Petr Uhl: Lidská práva v době, kdy ČSSD byla ještě levicová
V historii České republiky žádné ministerstvo pro lidská práva nebylo. Kdyby bylo, možná by dost věcí vypadalo úplně jinak.
Komentář Johanny Nejedlové v A2larm.cz z 8. 12. 2017 mě podnítil k napsání tohoto textu ve prospěch nikoliv ministra, ale přímo ministerstva pro lidská práva. Činnost všech dosavadních ministrů pro lidská práva jsem bedlivě sledoval a rád uznávám, že není-li tu ministerstvo pro lidská práva, jehož působnost stejně jako působnost všech ústředních orgánů státní správy určuje kompetenční zákon, a je tu alespoň ministr, jsou lidská práva (tedy práva nejen občanská a politická, ale i práva hospodářská, sociální a kulturní) chráněna lépe, než když se o jejich ochranu stará pouhý vládní zmocněnec. Ten totiž sám nesmí vládě ani nic předložit, nemá přístup na její schůze a jeho působnost může každá vláda kdykoliv omezit nebo i zrušit.
Za Jiřího Paroubka působila v České straně sociálnědemokratické odborná komise pro záležitosti Romů, kromě ní i komise pro lidská práva a navíc ještě sociální komise. Předsedkyně romské komise Kateřina Kalistová předložila stranickým orgánům v únoru 2009 Rámcový program pro záležitosti Romů a sociálně vyloučených lokalit, v aktualizované podobě ji předložil znovu její nový předseda David Beňák v dubnu 2010.
Na vzniku textu jsem se s oběma jmenovanými a s desítkou členů komise podílel. Rámcový program pro záležitosti Romů vyšel na webu ČSSD jako „Oranžová kniha“ s vlažnou podporou stranického vedení. Od června 2010 už předsedal straně Bohuslav Sobotka, střídali se také ministři a vládní zmocněnci, které Nečasova vláda pověřila agendou lidských práv a Romů. Naše odborná komise byla „stínovou“ opoziční skupinou k vládní agendě ministrů a zmocněnců. Její zpráva měla 62 stran a šla do detailů.
Prý zbytečná funkce
Dnes, se jmenováním vlády Andreje Babiše, se spekuluje o přeřazení romské a lidskoprávní agendy z Úřadu vlády pod ministra spravedlnosti. Ministr pro lidská práva je prý zbytečná funkce. Romská komise psala v letech 2009–2010:
„Dosavadní zkušenost vlád od roku 2006, jejichž členem byl i ministr či ministryně bez portfeje, pověřený či pověřená agendou lidských práv a menšin, se ukazuje jako problematická: ministr bez ministerstva nedisponuje finančními prostředky svého úřadu (žádný úřad ani neřídil – dodatečná poznámka P. U.), není to ústřední orgán státní správy, je odkázán na Úřad vlády. Neexistující ministerstvo nevydává obecně platné právní předpisy (vyhlášky), ba ani metodické pokyny. Úřední zajišťování agendy ministrovým sekretariátem a odbory úřadu vlády je roztříštěné, špatně se koordinuje.“
Proto jsme požadovali: „Prostřednictvím této Oranžové knihy by ČSSD ráda zahájila debatu o uspořádání pravomocí jednotlivých orgánů státní správy tak, aby se romská problematika soustřeďovala na jednom místě a aby pravomoci orgánu, který bude mít danou oblast v působnosti, odpovídaly závažnosti této agendy. Změnou kompetenčního zákona budeme proto usilovat o vytvoření Ministerstva pro lidská práva a menšiny jako samostatného úřadu. Zamýšlená agentura (pro začleňování Romů do společnosti) by byla v působnosti tohoto ministerstva. Tomu by také novelizovaný menšinový zákon svěřil dále upravovat některé poměry vyhláškami.“
Kdyby tu nějaké ministerstvo vůbec kdy bylo…
Téma „ministerstvo má nahradit ministra“ je dávno zapomenuto, text rámcového programu a Oranžové knihy dávno zmizel z webových stánek ČSSD. Dnešní spekulace o tom, že lidskoprávní (a romská) agenda se má v nastávající Babišově vládě přesunout z Úřadu vlády na Ministerstvo spravedlnosti, se vlastně omezuje na výtky, že je chybou opouštět funkci ministra pro lidská práva. Debaty o funkci ministra bez portfeje (tedy bez ministerstva či jiného úřadu) jsou českým folklórem už od roku 2009, kdy Michael Kocáb, který byl za Stranu zelených takovým ministrem bez portfeje ve vládě panské koalice (Topolánek, Bursík, Kalousek) a pak i ve vládě Jana Fischera. Marně jsem Michaela Kocába přesvědčoval, že agenda, kterou ho vláda pověřila, opravdu není žádné ministerstvo. Prostě tak příslušné sekci Úřadu vlády říkal, aby tomu lidi rozuměli.
K ochraně lidských práv se vyjadřuje kdokoliv, aniž věnoval pár hodin času tomu, aby se s touto částí ústavního práva blíže seznámil. Panuje názor, že to je něco citového, člověk musí mít lidská práva prostě rád. Pokud o tom hovoří nebo píšou lidskoprávní aktivisté, musím jejich neznalost omluvit. Avšak ministr, poslední ministr pro lidská práva, a navíc právník, by neměl mást veřejnost. „Mrzí mě, že tu ministerstvo pro lidská práva chvilku máme, chvilku nemáme,“ řekl českým médiím poslední ministr bez portfeje Jan Chvojka (ČSSD).
V historii tohoto státu však nikdy žádné ministerstvo pro lidská práva nebylo, takže tu nebylo „ani chvilku“. Možná, že kdyby tu takové chvilky byly, skončil by velkochov vepřů v Letech na místě romského koncentračního tábora dříve než až nyní, byly by už odškodněny protiprávně sterilizované romské ženy a stát by lépe čelil pokračující segregaci při vzdělávání romských nebo jinak znevýhodněných dětí.
