Lavička: Ať Romové nebrečí a něco dělají

S Vojtěchem Lavičkou o rasismu, Čunkovi, senátorce Janáčkové, (ne)chuti
pracovat, Romech, cigánech a hip hopu

Pětatřicetiletého Vojtěcha Lavičku jsem viděl během jednoho měsíce dvakrát ve
zcela odlišné roli. Nejprve jako vynikajícího houslistu skupiny Gipsy.cz a o pár
dní později jako aktivistu, když oznamoval podání trestního oznámení na
senátorku Lianu Janáčkovou.

Jak se řekne romsky „A dost!“?

Počkejte… Jak to jenom je… My bychom nejspíš použili slovo „preač“, to
znamená přestaň.

Ptám se proto, že něco takového jste si zřejmě museli říci po výrocích
senátorky Janáčkové, když jste podali to trestní oznámení.

To samozřejmě také. I když jsme po zážitku s vicepremiérem Čunkem už docela
skeptičtí. Začátkem roku jsme se skoro sázeli, který den už skončí. A on to
ustál. Nemyslíme si, že se stane nějaký zázrak, ale je třeba ukázat, že to
někomu vadí.

Takže jste se ozvali…

Ale nejen my. Strašně mě trápí, když se říká, že romské organizace se bouří.
Lidi si pak řeknou: „Ááá, cigoši – zase se jim něco nelíbí.“ Ale to není pravda,
neprotestují jen Romové, ale i další, Petr Uhl, Anna Šabatová, neziskové
organizace…

Myslíte, že to trestní oznámení k něčemu bude, že to skutečně bude někdo
šetřit a stíhat?

Pokud ji Senát vydá, tak věřím, že ano. Právníci se shodují, že to řekla
jasně. A že mluvila v nadsázce? To neberu. To může dělat v humoristickém pořadu,
ale ne na oficiálním jednání.

A nemůžete Lianě Janáčkové tím oznámením paradoxně pomoci k dalším
voličům?

My už tomu pomalu říkáme Čunkova cesta. Teď zase v Břeclavi zastupitel
Nepraš: říkal, že nechce být jako Mengele, ale že Romové nejsou na nějakou
jemnější práci. Že žijeme po čtyřiceti v jednom bytě, páříme se mezi sebou
navzájem, že jsme černí hajzlové. Prostě neskutečné. Někteří komunální politici
zjistili, že tohle je snadná cesta, jak u části lidí zabodovat. A to je
nebezpečné. Teď se láme chleba. Na těch třech případech – Čunek, Janáčková a
Nepraš – se ukáže, co unese naše politická kultura.

A pokud to unese?

Tak bude těch případů přibývat. Vždyť 70 procent veřejnosti má negativní
vztah k Romům.

Mluvili jsme o Jiřím Čunkovi. Co říkáte jeho „romskému řešení“? Jak to
podle vás mělo správně být s chátrajícím domem ve Vsetíně?

Já s Jiřím Čunkem v některých věcech souhlasím. Třeba že je potřeba lidi,
kteří jsou na sociálních dávkách, donutit pracovat. I kdyby měli deset hodin
týdně zametat, má to tak být. Je divné vyplácet někomu pět tisíc měsíčně jen
proto, že nemá práci. Tak ať něco udělá, třeba pro město. Pro nás by to byla
obrovská šance. Protože v dnešní době nejhorší stereotyp, který existuje o
Romech, už není „Rom-zloděj“, ale „Rom-příživník“.

Protože nedělají?

Přesně. Každý Nerom řekne: Vy nemakáte, žijete z dávek, my to platíme ze
svých daní. Tohle by se změnou sociálního systému podařilo odbourat. Rom už by
nebyl příživník, každý by něco dělal.

Ale dnes někteří lidé prostě pracovat nechtějí. Podařilo by se je k tomu
přimět? Nebo se na to vykašlou?

Myslím, že nevykašlou. Obzvlášť pokud bude vyplácení sociálních dávek
navázáno na nějakou práci. Pak si člověk rozmyslí, jestli chce dělat dvacet
hodin týdně za pět tisíc na dávkách, nebo jestli si sežene práci, kde bude
pracovat čtyřicet hodin, ale za deset patnáct tisíc.

Takže to bude skutečná motivace?

Ano. Taky počítám, že dávky by v takovém případě šly asi ještě dolů a budou
opravdu nízké. To je první věc. A druhá: ten míč je z velké části na straně nás,
Romů…

V jakém slova smyslu?

Romové nemůžou být pořád jen v roli oběti a říkat: vy jste rasisti, vy nám
ubližujete. I kdyby to byla pravda, dnes má každý odpovědnost za svůj osud a
musí něco udělat. Ale to Romové prostě nedělají. Úmyslně, protože role oběti je
nejpohodlnější.

A nepotvrzuje to, co říkáte, pověst, že řadě Romů se vlastně nic dělat
nechce a že jim to takhle vyhovuje?

Ne, tak jsem to nemyslel. Romové za komunismu byli donuceni pracovat a
dělali, nebyly s nimi problémy. Jenže komunisté si také vlastně ve zvláštních
školách, kam chodilo devadesát procent Romů, uměle pěstovali levnou pracovní
sílu na ty nejhorší práce. Po revoluci ale byli ti lidé se zvláštní školou
vyřízení. Ti, kteří uměli dělat, tehdejší pětatřicátníci čtyřicátníci, o tu
práci dál bojovali. Můj táta, dokud žil. Moje máma. Ta teď dělá za mnohem méně
uklízečku a drží se práce, seč může. Takoví lidé chtějí pracovat. Ale často, jen
se zvláštní školou, nemají co nabídnout.

A další generace?

To je mnohem horší. Narodila se generace, která vlastně neví, co to je
pracovat. A v ní už mohou být lidé, kterým ten systém vyhovuje.

Ale abychom se vrátili k Čunkovi. Jak to tedy měl správně udělat s tím
domem, kterému hrozí zřícení?

Jenže on nejprve ty lidi do toho domu sestěhoval. Už v té době měl dům špatný
statický posudek. Původně to měla být ubytovna pro doktory, ale už v osmdesátých
letech bylo řečeno, že ten dům je nevhodný k bydlení. A po několika letech se z
toho udělalo, že Romové zdemolovali dům.

A to řešení, máte nějaký příklad?

Příklady jsou. Například organizace Český západ v Dobré vodě u Toužimi. Tam
to udělali v malém. Nějakých 150 lidí, zdemolovaný barák… Lidé z organizace s
nimi začali žít. Dokázali najít ty, kteří měli zájem situaci změnit. Dvě rodiny,
deset lidí. Těmpak organizace pomohla sehnat práci. A na ně se nabalili další.
Dnes je to tak, že šedesát procent obyvatel se chytilo a pracuje, opravili dům,
platí nájem, vyplatili se z dluhů.

Zdařilá akce, ale co celý systém?

Určitě by se měly zavést standardy sociálně slabého bydlení. Lidi, kteří jsou
tzv. nepřizpůsobiví nebo dluží za nájemné, bych vystěhoval do holobytů. Ovšem
určitě bych jim neudělal jako Čunek všechno na přímotopy a na elektřinu, aby
platili čtyři tisíce měsíčně na zálohách.

Takže by se řeklo, toto je minimum lidské důstojnosti pro bydlení v Česku?

Ano: koupelna, WC na chodbách. S tím, že by byl daný pevný řád, co ti lidé
musí splňovat, aby tam vůbec mohli být. Určitě by měli mít krátkodobé smlouvy,
třeba na půl roku.

A co s těmi, kteří by to nesplňovali?

Tak potom pardon a na shledanou. Ale takové holobyty by byly velmi vstřícným
krokem od státu či obcí, protože by to byl mezistupeň před pádem na úplné dno.
Ti lidé by dostali facku, kterou potřebují, když bydlení neplatí. Ale měli by
pořád šanci. Naději, že se z toho dostanou. Museli by se starat o dům a o
prostranství před ním. Mohl by se zavést také nějaký bodový systém, který by jim
třeba po deseti letech dal šanci dostat lepší byt, zase snížené kategorie, ale
už ne holobyt.

Jenže mnoha obcím dnešní praxe vyhovuje. Jedna obec koupí dům v druhé a
přestěhuje tam ty nejproblematičtější nájemníky.

Copak obce, na ty se dá ještě působit. Ale hrozné je, že dnes už to provozují
ve velkém i realitní kanceláře. Koupí levné byty, vystěhují tam Romy a původní
dům mohou opravit a výhodně prodat. Tomu se v tržní ekonomice nedá bránit.

Říkal jste, že se teď v politice láme chleba vztahů k Romům. Zaznamenal
jsem však i vaše vyjádření, že se rasismus v Česku zmírňuje…

Ano, to si myslím. Lidé totiž začínají rozlišovat. Dobrý příklad je Vlasta
Horváth. Ve chvíli, kdy lidé zjistili, že něco umí, přestali se ohlížet na to,
že je to Rom. Možná mu to dokonce i pomohlo. Lidé si řekli: Konečně slušný Rom,
já mu ten hlas pošlu. Nebo naše skupina Gipsy. cz. Před deseti lety by neměla
takový úspěch jako dnes. Pochybuji, že bychom vyhráli Anděla, že by na naše
koncerty chodilo 1500 lidí. Jako by společnost nyní čekala, co ti Romové
předvedou.

Možná ano…

Proto tvrdím, stejně jako naše organizace Romea, jako kapela Gipsy. cz, že
teď už musí Romové přestat být apatičtí a musí tu situaci měnit sami. Nikdo ji
nezmění za ně.

Před časem vzbudil negativní ohlas u řady Romů rozhovor našeho listu s
antropologem Hirtem, který říkal, že romský národ v podstatě neexistuje…

S Tomášem Hirtem se osobně známe, pracovali jsme spolu. Souhlasím s tím, jak
popisuje principy ghett, kulturu chudoby. To dělá dobře. Ale říci, že Romové
nejsou, je totální nesmysl. Máme nejen svou muziku, máme svou řeč. My se
domluvíme s Romy po celém světě. Máme své příběhy, pohádky, bajky, které si
předáváme. Takže říci, že Romové neexistují, protože podle Hirta nevykazují
dostatečnou míru solidarity, je nesmyslné.

A existuje ta solidarita? Je v rámci rodin, nebo v celé komunitě?

Existuje i mimo rodiny, samozřejmě. Navíc, náš pojem rodiny je jiný než váš.
Když já řeknu, že jsem solidární se svou rodinou, tak to není deset lidí. To je
čtyři sta lidí.

I ti nejvzdálenější příbuzní?

Ano.

A to je všechny znáte?

Ano. Většinu z nich osobně a ty, které ne, znám alespoň z vyprávění. A
kdykoli u mě někdo zazvoní u dveří a řekne „jsem Fery, bratranec tvýho strejdy“,
budu vědět, o koho jde. To je to, čemu říkáme „amari familija“, naše rodina. Mám
teď dva roky novou přítelkyni, přišel jsem do rodiny, která mě přijala, a naše
rodina zase přijala ji. Takže najednou je naše rodina dvojnásobná.

Takže amari familija jako základní jednotka…

Zajímavé je, že když se potkám někde na cestách s nějakým Romem, tak si
neřekneme dobrý den – „láčho džives“. My si říkáme „katar sal“ – „odkud jsi?“ To
je první otázka. A pak se zeptá „jaká je tvoje rodina?“. A abych nepřeháněl, tak
s polovinou těch lidí určitě zjistíme, že máme společné známé.

A když se tedy zeptám „jaká je tvoje rodina“, co odpovíte?

Já řeknu „me som Levicatar“, to znamená, že jsem z Levic. A řeknu, že jsem
Lavička z rodu Bartošovců. A on řekne: Levice? Jo, na západním Slovensku mám
prabábu a to je ta a ta. A za chvíli se dopracujeme ke společným známým. Rodina
je pro Romy věčné téma.

Kdybych si chtěl vzít romskou dívku, na co se mám připravit, abych zapadl?

Právě na tu maximální míru solidarity. To znamená, že jste ve dne v noci k
dispozici komukoli z rodiny, připravený pomoci, ale totéž můžete očekávat
nazpět. Ať je to půjčení peněz, odstěhování něčeho, přespání, cokoli. Když
ukážete takovouhle duši, nebudete mít problémy.

To by tedy byla po svatbě s romskou dívkou ta největší změna?

Myslím, že ano. Nebylo by to v životním stylu, tak jak se často říká. Jistě,
v ghettu by to možná bylo hodně jiné… Ale jinak s obyčejnou romskou dívkou
nebudete mít problém. Určitě ne nějaký kulturní šok. Neděláme nic jinak.
Cizinci, kteří v Česku žijí, jsou od většinové české společnosti daleko víc
vzdálení než my. Ale je pravda, že člověk se musí skutečně připravit na to, že
pojem rodiny je něco úplně jiného. Najednou chce pomoci někdo, koho jste viděl
jednou v životě na fotografii. A bere to za samozřejmé.

A když to neudělám?

Tak se budou dívat skrz prsty. Ale musel byste provést něco skutečně
hrozného, abyste se ocitl úplně mimo tu rodinu, aby té dívce řekli: Nevoď nám ho
domů.

Traduje se také, že Romové mají absolutní respekt k rodičům.

Není to úplně totální respekt. Ta úcta, my tomu říkáme „paťiv“, tu je. Nejen
k rodičům, ale i ke staršímu. Když řekne, jdi mi pro to a pro to, tak neodpovíš
„A próóč?“, prostě jdeš a uděláš to. Ale na druhou stranu, třeba v lásce, si
mladí nenechají poroučet ani od rodičů. Takové ty domluvené sňatky, co byly
dříve, to dnes už nefunguje. Nemluvím teď o olašských Romech, tam je to možná
ještě trochu jinak.

K hip hopu, který hrajete, patří ve světě i politická angažovanost. Ve
vašich textech zatím moc není. Je možné, že se pustíte v textech víc do
politiky, romské otázky? Že to bude doopravdy „romano hip hop“?

Právě teď o tom dost debatujeme. Vliv kapely Gipsy.cz se zvětšuje víc, než
jsem čekal. V tradici Romů není chodit na koncerty. Chodí na zábavy, kde si
člověk zaplatí stovku, pobaví se, napije a jde spokojený domů. Za tu stovku se
mu dostane šest sedm hodin zábavy. Kdežto jít na koncert, zaplatit dvě stovky a
jít za hodinu a půl domů…

… to je neekonomické…

… ano, to je vlastně neekonomické. Nás těší, že Romové skutečně začali na
koncerty chodit. Stovky lidí. A ti, když do nich Gipsy (zpěvák Radek „Gipsy“
Banga – poz. red.) občas zaryje a řekne: Vy musíte dělat to a to, aby se věci
zlepšily, tak mu tleskají. Mně občas zatrne a nedivil bych se, kdyby ho sundali
z pódia, ale oni mu přitom zatleskají a snesou od něj jako známé tváře daleko
víc. Takže si říkáme, že toho využijeme. Vzkaz Romům by měl být: Já jsem to
dokázal a ty můžeš taky, přestaň se vymlouvat…

… řečeno jazykem hip hopu: Nebuď sráč…

… přesně tak: Nebuď sráč!

Při poslechu vašich textů mě zaujalo, že někdy o sobě zpíváte jako o
Romech a někdy jako o cigánech. Tak jak to je?

My to vážně neřešíme. Třeba náš manažer Pešík z Mars Promotion pořád říká „cigáni,
cigoši“. Řekl, že slovo Rom nikdy nepoužíval a nebude. A nevadí to. My sami se
oslovujeme Roma, v češtině Romové, proto já tomuhle oslovení dávám přednost. Ale
„cigán“ mě neurazí, záleží na tom, kdo a jak to řekne. Rom se dá říci stejně
pejorativně jako cigán.

Třeba když to říká senátorka Janáčková?

Ano, od Pešíka cigán zní rozhodně lépe než od Janáčkové Rom.