz i ZDE)
 
Jan Tesař upozorňuje na to, že Josef Serinek dokonce dvakrát za sebou explicitně zmínil přesný počet vězňů, kteří byli dozorci tábora v době jeho šestitýdenního pobytu v táboře popraveni: 17. Svědectví bývalého vězně, který se po svém útěku z tábora stal významným velitelem úderného oddílu v rámci vojenské části Druhého odboje a po válce mu za to bylo uděleno vojenské vyznamenání, je v příkrém rozporu s výkladem historika Nečase, podle kterého v letském táboře k žádným popravám vězňů nedošlo. Nyní bude záležet na tom, zda bude komunita historiků pokládat nové Tesařovo dílo za důvěryhodný příspěvek k dějinám tábora.

Vyrovnání společnosti s vyvražděním českých Romů nacisty teprve začíná

Zmíněný Petr Klinovský ve své studii „Lety u Písku. Neznámý příběh dozorců“ cituje výpověď Josefa Koudelky, bývalého dozorce tábora ze spisů očistných komisí takto: „Bylo zde zapotřebí přísnosti, abychom jako dozorčí personál vůbec obstáli, ale mohlo se postupovati přece lidsky, pokud se týče stravy, léčebného ošetření, ubytování apod., a nebylo nutno nechati celý tábor klesnouti na úroveň gestapáckých koncentráků.“
 
Zabývá se i otázkou, které úřady měly hlavní vliv na dění v táboře: „V období od 16. srpna 1942 do 23. dubna 1943 v Letech oficiálně zemřelo 327 vězňů z celkového počtu 1309 internovaných. Z toho 101 obětí připadalo na děti ve věku do 3 let. Převážná většina vězňů, kterým se podařilo nelidské podmínky letského tábora přežít, skončila v transportech do koncentračního tábora Osvětim, jenž znamenal téměř jistou smrt. Ačkoliv za tyto transporty smrti nenesou protektorátní úřady žádnou vinu, tábor v Letech u Písku byl hned od svého vzniku v roce 1940 po všech stránkách pod faktickým vlivem protektorátních úřadů a úředníků, a každá z obětí je tak nejen obětí nacistické mašinerie, ale rovněž protektorátní správy.“
 
Jan Tesař uzavírá své historické dílo slovy: „Vyrovnání české společnosti s faktem spoluviny na téměř úplném vyvraždění českých Romů nacisty sotva započalo. Čeká ji otázka, zda tato cikánská rapsodie ideu národu neguje, anebo provokuje k její ryzejší krystalizaci. Přál bych si, zcela v duchu Palackého, aby výsledkem nebyla sebe-negace, nýbrž aby se národ vzpamatoval, čeho mu potřebí jest. Navzdory všemu ignorování ze strany, kdož by chtěli omývat tiché společníky nacistů, znovu a znovu tvrdošíjně opakuji, že nacistická genocida českých Romů byla usnadněná tzv. ,autonomní‘ (protektorátní) reprezentací a jejími úřady, s kultem nesmyslné výkonnosti v ,práci pro vlast‘ v zájmu okupantů – za nímž je ,protektorátně‘-zvrácené pojetí českého národu samého. A v odpověď na ně sekunduji splynutí s češstvím výzvou k důslednému pojetí národní identity tak, aby samozřejmě zahrnulo i Romy, stejně jako všechny kulturní entity, které se historicky podíleli na vzniku česko-slovenského kulturně politického kontextu, který je nepochybně existující a jedinečnou kulturně politickou skutečností, i navzdory všem přemetům ubohé praktické politiky. (…) Oživme odkaz Odboje jeho domyšlením, jímž je překonání uboze úzkoprsého, jednostranně jazykového pojetí národa. Samotné naše dějiny nás vedou k pochopení, že jazyk je jen jednou ze složek kulturně politického kontextu, tvořícího národ. Vzpamatování se v tom, čeho nám potřebí jest, začíná poznáním, že genocida českých Romů přinesla nejen nezměrné utrpení a smrt tisícům lidí, ale i těžkou kulturní újmu staletému národnímu kulturnímu kontextu – což se stalo k našemu společnému neštěstí a na škodu všeho člověčenstva; v prodloužení téže ideje je pak (pro mne nepochybně) (…) dvojnárod česko-slovenský v novém pojetí, zahrnujícím veškeré bohatství komponent.“
 
Pokud to vláda se svým záměrem nahradit letský velkovepřín důstojným památníkem obětem nacismu myslí upřímně, měla by si všimnout nových poznatků historiků a využívat je k prosazování tohoto záměru. Historici by zase měli přepsat oficiální výklad dějin letského tábora a upřesnit, koho „protektorátní“ vláda měla zachránit, a koho už ne.