Lukáš Pulko a Mongaguá: Fotbal je vlastně druhořadá věc. To hlavní je odolat drogám

Jak to vlastně všechno s Mongaguá začalo, co byla tvoje motivace?

Můj dosavadní život, to byla moje motivace. Vyrostl jsem na Výšině, na sídlišti, kde byl plácek podobný tomu, kde trénujeme teď, a na kterém jsme s bráchy a dalšími kluky hráli fotbal. Bydlelo tam asi pět romských rodin a hřiště nám hodně pomohlo se začlenit. Už asi ve dvanácti jsem si říkal, že budu slavný a bohatý fotbalista a budu stavět taková hřiště, takže už tehdy se to ve mně nějak formovalo. Když jsem se přestěhoval sem do Ústí, asi za dva roky jsem došel k tomu, že už je skutečně potřeba něco udělat. Rozjel jsem kampaň Say no to racism (Řekni rasismu ne) a její tváří jsem jmenoval mého kamaráda Brazilce Rodriga Tavernu. On tehdy odletěl na dovolenou, a když se vrátil, přivezl mi jako dárek dětské dresy, které jsem rozdal dětem na sídlišti. A takhle vznikla Mongaguá – podle názvu brazilského města, které měly ty dresy natištěný na zádech.

Od té doby uplynulo osm let. Jak Mongaguá funguje dnes?

Trénujeme někdy i dvakrát týdně, většinou ale spíš jednou, protože jsem hodně pracovně vytížený a věnuju se tomu ve volném čase. Pomáhá mi brácha Pepa i někteří kluci, kteří už týmu odrostli. Ale neučím kluky jen fotbal, to je vlastně druhořadá věc. To hlavní je, že se snažíme oddálit jejich setkání s drogami. Stejně se k nim jednou dostanou, ale je velký rozdíl v tom, kolik jim bude let. Když se setkáte třeba s pervitinem ve třinácti a zkusíte ho, tak už moc není cesty zpět, dostat se z toho je pro dětský mozek mnohem těžší než třeba ve dvaceti. Tam už je větší možnost, že se s tím nějak úspěšně poperete. 

Mluvíte o drogách s kluky otevřeně, třeba i během tréninku?

Mluvíme. Probíráme toho spoustu a z různých stran. Třeba rasismus – snažím se jim ukázat i to, že když mám špatný den a vyleju si na někom nervy tak, že mu vynadám do bílých gadžů, je to taky rasismus. Vštěpujeme jim, že nechceme, aby někoho odsuzovali. Někdy nevidí, že když oni odsuzují bílé, tak jsou vlastně taky rasisti. Pochopili to rychle a i ve škole se zdá, že to funguje, a to je dobře. Nechodí totiž do vyloučených škol, kde jsou jen Romové. 

Jako trenéři hodně řešíte i prospěch. Jaká jste nastavili pravidla?

V pololetí i na konci školního roku všem kontroluju známky, a když se mi něco nelíbí, zapíšu si to a sleduju, jak se to vyvíjí. U všech dětí, které k nám teď chodí, vidím velký posun k lepšímu. Je to generace, se kterou trénujeme druhým rokem a půlka z nich měla dvojky z chování, tři z nich měli trojku, a teď už mají všichni jedničky. Chování je základ, a proto se nebojíme motivovat děti i postihem. To znamená, pokud mají ve škole kázeňské problémy nebo se jim zhoršily známky, můžou počítat s tím, že se to nějak projeví – můžou s námi sice jet na zápas, ale nebudou hrát, nebo s námi nepojedou na výlet, jako třeba když jsme ty snaživé vzali na zápas Bayernu Mnichov. 

A co hráči z předchozích generací? Zmínil jsi, že někteří se vracejí…

Naši odchovanci jsou mimořádně úspěšní. Mají za sebou obrovský kus cesty, jsou to mistři ČR ve futsale, vyhráli první dorosteneckou ligu. Tam se hraje na podobném prostoru, jako je tady ten náš plácek. Někteří z nich přitom na začátku neuměli ani kopnout do míče, někteří neuměli běhat, někteří měli čtyřicet kilo nadváhy, postupně si ale našli svoji vlastní cestu. Já jsem je trénoval, dal jsem jim základy chování, ale postupně se stali trenéry sami sobě. Chtěli na sobě pracovat. A to je ono, takhle to má fungovat. Už se jim nechce čekat do neděle na trenéra, každý den po škole si najdou čas, aby šli ven a hráli fotbal, aby se mohli zlepšovat. Uspěli jsme s nimi na turnaji v Norsku, vyhráli jsme mezinárodní turnaj v Německu, kde bylo 28 týmů, vyhráli jsme český Roma Cup, kde jsme byli nejlepšími i mezi dospělými. Honza Koňa a Dan Hajáš se dostali do české fotbalové reprezentace, z Mongaguá – Jablonec nad Nisou Dominik Pohlodko, z Mongaguá – Pardubice Fabricio Novák. Někteří z předchozí generace s námi chodí občas trénovat, někdo z nich chodí ke mně do práce a dělá s bagrem, pomáhají, s čím je potřeba. Pár z nich si založilo vlastní tým a fungujou samostatně. Jsou to slušní kluci. 

Měli jste nebo máte v týmu i holky?

Máme, ale ty u nás až tak dlouho nevydrží. Já jsem vždycky moc rád, když k nám do týmu přijde nějaká holka. A jsem opravdu rád i za gólmany. 

K Pepovi chodí někteří vaši fotbalisti i na box, nemáte v plánu vybudovat třeba společné sportoviště?

Máme sen, že bychom takové sportoviště udělali z místního torza bývalého kulturního centra, kde jsou obrovské nevyužité prostory a posledních dvacet nebo třicet let jen chátrá. Na fotbal, na box, holky zase mají zájem tancovat… Město si teprve teď, když jsem se na něj obrátil, vzpomnělo, že nějaké bývalé centrum existuje, a obává se obrovské investice. Ty peníze by na to díky EU i byly, ale nikdo si to nechce vzít pod sebe. Rádi bychom nějaké takové sportoviště vybudovali, pracujeme na tom, ale zatím se nám to nedaří.

Shánět peníze na dílčí aktivity a potřeby Mongaguá se vám docela daří díky sociálním sítím. Co to je za lidi, kteří vás podporují, znáte je osobně?

Vesměs to jsou naši fanoušci, fotbaloví nadšenci, kteří nás sledují a podporují. Popravdě, jsou to spíš gadžové, ve většině případů jde o lidi, které nemám v přátelích a neznám je. Když pořádáme nějakou akci a chybí nějaké peníze, napíšu příspěvek na Facebook a lidi nám přispějou. To nám hrozně moc pomáhá. Když jsem napsal příspěvek s prosbou o pomoc na zmiňovaný výlet na zápas Bayernu, musel jsem to za hodinu zastavit, protože těch třináct tisíc, které jsme tehdy potřebovali, se vybralo hrozně rychle.

Přichází nějaká podpora i z oficiálních míst? 

Teď v létě, od 12. do 16. srpna se bude konat Kemp Mongaguá. Na něj nám přispěla Veolie, Mondi Štětí a Fotbalová asociace ČR. Za to jsem velmi rád a moc jim za to děkuji. Podávali jsme i projekt na ministerstvo sociálních věcí, ale měli jsme v něm nějakou chybu a přišla nám negativní odpověď. Narážíme na to, že jako kluci z ulice bez vysokoškolské vzdělání se dobře neorientujeme ve vyplňování žádostí, neumíme si poradit s tou byrokracií. 

Setkali jste někdy, třeba při shánění prostor, s odmítnutím kvůli tomu, že jste romský klub?

Zpočátku ano. Rozesílal jsem emaily, obvolával lidi, hledal jsem adekvátní místa, třeba právě na letní kemp, kde by se mi to líbilo. A tam jsme několikrát narazili. Nikdo nám sice napřímo neřekl, že jim vadí romské děti, ale slíbili, že se ozvou, a neozvali se. Sdílel jsem tu zkušenost potom na Facebooku a díky lidem, kterým se nelíbilo, že se něco takového děje, se nám nakonec podařilo vhodné místo najít. Kemp letos bude ve sportovním areálu Klíny. Bude to fotbalové soustředění, už máme připravený program. Všichni hráči dostanou deníček a budu chtít, aby ho za ty čtyři dny celý popsali a donesli potom také do školy. Aby ukázali paním učitelkám, co dělali, jaký vliv na ně Mongaguá má. A samozřejmě dostanou i pořádně do těla. 

Máte zpětnou vazbu od rodičů? Jste s nimi v kontaktu? 

Jsme, samozřejmě. Teď jsme třeba byli na turnaji ve Štětí a jeli s námi tři rodiče. Další mi píšou nebo se potkáváme, zpětná vazba je dobrá. Vidím na nich, že si mě váží, že jsou rádi za to, že děti sportují, že něco dělají. Dneska jsou děti často celý den na internetu a ani je nenapadne jít ven. 

A ten váš plácek na sídlišti – budete na něm pokračovat dál, nebo se snažíte o lepší hřiště?

Snažíme. Sháníme prostředky. Já jsem je vlastně už dokonce sehnal, ale plán na hřiště v Neštěmicích nám zatrhla starostka. Tady v Krásném Březně je hřiště, ale není moc velké a někdo má problém s tím, že tam chodíme hrát, že se to prý ničí. Ty děti to hřiště ale samozřejmě neničí, ony na něm normálně hrajou fotbal. Pak je tady taková proluka, parcela, co má asi 1600 m2 a tu kdybychom odkoupili a postavili na ní sportoviště, tak už nemusíme nic řešit. Je to ale 4,5 milionu. Nepřestávám ale věřit, že se někdo najde, nějaká velká firma, která si řekne, hele, ty to dělají dobře, pojďme jim pomoct… Zkrátka že by se ta částka časem mohla poskládat. Mám ale i inspiraci od kamaráda z Prahy Andrewa, který má projekt Energy street fotbal. Udělám to podobně jako on – koupím dvě plastové branky, najdeme si nějaký zelený plácek a budeme tam mastit fotbal. Náš plácek jsme si vloni zrenovavali, dali jsme tam nový asfalt a zatím to pořád drží. 

Nestáli byste o to, aby vás zaštítila Fotbalová asociace ČR? 

My bychom chtěli vytvořit podobnou asociaci, která by sdružovala všechny romské kluby v ČR. Chtěli bychom jednotný název, strukturu i organizaci. Fungujeme i v Ostravě, v Děčíně, Pardubicích, Plzni nebo České lípě, ale existují i další spolky a kluby. Chybí tu něco, co by je mohlo zaštiťovat. Nedávno jsem byl na srazu romské fotbalové reprezentace a bavili jsme se o tom. Tak uvidíme, jak se to posune dál. 

Jaké jsou reakce na tým Mongaguá na turnajích, kde hrajete?

Turnaje, kterých se účastníme, jsou často mezinárodní. Třeba mezinárodní multikulturní turnaj v Lipsku, kde jsou týmy z Německa, Izraele, Rakouska nebo třeba Belgie. Slýcháme pozitivní reakce a skoro vždycky se nás ptají, co znamená Mongaguá a zajímá je, proč máme tři vlajky – českou, romskou a brazilskou. Když jsme začínali, stávalo se, že za námi někdo přišel a ptal se, jestli nechceme koupit třeba nějaké kopačky, protože kluci měli všelijaké tenisky nebo třeba boty na basketbal. A do Brazílie se chystám – třeba tam najdu nějaký talent a přivedu ho sem, do Ústí. Kdo ví, třeba budu jednou mít licenci jako agent a budu pro naši asociaci sledovat hráče pod Mezinárodní federací fotbalových asociací FIFA. 

Co pro kluky výjezdy na zápasy znamenají – cesty ze sídliště, ze sociálně vyloučené lokality?

Otevírá jim to dveře do celého světa. Hodně z nich se nikdy nedostalo ani tady za město, nemají tu možnost. Ukazuje jim to příležitosti, setkávají se s důležitými lidmi. Vloni se v Praze setkali se zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou, seznámili se s mistrem světa ve futsalu Seanem Garnierem. Pro ty kluky je to něco, co jim může dát do života nějaký směr. Poznávají, že když na sobě budou pracovat a budou něčeho součástí, podívají se do světa. Dokážou cokoliv, když budou věřit, že je možné se dostat dál. Což je přesně zkušenost té naší první generace v Mongaguá. 

Jak u vás funguje princip fair play?

Uvedu příklad. Byli jsme teď na turnaji a odehráli jsme důležitý a těžký zápas. Kluci měli s druhým týmem rozepře, padaly i žluté karty, po skončení hry panovala rozpačitá atmosféra, ani si nechtěli podat ruce. Tak jsem je všechny svolal, i ten druhý tým a jeho trenéra, a řekl jsem jim, že podat si teď ruce je důležitější, než ten zápas samotný. Že podání ruky je nejdůležitější ze všeho, že proto tady jsou – aby si podali ruce, před zápasem, ale hlavně po něm. Je to vzájemný respekt, poděkování. 

Co dalšího kromě kempu vás teď v létě ještě čeká?

Čeká nás třeba ten mezinárodní turnaj v Lipsku, na který se fakt těším. Budu taky psát do UEFA – do jejich nadace – a budu chtít založit projekt Mongaguá across the street – Napříč ulicí. Chtěl bych koupit mobilní přenosné hřiště. Funguje to tak, že přijedou dvě dodávky, vyloží se z nich hřiště a mantinely a hraje se fotbal. Jezdili bychom po různých lokalitách, jako je třeba Krupka. Zavolám do města, že chceme pořádat akci, přijedeme tam, budeme hrát a já se budu snažit o to, aby tam vznikla Mongaguá. Pokusím se v té lokalitě najít takového blázna, jako jsem já, který by ji založil a věnoval se tam dětem tak, jako to děláme my.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi.