Ladislav Baláž: Do Anglie a zpět

Ladislav Baláž kvůli rasismu z české společnosti
odešel, ze stejného důvodu se
o dvanáct let později z emigrace vrátil.
„Prostě jsem chtěl pomoct,“ říká dnešní
zmocněnec Anny Sivákové, matky Natálie
popálené při žhářském útoku ve Vítkově.

„Vyvrcholilo to všechno smrtí mého dobrého kamaráda
Milana Lacka z Orlové. Tenkrát jsem se věděl, že
už musím něco udělat,“ vzpomíná Baláž na rok 1998,
kdy jeho čtyřicetiletého přítele, otce pěti dětí napadli
a surově zmlátili neonacisté. Těžce zraněného muže
nechali ležet na silnici, kde jej přejelo ještě nákladní
auto, jehož řidič z místa nehody ujel.
Pan Baláž tehdy jako předseda Romské občanské
iniciativy v Orlové a na Karvinsku se začal v dění kolem
rasově motivované vraždy angažovat.

Raději do emigrace

Nejprve vyjadřoval spíše emotivní názory místních Romů. Tehdejší média
se zmiňují především o „tvrdé odplatě“, již měli Romové prostřednictvím
Baláže slibovat, a domobraně, kterou chtěli organizovat. Později se
soustředil spíše na zklidnění situace a průběh vyšetřování, přičemž se
setkal i s výkonnou
místopředsedkyní
vládní mezirezortní
komise pro
záležitosti Romů
Monikou Horákovou.
„Nechtěl jsem,
aby to zapadlo
jako ostatní rasově
motivované útoky
v devadesátých
letech,“ říká po telefonu
„aby dostali
nízké tresty.“
Tresty mladých příznivců
krajní pravice
však byly opět zanedbatelné. Dva ze čtveřice, která Lacka napadla,
dostali tři roky vězení, dva po jednom roku a řidič, z nějž se vyklubal
policista, pak podmínku. „Nemohli jsme tady s rodinou dále zůstat, museli
jsme odejít,“ popisuje Baláž, který se v té době rozhodl se svými
šesti dětmi a manželkou Martou emigrovat. „Perzekuce, žádná šance
na spravedlnost, tolerance k rasovým zločinům to pro mě bylo tehdejší
Česko,“ vzpomíná.

Balážovi se tedy rozhodli začít znovu ve Velké Británii. „Po čtyřech
měsících jsme zvládali celá rodina základy angličtiny,
s barvou naší pleti, nebo naší etnicitou si hlavu nikdo nedělal, natož
aby nás nějak diskriminoval,“ vypráví své první zkušenosti
z nového domova v Doveru, kam už výhružné dopisy nikdo neposílal.
Přesto ale ještě nebylo jisté, jestli zůstanou, tři měsíce čekali na rozhodnutí
britských úřadů o udělení azylu. Ještě před svým odchodem žádal
Baláž jako spolupracovník vládní komise pro záležitosti Romů kvůli výhružkám
o policejní ochranu. Déle než na sedm dní ji však nedostal.
Baláž se podle svých slov i v Anglii rychle vrátil k práci v neziskovém
sektoru. Nejprve dobrovolnictví, pomáhání v uprchlickém táboře, později už
placený post
v mezinárodních nevládních organizacích. Na člověka, jenž nedokončil výuční obor
zedník
a osmnáct let pracoval „na šachtě“ se zorientoval rychle. I když ne vše bylo od
počátku ideální.
Hlavně bulvární britská média mluvila o romských žadatelích o azyl jako o
falešnících a došlo
i k drobným konfliktům.

V roce 2000 už jako předseda Linky pomoci evropským Romům spoluorganizoval
protest asi
čtyřicítky Romů před českým velvyslanectvím v Londýně, kde apelovali na
tehdejšího premiéra
Miloše Zemana (ČSSD), aby dostál svému předvolebnímu slibu a neonacistům utnul
tipec.
„Z těch dvanácti let, jak už to tak bývá si pamatuji hlavně to dobré,“ uvažuje
Baláž. Vše jako by
se však vrátilo loni v dubnu, kdy byl na osmičlennou rodinu Malých a Sivákových
ve Vítkově
spáchán žhářský útok a nejmladší členka rodiny Natálie Kudriková byla popálena
téměř na
osmdesáti procentech těla. „Byl jsem zase naštvaný jako tenkrát, a zároveň mi
došlo, že měnit
věci musím tam, kde se dějí, ne z bezpečné vzdálenosti,“ přemítá nahlas.

Všech jeho šest dětí už je dospělých a rozhodlo se zůstat v Anglii. On s
manželkou se opět
vrátil na severní Moravu. Rychle se spojil s aktivistou německého původu
Markusem Papem,
jenž už obětem pomáhal. Sám se pak ke zmocněnectví dostal zcela přirozeně, takže
nad
ním ani nějak významně nepřemýšlel. „Zmocněnec je takovým lidštějším obhájcem
obětí.
Může nahlížet do spisu, pokládat otázky svědkům, vznášet námitky. Zároveň je
však oporou
obětem a jejich pomocnou rukou v praktických věcech,“ definuje svou roli v
procesu se čtveřicí
obžalovaných z pokusu o vraždu. Balážovo angažmá v kauze není nikým placeno,
naopak
náklady si hradí sám ze své renty.

Kromě vítkovského žhářského útoku se také angažuje v případu zbitého
sedmnáctiletého
mladíka, kterému neonacisté rozbili hlavu golovým klíčem. „Zde nejsem
zmocněncem, sehnali
jsme peníze na dobrého právníka, ten jej zastupuje. Pomáhám spíše psychicky
společně
s panem Papem jemu a jeho rodině,“ vysvětluje.

Do politiky ne!

Názor na situaci Romů v české společnosti má Baláž až překvapivě jasný.
„Romové často stále žijí v minulém režimu, čekají, že se stát postará, bude tady
vždy pro ně. Ale tak už tomu dávno není a je čas si na to zvyknout,“ říká
rozhodně. Zároveň si myslí, že Romové jsou sami proti sobě, když se v důležitých
věcech nedokáží spojit. „Je to i chyba romských elit, které se distancovaly od
nižší střední vrstvy a nejchudších Romů. Chybí tak přirození vůdcové, autority,
pozitivní příklady,“ vypočítává. Cestu přes stranické kandidátky však nevidí. „Romové mockrát v posledních dvaceti letech od nejrůznějších
stran dostali
slib, že se jejich situace zlepší. Ale byl to jen slib, není divu, že nechodí k
volbám,“ říká skepticky.
On sám vidí cestu právě přes neziskový sektor, jenž není zatížen stranickým
taktizováním
a může vyvíjet tlak na vládu.