Malířka Romů s velkýma smutnýma očima. Od narození Míly Doleželové uplynulo 100 let
Přátelé i obdivovatelé si 12. listopadu 2022 připomněli při děkovné mši v telčském kostele Jména Ježíš nedožitých sto let mimořádné umělkyně Míly Doleželové (1922–1993). Její jméno dnes možná není v obecném povědomí, ocitne-li se nám ale před očima některý z jejích obrazů, okamžitě si ji zařadíme: to je přece ona – „ta“ malířka Romů s velkýma smutnýma očima.
A také jejich přítelkyně dlouho předtím, než průkopnice romistiky jako Milena Hübschmannová nebo Eva Davidová podnikaly svoje první poznávací cesty do osad na východní Slovensko. K výpravám s druhou jmenovanou se sama malířka v 50. letech vícekrát připojila a našla tu další silnou inspiraci pro svou obtížně zařaditelnou tvorbu. Vlastním jménem Bohumila Doleželová, rodačka z Prostějova, pocházela z chudé a marginalizované rodiny. „Špatně obutá nebo bosá neměla jsem jiné kamarády než malé Cikány,“ vzpomínala později Doleželová. Její nepřehlédnutelný výtvarný talent ji však z chudinské čtvrti vyvedl do kloboučnického učení, na Státní grafickou školu v Praze a konečně na Akademii výtvarných umění, kam ji přijali rovnou do druhého ročníku, ačkoli neměla maturitu. Po absolutoriu tu působila i jako odborná asistentka.
Akademické dráhy se však vzdala a na konci 50. let i se svým pozdějším manželem malířem Jiřím Marešem odešla na Vysočinu, nejprve do bývalé cihelny u Jihlávky, poté do vesničky Klatovec. S manželem a svou matkou tvořila Doleželová – údajně zcela neschopná praktického života – nevšední domácnost. Po materiální stránce žili velmi chudě – neměli například vodovod ani elektřinu, dostávalo se ale u nich přijetí jejich mnohým uměleckým přátelům (domácnosti se říkalo „U Malířů“, případně „Casablanca“) a Míla zde tvořila svá velkorysá plátna překypující barvami a energií. Rozměrné fresky nanesla také přímo na zdi klatoveckého stavení – kde jsou ostatně k vidění dodnes, avšak současní majitelé nemají prostředky na jejich záchranu, je tedy otázkou, zda se dřív podaří dosáhnout zápisu budovy na seznam kulturního dědictví (o což se usiluje), nebo tato jedinečná díla vezme čas.
„Původní romský zdroj“
V této době, roku 1966, Míla své „Cikány“ představila na velké výstavě v jihlavské krajské galerii. Tu navštívil mexický obchodník s uměním Josh Kligerman a prakticky celou ji skoupil. Umělkyně, která ve své socialistické vlasti, s jejímž vkusem a požadavky se zásadně míjela, tím prorazila v zámoří a vystavovala mj. na Floridě, v Chicagu a samozřejmě v Mexiku. Zde se její styl potkal s populárními muralisty, jako byli Diego Rivera nebo David Alfaro Siqueiros, a Doleželové se dostalo nesmírného ohlasu.
Ze získaných peněz s manželem koupili domek v Telči v cípu historického náměstí. „Má skromnější fasádu, bez sgrafit, ale zato deset místností, garáž, rozvedenou vodu, koupelnu, novou elektrickou instalaci, nesmírně poetickou zahrádku s městskýma hradbama a rotundovitou střechou,“ psal Jiří Mareš nadšeně Joshi Kligermanovi. Také tento „Hrad“, jak manželé nové bydliště nazývali, se stal centrem uměleckého a společenského života. Dnes je v domě penzion a malířku připomíná deska na průčelí.
Od počátku 70. let se těžiště Míliny tvorby proměnilo. Dosud mu dominovaly portréty romských matek a babiček, dětí nebo celých rodin, výjevy z romských osad nebo velkoformátové scény tradičních svateb či pohřbů. Její obrazy z těchto let mají i dokumentární hodnotu, ať už zachycují podobu dobových romských sídlišť, nebo romské obřady, zvyklosti a bašaviben. Sem patří například také ilustrace ke knize romských pohádek Marie Voříškové „Zpívající housle“ (1966), k Miltnerovým „Příběhům bájné Indie“ (1973) nebo Arguedasově knize „Bronzové plémě“ (1968).
Nyní však přibývá obrazů biblických, především postav Krista nebo Panny Marie, ale také katolických svatých nebo apokryfních scén – jako je třeba Kristus odpouštějící svému zrádci Jidášovi. „I tato díla jsou napájena z původního romského zdroje,“ všímá si ovšem historička Jana Horváthová ve studii „Romipen v díle Míly Doleželové a jeho rezonance s díly romských tvůrců“, kterou přispěla do reprezentativní kolektivní monografie Míla Doleželová (MUNI Brno 2022) vydané jako součást oslav malířčina stoletého jubilea. „A tak se nepodivujme, že postavy světců mají romskou fyziognomii,“ pokračuje Jana Horváthová. „Modelem jí byli stále stejní lidé z periferie společnosti. Utrpení Romů, které procházelo jejich dějinami, je nyní symbolizováno ‚Trpící Madonou‘ nebo ‚Pannou Marií Ochránkyní‘ coby Matkou všeho světa s tváří životními strastmi obtížené matky romského rodu.“
Doleželová se inspirovala rovněž stylem byzantských ikon, a tak jsou výsledkem snědé postavy s upřenýma černýma očima, neproporčně zvýrazněnýma: postavy často plačící, vsazené do sytých barev a s rukama a nohama stylizovanýma do symbolických gest. Krista malovala v mnoha obměnách, jako úzkostného trpitele ve smrtelném těle člověka i jako proměněného Krále, který objímá spravedlivého a pláče nad zavrženými dušemi. Na plátno nanesla podoby světců se stigmaty, například Otce Pia nebo sv. Františka. Vytvořila také křížovou cestu, objednanou pro kostel ve Slavonicích. „Mohu malováním hledat pravdu,“ říkala a měla na mysli křesťanskou pravdu o Bohu trpícím v člověku – chudém, opomíjeném, a přece nesmírně vznešeném.
„Dej mně, Bože, ať dobře maluju“
S malováním však takřka naráz přestala, když roku 1984 předčasně zemřel její manžel. Uzavřela se před světem. Přála si ale, aby se její obrazy po její smrti souborně vystavily. Zemřela 30. prosince 1993. Zádušní mše se slavila ve stejném kostele, kde se na její památku lidé sešli letos v listopadu.
„Paní Míla před smrtí hledala pro své obrazy bezpečné umístění. Národní galerie její dílo odmítla, stejně jako další instituce. V té době se ale právě otevíral zrekonstruovaný klášter dominikánů v Jihlavě, a proto soubor v závěti svěřila nám, protože věděla, že tak bude v dobrých rukou,“ vysvětluje dominikánský kněz P. Martin Dvořák, který v Telči sloužil jubilejní vzpomínkovou mši. Ze zhruba šesti set malířčiných obrazů a dvou set děl Jiřího Mareše jich zhruba 250 stále zůstává v držení řádu. Před rekonstrukcí jihlavského kláštera byly vystaveny v jeho prostorách, poté některé z nich dominikáni ukazovali ve skromné klášterní galerii v Jablonném v Podještědí.
Letos byly dvě stovky obrazů bezplatně zapůjčeny Univerzitnímu centru Masarykovy univerzity v Mílině milované Telči, a metaforicky i doslovně se o tom hovoří jako o malířčině telčském návratu, načasovaném právě k jejímu stému výročí. Univerzitní centrum se nachází v prostorách někdejší jezuitské koleje přiléhající ke kostelu Jména Ježíš. Kolej byla v letech 2009–2011 kompletně zrekonstruována a nyní se upravuje několik místností o výměře 450 metrů čtverečních, aby v nich mohla vzniknout reprezentativní stálá expozice Míliných děl. „Otevřít ji chceme do konce dubna 2023 a zároveň zahájíme vzdělávací programy, o které se postaráme spolu s Muzeem romské kultury,“ přiblížil ředitel centra Jaroslav Makovec. Záměr galerie byl představen novinářům na setkání navazujícím na vzpomínkovou mši.
Veronika Lucassen z Lektorského a edukačního oddělení Muzea romské kultury (také tato instituce má v držení několik Míliných obrazů) upřesnila, že tyto programy budou určeny především školním dětem, studentům nebo rodinám. Workshop „Plátna pro velké černé oči“ má být hravou interaktivní prohlídkou obrazů, hudebně pohybovou dílnu zase přichystá lektorka Ludmila Fečová. Pro studenty středních a vysokých škol na jeden víkend organizátoři směřují Výtvarné sympozium s lektorkou Věrou Kotlárovou-Chovancovou a Hudební dílnu Josefa Feča. Muzeum nabídne i svůj putovní program „Příběh Romů“, který přiblíží romskou historii, tradice a jazyk. „A chceme připravit i něco pro učitele samotné – pozvat je sem, představit jim obrazy, říct jim něco o Romech a ukázat jim ještě něco víc, než bude možné přiblížit v expozici – aby pak měli větší motivaci sem dovést i svoje žáky,“ pozvala Veronika Lucassen.
„Dej mně, Bože, ať dobře maluju,“ zapsala si jednou Míla Doleželová do kalendáře. A protože stejně živelně, jako svá díla chrlila, se jich i zbavovala a posílala je do světa, takže se dodnes neví, kolik set nebo tisíců jich vlastně vytvořila a kde všude skončila, nová galerie již brzy ukáže, nakolik Bůh její prosbu vyplnil.
Článek vyšel v Romano voďi 6/2022. www.romanovodi.cz
