Malířka z východoslovenského paneláku
Ladislava se narodila před pětadvaceti lety se ve Spišské Nové Vsi na východním Slovensku.
Nyní žije v Praze, kde pátým rokem studuje Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v konceptuálním a intermediálním ateliéru Jiřího Davida.
Věnuje se malbě sprejovou technikou a krom toho hraje i na bicí ve skupině Selfbrush. Na jaře tohoto roku byla vybrána mezi deset nejlepších mladých umělců v Evropě v soutěži Sovereign Art Prize 2007.
Laďka vystudovala Střední školu užitkového výtvarnictví v Košicích, obor keramika–porcelán. Po absolvování malby na umělecké fakultě Technické univerzity v Košicích se rozhodla pro stáž v Praze, která ji natolik okouzlila, že do ní nakonec přesídlila.
Její tvorba vychází ze samého nitra, podle kritiků je Laďka neskutečně nadaná. Díla nevyjadřují jen srdceryvná sociální témata, kterým mladá malířka věnuje svou pozornost. Především z komiksů, ale i z některých obrazů cítíme i autorčin cynický a ironický pohled na svět.
Kontakt na Laďku jsem dostal od známé, která se také věnuje umění. Setkali jsme se už strašně dávno v experimentálním prostoru NOD na schodech. Venku bylo ještě chladno a sychravo, ale Laďka byla ochotná si povídat. Bohužel se mi náš rozhovor z diktafonu omylem vymazal. Tak jsem ho musel udělat ještě jednou.
Coming in/out?
Pocházím ze sídliště z východního Slovenska. Odmala jsem obklopena bílými a dlouho jsem ani nevěděla, že jsem Romka. Jednou o mně na základní škole říkali spolužáci, že jsem nějaká divná, taková tmavá, potom pokřikovali „fuj cikán, cikán“, což je podle mě na východním Slovensku „normální“, běžný rasismus. Přišla jsem domů a ptala se maminky, co je na mně divného, a maminka řekla: „Tvůj otec je Rom.“ Nikdy předtím jsem to nevěděla. Maminka je neromského původu. V podstatě jsem vyrůstala v bílém prostředí. Otec se moc se svou rodinou nestýkal, až v nedávno se začali opět navštěvovat. Neumím romsky, a zvláštní je, že ani moji příbuzní z otcovy strany. Já právě nevím, jak se mám cítit.
Nevím, kdo jsem
Necítím se ani jako bílá, ani jako Romka. Sama nevím, kdo jsem. Ještě jsem si nenašla tu správnou cestu. Cítím se cize v obou komunitách. Ta bílá je mi trochu bližší tím, že jsem v ní vyrůstala, ale stále jsem v ní odsuzovaná kvůli tmavému zevnějšku. Je to opravdu komplikované. Byla jsem z toho dost nešťastná, v pubertě jsem proto odešla do punkové komunity, kde neřešili můj původ. Jsou to úplně pohodoví lidé.
Ačkoli Ladislava neudržuje kontakt s romskou částí rodiny, probudilo se v ní romství, které interpretuje svými malbami. „Na mým obrazech je to hodně znát a cítit, říkají lidé,“ svěřila se mi.
Nejčastěji Laďku inspiruje každodenní život. „Někdy abstrahuji a zacházím do surrealistických podob.“ Pracuje především se sociální tematikou. Má ráda graffi ti, komiks, subkulturu, popkulturu a street art.
Ladčino poselství – vzkaz pro mladé, kteří se stydí být Romy
V první řadě by měli být na sebe pyšní, a ne se za to stydět. Protože Romové jsou citliví, emotivní a většinou talentovaní. Nechci generalizovat, ale Romové jsou talentovanější a za svůj temperament by se neměli stydět, i když vím z vlastní zkušenosti, že je to velmi těžké.
Když se mě někdo zeptá, jestli jsem Romka, lidem jakože v pohodě řeknu že jo, ale někdy lžu a řeknu, že jsem původem Rumunka, nebo si vymýšlím úplné blbosti. Ještě se to stále bojím říct naplno.
Její rodina
Otec Ladislav Gaži je chemický inženýr a pracuje v brazilsko-italské společnosti. Matka Mária Gažiová je psycholožka. Ladislava má ještě starší sestru Lucii, která po gymnáziu studovala filmovou režii a jazzový zpěv. Hostuje v několika divadlech.
Objevila se i v seriálu slovenské televize Rodinné tajomstvá a ve filmech Kruté radosti nebo Jazzus.
Profesor Jiří David hovoří o své posluchačce Laďce
„Laďka Gažiová k nám přišla do ateliéru na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou z Akademie výtvarných umění. Byla přijata do třetího ročníku. Jevila se nám jako velmi nadaná a pokračuje to tak stále. Její práce procházejí určitým vývojem, který je čím dál lépe viditelnější. Její práce se dá specifi kovat tak, že vychází z určitého komiksového bukletového způsobu, objevují se v ní parodující a ironizující formální prvky, které Laďka zpracovává do celospolečensky závažných burcujících a tragických témat.
Je v tom určitá bolest, zároveň i nostalgie a znepokojení se stavem společnosti.
Respektuji její práce zabývající se stavem společnosti, jako byla třeba tragická událost v Beslanu. V poslední době přechází do intimních zpovědí, s nimiž jsme jako diváci schopni se identifi kovat. Přestože ještě nedokončila studium, absolvovala Laďka důležité výstavy v Česku, na Slovensku i v zahraničí. Zúčastnila se i prestižní celoevropské soutěže pro současné mladé vizuální umění – Sovereign Art Prize v Londýně, kde se probojovala do první desítky. V současné době vystavuje na Prague Biennale, což je mezinárodní výstava, jež se v Praze objevuje jednou za dva roky. Pořadatelem je italský odborný umělecký magazín Flash art. Ladislava vystavuje tři své malby za Českou sekci a myslím si, že je to pro ni důležitá výstava, která jí pomůže uvědomit si, čím je. Na jednom z obrazů na pražském bienále je znázorněna romská cimbálovka v takovém prázdném prostředí a na muzikanty padá déšť z krve. Vystihuje to emoci smutku a zároveň surovosti a takovou celkovou melancholii.
Tvorbu Ladislavy Gažiové můžete zhlédnout do 16. září v Karlínských halách.
