Senátorka Liana Janáčková po zveřejnění nahrávky, na níž tvrdí, že je
rasistka, čelí tlakům na odstoupení. Jedním z jejích velkých kritiků je i
indický aktivista žijící v Česku Kumar Vishwanathan. Rozhovor s ním uveřejnily
Lidové noviny.
* LN Měla by senátorka Janáčková odstoupit ze všech funkcí?
Myslím, že by se v první řadě měla veřejně omluvit. Už delší dobu
zaznamenávám, že paní senátorka Janáčková má velmi výrazný způsob řeči. Lidé
jsou z ní často v rozpacích a v šoku. Svým slovníkem uráží lidi. To, co udělala,
nebyla žádná klukovina, žádná legrace. Jestli si paní senátorka uvědomuje, že
překročila hranice, ať to jasně řekne. My pak nebudeme pokračovat v dalších
tlacích.
* LN Nečekala jsem tak mírný postoj. Je to proto, abyste se nestal loutkou v
rukou politiků? Zčásti politický ten případ je – do sporu se zamíchala opozice
na radnici Janáčkové, kde přirovnávají její slova ke genocidě Židů…
Máte pravdu, že nechci být vtažen do žádného politického boje. Ale na druhé
straně vnímám Ostravu jako město. A město přece není bojiště. To má být prostor,
kde spolu lidé slušně jednají, slušně pojmenovávají svoje problémy, společně
hledají řešení. Já nechci přilívat olej do ohně, který už v Ostravě hoří.
* LN Důkazem toho, že jde i o politický boj, je, že jste dostal nahrávku s
výroky senátorky od bývalého starosty Michniaka, kterého Janáčková před měsícem
sesadila z funkce. Váhal jste, zda mu posloužit a nahrávku zveřejnit?
Tu nahrávku jsem dostal velmi zvláštním způsobem. V pondělí ráno mi volal pan
Michniak, že pro mě něco má. Vůbec jsem ale neměl čas. Ani pana Michniaka
neznám, takže jsem se s ním ten den nesešel. Ale zapamatoval jsem si webovou
stránku, o níž mi říkal, že na ní najdu něco zajímavého. A v půl deváté večer
jsem se doma na internet podíval. Zavolal jsem panu Michniakovi a řekl jsem mu,
že bych tu nahrávku rád slyšel celou. Setkali jsme se. Já vím, že je na té
radnici velmi ostrý politický boj… Přesto jsem se hned rozhodl, že nahrávku
předám předsedovi výboru pro lidská práva Bartákovi. Protože slyšet slova o
dynamitu a elektrických drátech… To bylo pro mě hodně šokující…
* LN Řekla bych, že byla šokovaná i senátorka Janáčková, když se na rok staré
nahrávce slyšela.
Asi. A to byl důvod, proč jsem nahrávku hned druhý den odvezl do Senátu. V
senátním výboru pro lidská práva se zrovna měla projednávat Čunkova kauza. Byl
jsem tam s panem Kandráčem, deportovaným ze Vsetína. Bylo dobře, že jsme dostali
možnost na jednání být. Řekl jsem: „Jak to, že v tomhle výboru je paní
Janáčková?“ Snažil jsem se být maximálně diplomatický. Nechtěl jsem paní
Janáčkovou obvinit, nemohl jsem přece vědět, jestli ta nahrávka není nějaký
podvrh. A požádal jsem pana senátora Bartáka, ať to posoudí a vyvodí nějaká
opatření. Připadá mi paradoxní, že paní Janáčková může hlasovat o neintegračních
postupech města Vsetín, když sama mluví o něčem velmi podobném. Taky mě
překvapilo, že se Senát schoval za rozhodnutí ombudsmana. To je alibistické.
Senát měl celý případ prozkoumat a mít k tomu svoje vlastní stanovisko. Senátoři
nemají nějakého společného ušlechtilého ducha. Vidím tam jen vypočítavost a
politické obchody. Když jsem žádal, aby paní senátorka Janáčková ve výboru
nebyla, řekl mi pan předseda výboru Barták, že vše je předem politicky určeno.
Že její přítomnost tam je věcí politických domluv a on s tím nemůže nic dělat.
Od senátního výboru pro lidská práva bych očekával statečnost. Nevidím tam ani
žádnou sebereflexi. Vždyť Janáčková hlasovala proti Čunkovi! Ona tím
diskriminuje samu váhu senátního výboru. Nakonec si senátoři odhlasovali, že se
nebudou mým podnětem zabývat.
* LN Prostě jste byl pro senátory obtížný hmyz.
Ano. Přinášel jsem s sebou problémy, které oni nechtěli řešit. Senátoři jsou
alibisté bez vnitřní kultury.
* LN Na to, že pravidelně čtete noviny a žijete tu sedmnáct let, bych čekala,
že vás to nepřekvapí.
Vždycky budu překvapený. Moje očekávání jsou vždy větší.
* LN Řekl jste, že Michniaka jste neznal. Jaké kontakty jste měl dříve se
senátorkou Janáčkovou?
V roce 1997 jsem ji výrazněji zaznamenal poprvé…
* LN Tedy v době, kdy výměnou za vrácení bytů nabízela Romům letenky do
Kanady.
Přesně tak. Dokonce to i realizovala. Já jsem tehdy už s Romy pracoval. Někdy
koncem roku 1997 jsme s několika zaplavenými romskými rodinami přišli na nápad
postavit Vesničku soužití. Získal jsem na to finance od jedné holandské nadace.
To se nějak dozvěděla paní Janáčková. Z nadace mi volali, jestli znám nějakou
paní Janáčkovou, že prý ona chce stavět podobnou vesničku v Bedřišce. Řekl jsem
jim, že znám paní Janáčkovou jen jako člověka, který se snaží, aby se Romové
dostali z Česka do Kanady. A že tedy mám velký osobní problém v případě, že bych
s ní měl mít něco společného. Tento člověk svoji spolupráci s paní Janáčkovou
zrušil. Teď nedávno byla diskuse na ostravské univerzitě s panem Čunkem. Byla
tam i Janáčková a tuto deset let starou věc otevřela. A říkala mi: „Vy jste mi
tehdy pokazil můj projekt! Vy za to můžete!“ Takže já ji znám takto. Jedno naše
setkání zprostředkoval v Bratislavě Břetislav Rychlík. Já jsem jí řekl, že mám
problém s ní spolupracovat. Chovala se ke mně přátelsky, ale já byl o deset let
mladší, to znamená, že jsem byl…
* LN Emotivní?
Ano, emotivní. Všechno bylo ostřejší než dnes. Záplavy, ty její letenky…
Neměl jsem odstup, který mám dnes. Hodně se jí tehdy dotklo, že jsem odmítl mít
s ní cokoli společného. Mezitím za těch deset let jsem jí několikrát zavolal,
protože pracuji s lidmi v nouzi. Teď po deseti letech mám pocit, že by se mělo
začít znovu… To město přece musí žít. Říkal jsem si, že bych chtěl Janáčkovou
zatáhnout do širší diskuse. Právě proto mě tak mrzelo, když jsem ji slyšel
mluvit z nahrávky. Ona se v ničem nezměnila.
* LN Je Janáčková rasistka?
Výrazy, které používá, jsou rasistické.
* LN Je tedy rasistka?
Nechci ji tak zařadit, člověk se mění. Ale momentálně jsou její projevy velmi
tvrdě rasistické.
* LN Předseda Olašských Romů Stojka říká: „Starostka není rasistka. To, co se
teď děje, je jen boj o moc, kdy svržený exstarosta Michniak zneužívá postavení
etnické chudiny.“
Možná ji zná mnohem lépe než já. Podle mě nikdo nemá právo mluvit tak, jak
mluvila Janáčková. Setkávám se s tolika Romy, kteří jsou z jejích slov nešťastní
a naštvaní…
* LN Abych to uvedla na pravou míru, jinak se všechny romské iniciativy proti
Janáčkové bouří, Olašští Romové jsou výjimka.
Já pana Stojku chápu, protože paní Janáčková podporuje jeho projekty.
Podporuje jeho fotbal. Ale jsou podstatnější věci.
* LN Co je to za fotbal?
Pan Stojka dělá fotbalové setkání, na kterých jsou Romové, Češi, policajti,
radní… Finančně to podporuje. Je to hezká akce, ale nestačí to.
* LN Ptala jsem se na aféru ombudsmana Motejla: „Janáčkovou nepovažuji za
rasistku v pravém slova smyslu. Ona je velice neukázněná v projevech, je to
energická dáma, která Romy seřve, ale má pragmatický přístup k řešení romských
problémů. Rozhodně to nedělá proto, aby jim ublížila. Kdybych věděl, že chce
Kumar s nahrávkou vyrukovat, rozmlouval bych mu to.“
Pan Motejl mi říkal podobnou věc. Tedy že se potkal se skutečnými rasisty, a
to je něco jiného. Říkal, že ona není zlá žena. Ale přece ve své pozici by měla
vážit svá slova! My žijeme v oblasti, kde jsou slova o deportacích a
koncentrácích stále živá. Často se setkávám s mladými muži, kteří říkají:
„Cikáni do Indie!“, „Cikáni do plynu!“. Zralé osobnosti by měly hodně vážit
svoje slova a nedávat prostor k podpoře těchto velmi zlých a nebezpečných
myšlenek.
* LN Nakolik je rasistická česká společnost, když si KDU-ČSL za svého
předsedu volí Čunka, lidé ho chtějí za starostu i senátora, stejně tak volí
Janáčkovou…?
Starosta Bohumína Petr Vícha, to je to samé. Taky vystěhoval lidi na ulici a
taky se stal senátorem. Já ale v této společnosti žiju, takže jí musím věřit.
Tahle společnost není zlá, ale jsou tu rasistické sklony a někdy velmi tvrdé.
Celou společnost charakterizovat jako rasistickou nehodlám.
* LN Setkal jste se vy osobně s rasistickými útoky?
Když jsem byl v devadesátém roce učitelem na gymnáziu v Olomouci, zmlátilo mě
před zdejším nádražím sedm skinheadů. Koukala na to spousta lidí, a nikdo
nezasáhl. Tehdy jsem byl z celé společnosti opravdu hodně zklamaný. Ztratil jsem
paměť, bloudil jsem… Byl to velký šok. Ale na druhé straně za mnou domů
chodili moji žáci s květinkami. To bylo období, kdy se začaly používat velké
billboardy. Moji žáci je popsali nápisy „Skini fuj“. To začalo moje rány hojit.
* LN Zažil jste poté další útoky?
Velký fyzický útok to byl tady v Česku jediný. Jinak jsem byl zmlácený třeba
v Anglii, kde se mě zastala jedna servírka. Začala na ně strašně křičet. To mě
zachránilo, protože já měl nějaký blok a nedostal jsem ze sebe ani slovo. Pak
přišli lidi a pomohli mi. Co se ale týče Česka, sám jsem tu viděl už tolik
rasistických útoků! Když se to děje, sleduju útočníky a volám ostravskou
policii. To je věc, kterou ti skinheadi nečekají. Je to obráceně – já sleduju
je. Oni přece musí pochopit, že veřejný prostor je pro všechny! Já nikdy nepůjdu
nikoho mlátit, ale půjdu toho člověka předat institucím, kterým věřím.
* LN Zvýšil se počet verbálních útoků na vás třeba poté, co jste rozjel
případy se sterilizací Romek, které řešil úřad ombudsmana?
Ano. Já ale necítím, že by mi dnes někdo ubližoval. Když vidím, že je něco v
nepořádku, snažím se něco dělat. Když mám podezření, že nějaká hospoda nepouští
dovnitř Romy, děláme kontroly. Podáváme žaloby… Nejhorší je, když se člověk
cítí bezmocný.
* LN Proč jste sem vlastně přišel?
Kvůli jedné milé studentce, která je dnes mou manželkou. Předtím jsem žil
sedm let v Rusku. To bylo od osmdesátého třetího do devadesátého, tedy v
gorbačovské době.
* LN Ale narodil jste se v Indii.
Ano. Já jsem vyrostl v Indii!
* LN Proč jste ji opustil?
Nedávno mi nějaký Ind vyčítal, že jsem z Indie utekl. Mě tam ale určité věci
hodně štvaly. A hodně jsem si idealizoval Rusko. To byl pro mě Tolstoj. Něco
tajemného. Mladý kluk, to víte. Vy jste tady zažili komunismus, ale my v Indii
ne. Velmi naivně jsem poslouchal, že v Rusku se lidé nedělí na bohaté a chudé…
Nebyl jsem ale komunista. Nikdy jsem nebyl politicky angažovaný -a ani nebudu.
Hlavním důvodem, proč jsem Indii nakonec opustil, byla nepovedená láska. V
devatenácti to pro mě bylo nejdůležitější na světě. Dnes je mi čtyřicet tři a
dívám se na to jinak. Tehdy jsme měli jít na vysoké školy a naši rodiče si
nepřáli, abychom byli dál v kontaktu, protože jsme byli z různých kast.
* LN Vaše dívka byla z vyšší kasty.
Ano. Štval mě ten princip kast. Moje tehdejší dívka úplně podlehla svým
rodičům a mně připadalo, že všechny Indky jsou zbabělé.
* LN A naštval jste se na celou Indii.
Ano. Na pět set milionů Indek. Byl jsem v té době hodně introvertní… Pořád
jsem četl o tom, jak je to mezi lidmi v Rusku krásné…
* LN A když jste tam přijel, byl jste zklamán?
Ne. První rok jsem byl nadšen. Studoval jsem fyziku, chtěl jsem být dobrým
fyzikem. V Rusku jste tehdy potřebovali podporu komunistické strany. Ale moje
rodina se drží od komunistů daleko. Musel jsem tedy usilovat o jedno ze dvou
výměnných studijních míst, která nebyla politická, ale spíš kulturní. Sto hodin
týdně jsem studoval ruský jazyk, byl jsem v tom dobrý a to místo jsem získal.
Ten první rok byl opravdu neuvěřitelný. Pocházím z rovníku a Rusko mi ukázalo
první sníh… Líbila se mi ještě jedna věc. My jsme v Indii hodně atomizovaní.
Vzájemně se nedotýkáme a neobjímáme. Rusko je v tomhle přesně opačné. Lidé tam
spolu hodně sdílejí, dotýkají se…
* LN Takže vaše introverze se v Rusku rozplynula.
Ano. Ale třetí rok jsem měl krizi. Rusko se začalo projevovat. Chtěl jsem
založit kroužek studentů. To je v Indii normální. Ale v Rusku potřebujete tolik
povolení! Navíc nám řekli, že v našem kroužku musí být přítomen zástupce
univerzity. Ptal jsem se: „Proboha proč v kroužku indických studentů, kteří se
chtějí bavit o fyzice, má být zástupce univerzity?“ To byl první signál, že to
není v pořádku. Pak mi vadilo, že mi říkali, co mám a nemám číst. Ta kontrola mě
urážela. Založil jsem filozofický kroužek, který se vždy sešel u někoho jiného.
Bylo to jednou za čtrnáct dní. Tyto indické kroužky tam fungovaly dva. Ten první
ruským pravidlům podlehl, náš kroužek ne. A tehdy jsem potkal Laďku, která byla
v Rusku na půl roku na stáži. Setkání s ní mě povzbudilo. Jinak bych asi odjel
zpátky domů. Listopad 1989 jsme strávili v Olomouci. Dělali jsme studentský
časopis Přetlak, byly to pro mě krásné zážitky. Tehdy jsme si s Laďkou řekli, že
tu zůstaneme. Máme syna, minulý týden mu bylo devět…
* LN A chcete tu zůstat natrvalo, jak jste si řekli před lety?
Ano. Tohle je můj domov. Když jsem odjížděl z Indie, nevěděl jsem, že skončím
v Česku. U nás na nádražích prodávají knihy, protože máme dlouhé cesty vlakem.
Koupil jsem si knihu, která odpovídala mé náladě. Byly to Dopisy Mileně od
Franze Kafky. Minulý rok jsem tu samou knihu viděl v knihkupectví na Václavském
náměstí a řekl jsem si: „Všechno se to zacyklilo, já patřím sem.“
