Ludmila Fečová o pěstounství i své slavné muzikantské rodině: Láska je lék

Jako přechodná pěstounka pracujete již deset let. Berete si domů děti z kojeneckých a dětských domovů, o které se rodiče nemohou nebo nechtějí starat – na jeden rok, než je předáte dále adoptivním rodičům, dlouhodobým pěstounům nebo zpět vlastní rodině. Jak jste k rozhodnutí stát se pěstounkou dospěla?

To bylo hrozně jednoduché rozhodování. S dětmi celá naše rodina pracovala odjakživa. A když jsem se dozvěděla o novele zákona o sociálně – právní ochraně dětí, která umožnila rozvoj přechodné pěstounské péče, bylo to pro mě úplně automatické. Moje sestra Erika se také okamžitě přihlásila a ani jedna jsme přitom o tomto kroku té druhé nevěděly. Řekly jsme si to pak úplnou náhodou. Musely jsme vyplnit množství papírů a absolvovat psychologické testy. 

Jak vlastně celý proces svěření dítěte do přechodné pěstounské péče probíhá? 

Nejdříve zavolá krajský úřad. Jeho úředníci mi řeknou, že je třeba se naléhavě postarat o konkrétní dítě. Pak komunikuju s OSPODem (Orgánem sociálně-právní ochrany dětí). Tam se o dítěti dozvím více, řeknou mi, co potřebuje. Moc informací ale většinou nemáme. Záleží na tom, z jaké rodiny se k nám dítě dostalo. Někdy se stane, že se musí vše vyřešit doslova z minuty na minutu, když je to akutní. Pak si jedeme pro miminko do nemocnice, kde musíme vyřídit úřední věci. Miminko si pak bereme domů s tím, že se může objevit nějaká zdravotní překážka. Ale to je stejné, jako když máte své vlastní dítě. 

Staráte se tedy převážně o miminka?

Nejdříve jsem měla jen miminka, i právě narozené. Někdy se stalo, že maminka odešla, utekla od dítěte, a děťátko nedostalo ani jméno. Mám ale i větší děti. Ty jsou z rodin, kde jsou velké problémy jako třeba domácí násilí.

Předpokládám, že není úplně snadné pracovat s dětmi, která za sebou mají velká traumata. Jak vypadá váš běžný den s děťátkem?

Věnuju se mu v jednom kuse. Ale záleží na tom, jaké mám zrovna dítě. Když je to miminko, tak ho piplám, vstávám k němu, dávám mu mlíčko, jezdím s ním k lékaři. Někdy může být nemocné, třeba se mu špatně dýchá. Pak ho máte pořád na sobě a nemůžete si ani lehnout. Větší děti mají psychické problémy. Měla jsem holčičku, která se v noci budila, měla noční můry. Klepala se, ale nedokázala vysvětlit, co se děje. Nebo chlapečka, který byl drogově závislý po rodičích a měl abstinenční příznaky. Jsou to děti, které za sebou ta velká traumata mají. A i když je to miminko, tak možná ví, že ho maminka nechce. Myslím si, že to ví už v tom bříšku a cítí se opuštěné. Takže chce intenzivní lásku od vás, chce pořád objímat a potřebuje vaši velikou pozornost. 

Pak máte třeba čtyřleté dítě, které se bojí jít ven. Nebo dítě, které se bojí obchodů, policie, lékařů, mužů nebo naopak žen. Všechno to zjišťujete za pochodu. 

Ne každý by si uměl s takto traumatizovanými dětmi poradit. Jak to zvládáte vy, co v takhle těžkých situacích nejvíce pomáhá?

Dávám dětem hlavně lásku. Láska je lék. Měla jsem devítiměsíční holčičku, kterou v rodině týrali, byla hodně pozadu. U mě dostala tu nejlepší možnou péči a lásku, naučila se mluvit, chodit. Láska dělá opravdu zázraky. Tím dalším je hudba. A pak modlitby. Moc se za děti modlím. 

Pocházíte ze slavné hudební rodiny. Jak vzpomínáte na dětství a dospívání?

Naši nás k hudbě odmalička vedli, vždycky se u nás hrálo a cvičilo na hudební nástroje. Já jsem už od tří let chodila na housle a v pěti letech jsem měla první koncert. Ale nebylo to jednoduché, byla to dřina. Každý den jsem cvičila na housle čtyři hodiny v kuse. 

Tatínek skládal hudbu, psal libreta, opery, operety, muzikály, dětské písničky. To všechno po práci, když přišel domů. Byl hodně aktivní. Měl velký soubor s cimbálovkou, který se jmenoval Romale, aven, imar dživas a často jsme jezdili do zahraničí. A za tím vším byla tvrdá práce, nebylo to tak, že bychom si spolu doma jen tak sedli a zahráli. Nacvičovali jsme třeba osm hodin v kuse. To se dřelo, dřelo, dřelo. Měli jsme i prsty sedřené do krve, ale chtěli jsme docílit toho, aby výsledek byl co nejlepší. 

Byl ve vaší rodině vůbec někdo, kdo nehrál na hudební nástroj nebo nezpíval?

Maminka na nic nehrála, ale zase všechno organizovala. Až v šedesáti letech se naučila hrát stupnici na housle a tatínek jí složil jednu skladbu, kterou pak hrála při svých 70. narozeninách s celou cimbálovkou. Bylo to nádherné. 

Jaký spolu měli vaši rodiče vztah?

Tatínek a maminka, to byla taková italská domácnost . (smích) Oba byli hrozně temperamentní, často se dohadovali a hádali, ale během chvíle nikdo nic nevěděl. Usmířili se, dali si kafíčko, táta zahrál na housle a máma mu dala nějaké úkoly. (smích)

Oni dva se neskutečně doplňovali. Já jsem si vždycky přála, abych měla takový vztah s někým na celý život. Byli vlastně pořád jako mladí. Tatínek celý život skládal hudbu, psal ale také filozofické úvahy a dělal grafiku. Maminka si až v šedesáti udělala řidičák, v pětašedesáti maturitu. Začala malovat, napsala knížku vzpomínek Den byl pro mě krátkej.

Do poslední chvíle nám byli příkladem. Měli v sobě cit pro čestnost, poctivost a dochvilnost a všechny tyhle hodnoty nám předali. Snažili se nám předat svůj pohled na svět, na rodinu a pospolitost. A povedlo se jim to. Rodina je pro nás důležitá, vedli jsme k tomu  své děti a teď vedeme i vnoučata.

To zní úplně idylicky… 

Ano. Maminka s tatínkem žili překrásný, bohatý život. Oba byli neskutečně činorodí lidé. Pořád něco vymýšleli a dělali, nikdy jen tak neseděli třeba u televize. Nám dětem pak dávali úkoly a my je bez odmlouvání plnily. A to i v dospělosti. Maminka byla autorita a pamatuju si, jak jsem od ní jednou dostala výchovný pohlavek v době, kdy už jsem měla dvě děti. (smích)

My jsme museli pořád pracovat, vařit, uklízet, zašívat. Nebo se třeba navlékaly korálky. Ale bylo úžasné sledovat, jak práce spojuje rodinu. Když později měla maminka úklidovou firmu, chodily jsme jí se sestrou po práci pomáhat. To pro nás byla  samozřejmost.

Měla jsem na rodinu moc velké štěstí a jsem za to vděčná, protože jsem to, co předali rodiče mně, mohla předat svým dětem a předávám to i dětem, které mám v pěstounské péči. A i kdyby to byl jen malý střípek, musí to být někde znát. A já u těch dětí vidím změnu. Jsou u mě pár měsíců a vidím, co s nimi dělá láska. Já mohu čerpat ze svého dětství a je mi moc líto dětí, které tohle nemají.

Zmínila jste, že s dětmi pracovala celá vaše rodina. Jak jste to myslela?

Pořádali jsme odpolední hudební kroužek pro děti, které měly doma špatnou situaci. Někdy jsme je třeba našli v parku a vzali jsme je do kavárny na čaj, popovídali jsme si s nimi a ty děti pak za námi chodily. Tatínek pro ně skládal hudbu, synovec Jozef Fečo dělal aranžmá, já jsem s dětmi nacvičovala, sestra se věnovala zpěvu, maminka šila kostýmy, byla to taková továrna. (smích) Ale ty děti se nám opravdu měnily před očima. To nebylo jen, že by přišly na kroužek a zase odešly. My jsme s nimi prožívali všechno: problémy ve škole, doma. Byli jsme pro ně rodina. A i dnes se s námi setkávají. I když už mají své děti, vzpomínají na tu dobu, jak byla krásná. A dodnes mi říkají teto. Mamince říkaly babičko a tatínkovi dědo. 

Práce s dětmi vás tedy naplňovala od mládí. Chtěla jste také mít velkou rodinu?

Přála jsem si mít deset dětí. (smích) Ale mám jen dvě. Tedy v uvozovkách. Vdávala jsem se až ve třiceti. Byla jsme hrozně zaměstnaná. Měly jsme mimo jiné také ženskou kapelu, se kterou jsme jezdily hrát do zahraničí. To byl nápad maminky. Rozčilovala se, že ženský hrají jen doma. Já jsem hrála na saxofon, sestra zpívala, teta hrála na harmoniku, jedna sestřenice na housle, další na kytaru… 

Máte mnoho zájmů, co děláte nejraději, když máte volný čas?

Když děťátko předám, vydechnu si. Je mi samozřejmě trochu smutno… Ale pak se zase věnuju svým koníčkům, hlavně hudbě. Skládám hudbu a chodím do pěveckého sboru v Náchodě, kde jsou úžasní lidé a kde neskutečně načerpám energii. Také doháním svoji rodinu a vnoučátka. 

Brzy se ale opět začnu těšit na nové děťátko. Pěstounství je návyková práce.

Dnes už jsou vaše děti dospělé a mají své vlastní děti. V době, kdy jste s pěstounstvím začínala, ještě ale žily s vámi. Nenarušovalo přijetí cizího dítěte u vás doma rodinnou harmonii?

Pěstounství je opravdu velký zásah do rodiny. Ale i děti procházely psychologickými testy a kdybychom neprošli, nebyli bychom jako rodina schváleni. S pěstounstvím musí souhlasit všichni členové domácnosti. Ale my jsme se vždycky starali o hodně dětí a moje děti na to byly zvyklé. Zvládaly to perfektně a skvěle je pěstounství připravilo na život. Syn i dcera umí ohledně dětí absolutně všechno, protože se se mnou o ty děti starali. Oba hodně s dětmi a vůbec s lidmi soucítí a nemají rádi nespravedlnost. Syn už dokonce sám přemýšlí o tom, že se stane pěstounem. 

Dítě máte v pěstounské péči na starost rok, krmíte ho, mazlíte se s ním, staráte se o něj, jste s ním denodenně. Musí pro vás být těžké ho potom odevzdat „cizím“ lidem…

Ze začátku to bylo hodně těžké. Pak jsem si ale začala uvědomovat štěstí z toho, že dítě není v nějakém zařízení a jde do rodiny, kde bude mít lásku. A to je to největší potěšení z téhle práce. Že vím, že je o něj postaráno. Ale samozřejmě se mi hrozně stýská, protože se za ten rok stane součástí naší rodiny. 

Staráte se o romské i neromské děti. Setkala jste se někdy s předsudky vůči své osobě?

Jednou ke mně přišla jedna paní, která si měla adoptovat děťátko, a kdybych nebyla v pozici profesionální pěstounky, musela bych ji vyvést z bytu. Odsoudila mě hned u dveří a nehezky se ke mně chovala po celou dobu návštěvy. Víte, já mám pocit, že Romové musí všechno umět a dělat na dvě stě procent, aby obstáli v naší společnosti. Mám mnoho přátel Čechů a je celkově hodně lidí, kteří to, že je někdo Rom, nevnímají. Ale stačí jít někam na úřad, shánět si bydlení a ta nesnášenlivost je neskutečně znát. 

My jsme s hudbou projeli mnoho míst a nikde v zahraničí jsme to nepociťovali tak jako tady. Ale já jsme se v téhle zemi narodila a Českou republiku miluji.  

Máte nějaké přání do budoucna?

Čím déle dělám tuhle práci, tím více si uvědomuju, kolik dětí trpí všude na světě. Často se za ně modlím, za to, aby všechny měly bezpečí, lásku, zázemí a našly smysl života. Protože bez funkční biologické rodiny je to těžké. Přeju si, aby byly všechny děti zahrnuty láskou. 

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.