Kontroverzní školou v Květušíně prošlo až 300 romských dětí. Rodinám je odebírali také násilím

V roce 1950 vznikla v Květušíně v jižních Čechách Škola Míru, kterou do jejího konce v roce 1960 prošlo 200 – 300 romských dětí. Byla založena pro děti romských rodin přesídlených za prací v tamním vojenském prostoru z po válce zdevastovaných osad na Slovensku. 

Vedl ji mladý pedagog Miroslav Dědič, který dokázal děti, jež nebyly dosud zvyklé chodit do školy, zaujmout a přimět k učení. „Když viděl, že se přestávají soustředit, vytáhl míč, hrál na housle. Prokládal výuku různými aktivitami a ty děti pak dělaly dost velké pokroky,” vysvětluje romistka Barbora Šebová, která se historii i dopadům školy na život některých dětí věnovala ve své diplomové práci. 

Ze školy se v tehdejší době stala vzorová instituce, která měla ukázat možnost převýchovy Romů podle představ státu. Dědič však brzy začal rodiče vnímat jako překážku v efektivní práci, a tak později ve spolupráci s úřady rodičům děti odebíral, v některých případech za použití násilí. Ze školy se stal dětský domov, kam byly postupně sváženy odebrané romské děti z celého Československa. Rodiče pak ve většině případů nesměly své děti pod hrozbou pokuty vídat. Aby toho dosáhl, začal po přestěhování školy mimo vojenský prostor zadržovat také vzájemnou korespondenci. 

„V rozhovorech, které jsem s ním vedla, popisoval, jak, když to začalo být rodičům podezřelé a psali už třeba po čtvrté s dotazem ,proč mi neodepisuješ?’, napsal nějaký dopis za to dítě a odeslal ho. Aby nezačali pátrat po tom, kde ty jejich děti jsou,” říká Šebová. 

Právě dopisy, které se nacházejí v archivu Muzea romské kultury v Brně, kam je Dědič se svými deníky uložil, se staly ústředním tématem úspěšného dokumentárního filmu Zatajené dopisy. Jak Šebová říká, většinu z adresátů dopisů od zoufalých rodičů se nepodařilo vypátrat. Mnoho z dětí, se kterými mluvila, školu přesto vnímalo pozitivně, jelikož se jim pak díky vzdělání v životě dařilo. Podle Šebové Dědičovi, se kterým se několikrát už v jeho téměř 90 letech setkala, chyběla sebereflexe. Dosud si za svými praktikami stál.

„Opakovaně jsem se ho snažila zeptat na to násilí při odebírání a on to fakt nevnímal jako problém. Myslel si, že ti lidé byli omezení, šlo mu o ty děti, takže všechny prostředky byly povolené.”

O co v Květušíně šlo?

Po válce byla v Květušíně prázdná vesnice, která byla před tím německá a byla proto vysídlená. Byl tam založený vojenský statek, kde chyběly pracovní síly. Dle vyprávění pamětníků jeden z těch vojáků na statku byl Rom, který se dostal jako partyzán do armády Ludvíka Svobody. A když řešili, kdo by tam mohl pracovat, on přišel s tím, že má na Slovensku v Hromoši a okolí příbuzné, které by tam mohli přestěhovat. Vypravili se tedy na Slovensko, kde jim řekli, že pro ně mají bydlení a práci, naložili je na náklaďáky a odvezli do Čech. Ti vojáci tehdy viděli, že jsou ti lidé negramotní, zubožení válkou, strašně chudí. Pamětníci vzpomínali, že přišli v roztrhaných hadrech, neměli fakt nic. Často neměli po válce doklady, takže neměli ani nárok na potravinové lístky. Ta Hromoš totiž byla válkou zasažená dost výrazně. Při bombardování tam většina lidí přišla o někoho z příbuzných. Lidé tam tedy ani neměli důvod zůstávat a celé to pro ně byla velká příležitost.

Jak vznikl nápad té později slavné květušínské Školy Míru?

U dětí těch přesídlených rodin byly pokusy, aby chodily do školy do Mokré. Jenže to bylo asi pět kilometrů a v zimě, kdy byl sníh, neměly co na sebe, nic tam nejezdilo. Navíc pak narážely na vzájemný kulturní šok. Ta škola na příchod dětí, které nemluví česky a v životě do školy nechodily, vůbec nebyla připravená. Potom se proto vojáci rozhodli, že pro ně postaví školu přímo v tom Květušíně. Což byl na začátku sám o sobě, podle mě, bohulibý záměr. Bylo to takové to poválečné budovatelské nadšení. Třeba kapitán Pohl, velitel vojenského prostoru, byl těm lidem dost nakloněný. Vnímal je jako oběti války a chtěl jim opravdu pomoct. Když pak postavili školu, hledali někoho, kdo by tam šel učit. Tehdy se našel Miroslav Dědič, což byl pedagog, který měl ze severních Čech zkušenosti s výukou dětí Němců, kteří nebyli vysídlení, i dětí reemigrantů. Nejprve tam otevřeli jesle a školku, až potom školu. A bylo to provozováno v duchu kolektivní výchovy, která umožňovala režimu si ty lidi vychovávat, jak potřeboval.

Děti v té době bydlely u svých rodičů?

Ano, ze začátku bydlely klasicky u svých rodin ve vesnici. Naráželo to ale na sebe. Pamětníci vyprávěli, že se na konci války rodiny schovávaly několik měsíců po lesích a měly tak za sebou úplně jiné životní zkušenosti. Do té doby nikdo z nich do podobné instituce nechodil. A Dědič z pozice pedagoga začal čím dál víc brát ty rodiče jako komplikaci. Například mu děti nepřišly včas nebo si je odvedli dřív, aby jim pomohly při práci. Byly tam také různé hygienické problémy jako vši, protože ty rodiny nadále bydlely v nevyhovujících podmínkách. Někteří z těch lidí byli také zasaženi alkoholismem, protože měli různá válečná traumata. Byla to velmi složitá situace. A Dědič z toho pak postupně začal budovat internát. Začal totiž zjišťovat, že když tam těm dětem udělá teplíčko, dostanou teplákové soupravy, budou mít pětkrát denně teplé jídlo a zahrají si spolu hry, zůstanou a jemu to usnadní práci. Děti tedy teoreticky domů mohly, ale od začátku bylo patrné, že tam rodiče nevidí moc rád.

Jaký byl Dědič učitel?

Myslím, že byl opravdu dobrý pedagog, aspoň podle toho, jak to popisuje ve svých denících a knihách nebo jak to popisují pamětníci. Dokázal upoutat i děti, které do té doby nebyly zvyklé někde sedět, soustředit se. Když viděl, že se přestávají soustředit, vytáhl míč, hrál na housle. Prokládal výuku různými aktivitami a ty děti pak dělaly dost velké pokroky. Za jeden rok například udělaly několik ročníků. Ty rodiče ale vnímal jako překážku a vůbec nebral v potaz, čím si prošli. Z jeho deníků mám navíc pocit, že je vnímal podobně jako kolonizátoři, co přijeli do Ameriky a setkali se tam s původním obyvatelstvem. V podstatě jako divochy. Vůbec nechápal, že ta máma, co se svým dítětem byla celý život, nikdy ho na delší dobu neopustila a současně prožila válku, kde přišla o značnou část svého příbuzenstva, chce mít to dítě u sebe. Že si ze dne na den neřekne: „Jé, to je super. Moje dítě bude chodit do školky a do školy, bude mít střední a pak vysokou. A něco z nej bude!” Nechápal, že se na to ti lidé dívají očima vlastní zkušenosti. Hrozně mu to lezlo na nervy a dost hanlivě se o některých těch rodičích ve svých denících vyjadřuje. Snažil se proto, aby děti ve škole co nejvíc zůstávaly. Nejdřív dobrovolně.

Kdy se to zlomilo?

V nějaké fázi, kdy se mu začalo dařit, došlo ke konfliktu mezi rodinami a vedením vojenského statku. A ony z něj odešly. Což Dědičovi dost narušilo jeho rozdělanou práci. V té době už si té školy začaly všímat také různé instituce z okolí, psalo se o tom v novinách. Na tu dobu to totiž opravdu bylo přelomové v tom, že ukázal, že to jde. Z dnešního pohledu byl ten přístup hrozně paternalistický a čím dál víc násilný. V té době ale měla spousta lidí pohled na Romy čistě rasistický, kdy je nebrali ani jako rovnoprávné lidské bytosti, které by byly schopné se učit a dosáhnout vyššího vzdělání. A on ukázal, že to jde a že jsou Romové oběti toho „zlého buržoazního vykořisťovatelského systému”, který to umožnil. A že když se jim dá šance, mohou vzdělání dosáhout. Problém byl v tom, že on toho chtěl dosáhnout co nejrychleji a za každou cenu, bez ohledu na to, co si přály děti nebo rodiče.

Co se stalo, když ty rodiny odešly?

Dost mu to narušilo plány a řešil, jak je dostat zpátky. Některé ty rodiny nesehnaly jinde práci, tak se později vrátily. On je začal znovu obcházet, říkal, že chodí na „lov”. Zajímavé je, že ty děti v rámci dobového vnímání podle mě vnímal jako skutečné lidské bytosti, zároveň ale používal tuto rétoriku, jako by mluvil o zvířatech nebo divoších. Zejména v případě rodičů. Překvapilo mě, že on se třeba těch rodičů snad vůbec neptal, co za té války zažili. V těch třech knížkách, co o tom pak napsal – respektive jednu pod třemi různými názvy – totiž říká, že přitáhli jako kočovníci s vozy. A ten konflikt, kvůli kterému pak odešli, popisuje jako touhu po svobodě způsobenou jarem. Což není pravda. Sám v té době vlastně přemýšlel v intencích dobových stereotypů.

Jak se ta škola proměnila v internát a později i v dětský domov?

Tím, jak začal být ten internát úspěšný, tak sociální odbor v Českém Krumlově, kam se také po konci druhé světové války nastěhovala spousta rodin ze Slovenska, mu tam začal posílat děti z rodin, které na tom byly špatně, a odebírali jim je z důvodu sociálních podmínek. Že třeba neměli co jíst, neměli kde bydlet. Neměli nárok na potravinové lístky a úřady je nechávaly bydlet v těch nejhorších podmáčených barácích u řeky, kde nikdo jiný bydlet nechtěl. Věřili, že jim v tom Květušíně bude líp, že tam dostanou oblečení a budou se tam učit. Protože mu tam tedy postupně začali posílat děti odebrané z rodin, požádali na základě toho o zřízení dětského domova. Aby tam děti mohly oficiálně pobývat a zařízení na ně brát příspěvky.

Jak ale došlo k tomu, že z té školy vznikl internát? On se s těmi rodiči domluvil, že tam budou například od pondělí do pátku přespávat?

Ne. On se těch rodičů vůbec neptal. Ten internát tam prostě udělal. Vytvořil jim pokojíčky, jak vzpomíná jedna pamětnice: „Udělali na nás takovou vychytávku. Dáme jim najíst, dostanou teplákovky. A nám se tam líbilo, protože tam bylo prostě teplo, večer se četly knížky.” Ty děti tam začaly zůstávat dobrovolně, protože tam bylo teplíčko, byly tam s kamarády, zatímco doma spaly na vlhké slámě na zemi. Ty rodiny se totiž nastěhovaly po příchodu do Květušína do baráků po Němcích, ale ty už v té době byly podle vzpomínek pamětníků vyrabované, takže tam nebylo ani žádné pořádné vybavení, domy byly navíc zdevastované. Do toho asi v některých těch rodinách byla opravdu vysoká míra alkoholismu nebo byly rodiny, kde jim za války zabili tatínka a jejich maminka si našla jiného přítele, kterého ty děti neměly rády. Když je pak násilím odebírali, jít nechtěly, ale zároveň to tak nějak přijaly.

Jak k tomu, že je začali odebírat, došlo?

Jak jsem už zmínila, začali tam postupně svážet děti z okolí. V Květušíně byla taková velká rodina Kotlárů-Černých a ti tam byli z těch 300 dětí, co domovem do roku 1960 prošly, jako jedni z mála dobrovolně. Mohly také chodit na návštěvy ke své rodině, která nadále bydlela v Květušíně. Ty ostatní děti tam přicházely po odebrání z rodiny. Některé se tam také přihlásily samy, protože byly třeba sirotci a o té škole se doslechly. Postupem času tam začali vozit děti z celé republiky, včetně Slovenska. Začali tam dávat i miminka, která například odebrali někde v osadě na východním Slovensku. Květušín tak začal být vnímaný jako instituce pro výchovu a převýchovu dětí, které z pohledu systému nebyly ve vyhovujícím rodinném prostředí.

Ty děti sice mohli odebrat, ale ty zase mohly utíkat. Z toho, co říkáš, mi přijde, že se to ale tak moc nedělo.

Ta škola byla jednoznačně ve výhodě v tom, že vzhledem k tomu, co ty děti zažily, tak tam byla spousta bonusů. A Dědič na ně byl relativně hodný. Jeden pamětník tedy vzpomínal, že Dedič měl řemen, kterému říkal Makarenko, a když někdo zlobil, tak s ním dostal. Ten vzorek dětí, se kterými jsem mluvila, ale nevzpomínal na to, že by tam docházelo k nějakému týrání. Přijde mi, že to bylo spíše v intencích dobového trendu, kdy byly fyzické tresty ve škole normální. Občas ale někdo za svou rodinou utekl. Byl třeba případ dětí z Českého Krumlova, které se o to pokusily. A pokusy byly i od rodičů. Jenže jak se ta škola nacházela ve vojenském prostoru, který byl střežený, nebyl do Květušína povolen přístup. Když za nimi ty rodiny chtěly přijet, nemohly bez povolení tamního národního výboru. Dědič docela rychle začal s tím výborem komunikovat, aby rodičům povolení nedával. Bral to tak, že mu to naruší práci. A občas se našli rodiče, kteří se za dětmi přesto vydali, protože je chtěli vidět. Při psaní diplomky jsem narazila v denících na záznam, jak takovéto nezvané hosty chytili a se stokorunovou pokutou z prostoru vykázali. Když se pak ten dětský domov přestěhoval na Dobrou Vodu u Prachatic, tak tam už to strážené nebylo, ale rodiče museli stále zažádat o povolení. Tam zas docházelo k cenzuře korespondence. Když rodiče zjistili, kde děti jsou, což někdy vůbec nevěděli, tak Dědič často zadržoval jak tu korespondenci, která od dětí odcházela, tak tu, co jim pak chodila od rodin. V rozhovorech, které jsem s ním vedla, popisoval, jak, když to začalo být rodičům podezřelé a psali už třeba po čtvrté s dotazem „proč mi neodepisuješ?”, napsal nějaký dopis za to dítě a odeslal ho. Popisoval mi, jak to „schválně škrábal neumělým písmem”, aby nezačali pátrat po tom, kde ty jejich děti jsou. To popisuje i jedna pamětnice, která byla odebraná. Že její maminka nevěděla, kde jsou. Já jsem pak v archivu Muzea romské kultury našla několik dopisů od ní, které jsem jí pak předala za přítomnosti její dcery. A našla jsem tam současně štos dalších dopisů. Podařilo se ale bohužel najít jen jednoho adresáta, ostatní se mi najít nepodařilo. Neexistuje žádný jmenný seznam nebo vodítko, podle kterého by se po nich dalo pátrat.

Jaký měl tenhle zásah vliv na život těch dětí?

Jak už jsem zmínila, v Květušíně byla velká rodina Kotlárů-Černých, což byla jediná rodina, co mohla být po celou dobu v kontaktu s dětmi. Ti na to vesměs vzpomínali dost pozitivně. Prošli tam základním vzděláním, někteří z nich se vyučili a všichni se pak v životě chytli, pracovali například v manuálních profesích. Zajímavé je, že si většina dětí z těchto rodin, se kterými jsem se setkala, našla cíleně neromské partnery. Pak byla další rodina, kde jedno z těch dětí dokonce vystudovalo pedagogickou školu a stalo se učitelem. Bohužel jsem s ním nemohla mluvit, protože už nežije. Podle ostatních pamětníků k té škole byl ale zpětně dost kritický. Paní, které jsem předala ty zatajené dopisy, na to zpočátku vzpomínala velmi pozitivně. Na pana Dědiče i jeho ženu. Když v průběhu natáčení toho dokumentu (pozn. Zatajené dopisy) režisér zinscenoval jejich setkání, tak se hrozně vítali a bylo vidět, že se skutečně rádi vidí. Zároveň ale, když jsem se jí ptala na vztah s její maminkou, bylo to pro ni velmi citlivé téma. S tou se totiž neviděly přes deset let a potkaly se pak úplnou náhodou, když v Náchodě, kde byla na učilišti, nevědomky potkala svého bratra. On ji poznal a propojil s maminkou. Ona popisovala, že to shledání bylo těžké, protože si s ní neměla o čem povídat. Byly každá úplně jinde. A pak jsem zjistila, že o tom svým dětem vůbec neřekla. Dozvěděly se o tom až díky natáčení filmu.

Proč o tom svým dětem neřekla?

Bála se, že by odsoudily tu její maminku, svou babičku, za to, že ji dala do dětského domova. Což je absurdní, protože ona ji tam nedala, ony byly opravdu násilím odebrány. Dědič ve svých denících zrovna tohle odebrání popisuje, jak se s tou jejich maminkou pral a fyzicky ji napadl, aby jí děti mohl sebrat. Ta Olga s bráchou se snažili někde schovat, ale přišli tam s SNB a někde je vylovili a odvedli. Oni pak utekli, proto je odebírali na několikrát. Ona tedy jako důvod uváděla tohle. Zároveň si ale uvědomovala, že má střední školu, pracovala celý život v JZD, měla tedy práci, byla pak i aktivní v tehdejším Svazu Cikánů-Romů. Ten dopad tak byl podle mě velmi různý. Zajímalo by mě, kolik z těch dětí, které byly násilím odebrané, se pak ještě někdy shledalo se svými rodinami. Ten dětský domov na Dobré Vodě byl zrušen v roce 1960. Příslušné orgány totiž prohlásily, že tzv. cikánský problém je už vyřešen a udělali z toho objektu takový pasťák pro dívky. Dědič tam pak dělal ještě dva roky ředitele. Děti z dětského domova pak rozváželi do domovů po celé republice, museli je někam umístit. Nezaznamenala jsem případ, že by děti vrátili do rodin. Zajímalo by mě proto, jestli, když vůbec neměly s těmi svými rodinami kontakt a ty pak nevěděly, kde vůbec jsou, se shledali.

Proč s tebou některé z těch dětí nechtěly mluvit?

Jeden z nich například uvedl, že o tom nechce mluvit, protože už je pak nepouštěli ani domů. Měl z toho trauma. Jiná paní o tom nechtěla mluvit proto, že si vzala Neroma, žila na malé obci, kde ji lidé uznávali. Měla pocit, že ji lidé nevnímají jako Romku a nechtěla, aby ji ta romská minulost nějak ohrozila. Ona totiž byla do té školy dovezená jako miminko z nějaké velmi chudé romské osady. Chtěla se od toho tedy spíš odstřihnout. Celkem jsem mluvila asi s deseti. Víc se mi jich najít nepodařilo.

Co se stalo s těmi dopisy, co jsi našla a nepředala?

Stále leží v Muzeu romské kultury, kam je pan Dědič podle vlastních slov umístil s tím, že chce, aby to bylo zachováno pro budoucí generace. I ty dopisy i deníky.

Jak se ti na tom tématu pracovalo?

Bylo to těžké, bylo tam hodně různorodých emocí, včetně těch negativních. Každou větu jsem si v hlavě převracela stokrát, než jsem ji napsala a stejně jsem se pak na to nemohla asi tři roky ani podívat. Snažila jsem se v té diplomce poukázat na ty problematické věci, zároveň jsem ale nechtěla, aby to byl lynč. Protože to umí každý. Když opomenu všechno okolo, tak si myslím, že Dědič byl skutečně dobrý učitel v tom smyslu, že byl na tu dobu inovativní, přemýšlel o tom, používal různé metody, snažil se děti opravdu upoutat a něco je naučit. A přišlo mi nemístné, abych ho já jako člověk mezi dvacítkou a třicítkou bez žádných větších životních zkušeností pomlouvala, přestože udělal spoustu věcí, které jsou pro mě nepřijatelné, jako třeba za použití násilí vyrvat matce dítě z ruky. Pro mě navíc bylo hrozně těžké ho kritizovat v situaci, kdy jsem byla dvakrát u nich doma. Uvařili mi oběd, svačinku, byli strašně milí, hlavně jeho žena. Paní Dědičová měla ty děti opravdu upřímně ráda. Vnímala je jako své. Kritizuj někoho, kdo tě pozve domů, pohostí tě a nabídne ti nocleh. To je hrozně těžké.

Jak to celé Dědič vnímal, když ses s ním o tom s odstupem desítek let bavila?

Naprosto nekriticky. Přišlo mi, že je imunní vůči jakýmkoliv snahám o mou konfrontaci. Samozřejmě jsem ho nekonfrontovala nějak silně, protože to jednak nemám v povaze, jednak jsem seděla u něj doma, navíc v jeho skoro 90 letech. Přesto jsem se o to několikrát pokusila. Ptala jsem se ho: „Vy jste těm dětem říkal, že mají být hrdé na svůj původ, ale současně jste jim zabraňoval být v kontaktu s rodinou. To jde přece proti sobě.” A on to vždycky nějak zahrál do outu a nezaznamenala jsem ani náznak, kdy by uznal, že to třeba trochu přehnal. Když jsem se ho pak ptala, jak ty děti měly navázat s rodinou později vztahy, tak odvětil: „No, to už byla jejich věc.” Opakovaně jsem se ho snažila zeptat na to násilí při odebírání, a on to fakt nevnímal jako problém. Myslel si, že ti lidé byli omezení, šlo mu o ty děti, takže všechny prostředky byly povolené.

Žije ještě?

Teď aktuálně nevím. V době, kdy jsem psala diplomku a kdy se pak natáčel ten dokument, tak jsme se několikrát viděli.

Publikováno na serveru HateFree Culture.