Máme moc rádi děti, říkají romští pěstouni

Jako malý kluk býval prý „trochu bujnější,“ proto skončil jako jediný z
jedenácti sourozenců na osm let v dětském domově.

„Měl jsem učitelku rád, ale kousnul jsem ji do nohy, asi v tom byla dětská
žárlivost. Za to jsem za komunistů skončil v domově. No, taky jsem pak chodil za
školu,“ vzpomíná na divoké školní roky jednapadesátiletý Milan Červeňák z
Ostravy, který se později zklidnil, vrátil domů, a když pak založil vlastní
rodinu, začal s manželkou Libušou pomáhat dětem s podobným osudem.

Vzali si z ústavů a vychovali dvě romské děti. Ty už však dospěly. Proto letos v
létě přijali do pěstounské péče sedmiletého Adriana a každým dnem by se měl
počet členů domácnosti zvýšit ještě o jedno až dvě romské děti v předškolním
věku. „Romové mívají velké rodiny. My s manželkou jsme z početných rodin a máme
moc rádi děti. Můžeme mít sice svoje, ale ne spolu – ze zdravotních důvodů. A
protože jsme se kvůli tomu nechtěli rozvádět, rozhodli jsme se vychovávat děti,
které to nemají v životě lehké,“ líčí muž, který se těší na další mrňata,
plánuje stavbu domu pro svoji velkou rodinu, přitom je už trojnásobným dědou.

„Naše osmadvacetiletá dcera má tři děti ve věku od 4 do 9 let. Zůstala v Kanadě,
kde jsme společně žili od roku 1996 do roku 2002,“ líčí sedmačtyřicetiletá
Libuša Červeňáková.

Domů se s nimi poté vrátil jen syn Tomáš, kterému je dnes už 21 let. Pracuje, má
přítelkyni a brzy se zřejmě také osamostatní.

„Nechci zůstat sama, nemám ráda klid, proto chci vychovávat další děti,“ říká
Libuša Červeňáková.

Její manžel, který donedávna pracoval v Anglii a slušně vydělával jako
sádrokartonář, rád souhlasí.

„Z Anglie jsme sem jezdili, abychom vyřídili vše potřebné. A když nám v létě
řekli, že dostaneme Adrianka, manželka už zůstala v Ostravě. Já se definitivně
vrátil teprve před pár týdny,“ líčí Červeňák.

Manželé doufali, že všechny „nové“ děti s nimi stráví už letošní Vánoce. „Hlavně
pro ně jsme chystali výzdobu,“ ukazuje otec rodiny na mikulášské punčochy
zavěšené po stranách okna v obývacím pokoji mezi vánoční dekorací. „Už jsem
koupil auto pro sedm osob,“ dodal.

Manželé už ale vědí, že letos děti nedostanou. „Snad v lednu,“ říká žena s
tím, že by to měli být sourozenci. Rodiče i Adrian by si přáli pár – děvče a
chlapce. „Chtěl bych, aby byli mladší, tak kolem čtyř až šesti let,“ svěřuje se
Adrian.

„V domově patřil k nejstarším, takže je zvyklý na menší děti. Mezi vrstevníky má
trochu problém se prosadit,“ vysvětluje jeho otec. „Ale už si zvyká a čím dál
víc vystrkuje růžky, hlavně ve škole,“ líčí.

Adrian se obratem chlubí jedničkami ve školním notýsku. Pod nimi se ale nedají
přehlédnou červeně psané poznámky. Z nich se rodiče dozvídají třeba to, že syn
chodí o přestávkách na dívčí záchodky. Nechybí ani důrazné pozvání do školy.

„Adrian umí vytočit. Chvíli potrvá, než se zklidní. Neměl to ale v životě
snadné. Z ústavu se vracel do své rodiny a pak zase zpátky. To je velký nápor na
psychiku. Z vlastní zkušenosti vím, co ty děti prožívají,“ líčí Milan Červeňák.

Snaží se Adriana napomínat, ale přitom chce, aby se mu vedlo dobře. „Má různé
problémy, k tomu šest dioptrií a silný předkus, který ústav neřešil. Chystáme se
k odborníkům, aby vypadal dobře…,“ plánuje otec.