Lidia Ostałowska v Praze aneb „Romové, nebo Cikáni?“
Polská reportážní škola představuje nadnárodní pojem a v současné době se její čtenářská obec čím dál více rozrůstá. Úspěch polských reportérů spočívá mimo jiné i v nápaditém využití širokých mantinelů, jaké tento žánr na pomezi beletrie a publicistiky nepochybně nabízí. Rčení každý pes jiná ves je více než trefnou definicí současné polské reportáže – co autor, to de facto jiný text, ať už se od sebe liší zvolenými tématy či způsobem narace. Kromě milovníka exotických končin Ryszarda Kapuścińského či věčného čechofila Mariusze Szczygieła můžou být českým čtenářům blízká jména např. „otce“ polské literární reportáže Melchiora Wańkowicze či Hanny Krall, jejíž slavný rozhovor s Markem Edelmanem, jedním z vůdců povstání ve varšavském ghettu v roce 1943, zachycuje kniha Stihnout to před Pánem Bohem (Zdążyć przed Panem Bogiem).
K bližšímu seznámení se s polskou reportáží může české čtenářské obci pomoci i letos vydaná publikace Fenomén: polská literární reportáž (Michala Benešová, Renata Rusin Dybalska, Lucie Zakopalová a kol.), ale především také spolupráce nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán, která se soustavně podílejí na vydávání nejzvučnějších jmen současné polské reportáže (Wojciecha Tochmana, Witolda Szabłowského, Pawła Smoleńského nebo Margo Rejmerové). Z této plodné nakladatelské spolupráce vzešla v letošním roce mimo jiné také kniha Cikán je Cikán z pera reportérky Lidie Ostałowské, která bude 14. září (19:00) hostem čtvrtého Večera s polskými reportéry. Tento jedinečný projekt organizuje Polský institut v Praze ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla, a jak si lze z názvu onoho večera „Romové, nebo Cikáni?“ odvodit, řeč bude mimo jiné i o výše zmíněném textu. Kdo by setkání promeškal, může navštívit Galerii Evropského domu SVK PK v Plzni, kde setkání s autorkou proběhne hned o den později, tedy 15. září (18:00) v rámci projektu Meeting Literature.
Čím si tato autorka zasloužila své místo na pomyslném polském reportážním slunci a proč se na setkání s ní vyplatí přijít? Lidia Ostałowska (1954) se narodila ve Varšavě, kde na tamní univerzitě absolvovala polonistiku. Její celoživotní práce je úzce spjatá s novinařinou, přispívala např. do ženského časopisu Przyjaciółka či studentského časopisu itd. Její publicistickou kariéru však narušil dobový diktát a od výjimečného stavu v roce 1981 její hlas v novinách utichl, což se změnilo až s pádem komunismu. Svými reportážemi pravidelně přispívá do deníku Gazeta Wyborcza, liberálně orientovaných a zároveň také jedněch z nejvýznamnějších novin v Polsku. Kdo se bude chtít dopátrat, kolik knižních titulů má autorka na svém kontě, bude možná překvapen – není jich totiž mnoho: Cygan to Cygan, Farby wodne a Bolało jeszcze bardziej a e-book Balanga w transie. Méně však někdy znamená více a o kvalitě autorčiných reportážních textů svědčí také fakt, že první dva zmíněné tituly jsou dostupné také v češtině. Co se týká samotné tématiky jejích reportáží, Ostałowskou nejvíce zajímají lidé, kteří představují menšinu, ať už národnostní, náboženskou či etnickou.
V roce 2014 u nás vyšly Akvarely pro Mengeleho (Farby wodne), dílo zachycující malířskou práci Diny Gottliebové pro nechvalně proslulého osvětimského lékaře Josefa Mengeleho, který si jejího talentu vyžádal na malování portrétů romských vězňů z Osvětimi. Gottliebová se po válce provdala za známého animátora Arta Babbitta a emigrovala do Ameriky. Postava Gottliebové je dodnes částí světa vnímaná kontroverzně z důvodu její žádosti v 90. letech o navrácení portrétů z osvětimského muzea do jejího vlastnictví. Samotný text je pak zvláštní tím, že Ostałowska se se svou hlavní hrdinkou nikdy osobně nesetkala. Celkově je však na knize zapotřebí podtrhnout jeden důležitý fakt, a to tematizaci romského holocaustu. Literárních děl, obzvláště pak těch beletristických, existuje na toto téma zoufale málo, v porovnání s tematizací židovského šoa lze pak hovořit o množství opravdu zanedbatelném. Vzhledem k občasným hlasům zpochybňujícím či úplně popírajícím rasové vyvražďovaní Romů představují tyto knihy více než cenná a potřebná svědectví.
Kniha Cikán je Cikán vyšla poprvé již v roce 2000. Svými reportážemi nás autorka zavádí opět k Romům, tentokrát však do postkomunistické éry. Právě země, které byly plus minus čtyřicet let zahaleny do rudého hávu, zajímají Ostałowskou coby podhoubí pro růst (či pád?) romské kultury. Sama Ostałowska tvrdí, že ji nejprve zaujal osud rumunských Romů, kteří se začali objevovat v Polsku po 1989 a končili povětšinou na ulicích. Kromě Rumunska se čtenář ocitne v kruté bulharské věznici či na oslavě svátku Ederlezi v Jugoslávii, kde se Rafet za zvuků dopadajících bomb snaží získat to nejlepší jehně, a autorka se nevyhne ani severním Čechám. Nedočteme se zde pouze o různých sociálních poměrech romské menšiny, ale poznáme také celou řadu zajímavých romských zvyků. Kdo by se tedy chtěl dozvědět, jak je to v romské societě s pověstným kradením slepic nebo jak romská dívka deklaruje, že skutečně byla před svatební nocí pannou, měl by si titul rozhodně pořídit.
Kniha nemá persvazivní charakter ani se nejedná o žádnou příručku, jak se naučit mít rád Romy, ale může čtenáři přinejmenším pomoci je více poznat a pochopit. Lidia Ostałowska je dobrou průvodkyní po romském světě a setkání s ní může být v mnoha ohledech velmi přínosné.
