VIDEO: "Pro zlepšení života dětí v ústavních zařízení jsou nutné i změny zákonů," říká Klára Chábová

Podle členů Výboru pro práva dítěte a dalších expertů chybí v institucionálních zařízeních například dostatečná psychologická a psychoterapeutická péče. Často je také kritizována příprava mladých dospělých na samostatný život po odchodu z dětských domovů a to by se nově mohlo změnit.

Michal Dorď pochází z romské rodiny, své dětství prožil v dětském domově ve Frýdlantu v Čechách, kde strávil 17 let. Už v 8 měsících byl odebrán z rodiny a umístěn do kojeneckého ústavu. Podle sociálních pracovnic bylo důvodem nevyhovující bydlení. Jeho starší bratr byl umístěn do dětské domova, ale na rozdíl od Michala se mohl brzy vrátit ke své biologické rodině.

“Můj bratr se vrátil asi po roce k rodině, moje matka se snažila dostat zpět do péče i mě, ale nikdy se jí to nepovedlo. Důvody soudu a sociálních pracovnic se postupně lišily. Nejprve to byl důvod, že se o mě matka nedokáže postarat, poté že mi nedokáže zajistit povinnou školní docházku,” vypráví Dorď. Když se ohlédne zpět, je přesvědčený, že na vlastní nohy se mu podařilo postavit díky pomoci lidí, na které se mohl obrátit. Jedním z nich byl také ředitel dětského domova, který mu vycházel vstříc.

Průběžná příprava mladým usnadní odchod do samostatného života

Důvodů proč končí tolik mladých lidí, kteří opouští ústavní zařízení, na ulici, je podle Michala Dordě víc. Ten hlavní je, že v Česku zatím neexistuje systém komplexní podpory těchto mladých lidí. “I kdyby tady takový systém byl, což by bylo jedině dobře, tak jsou tu další okolnosti, na které je potřeba se zaměřit, například, že mladí lidé mají zpřetrhané vazby s rodinou.”

“Když s dítětem budeme pracovat průběžně, bude pro něj přechod do dospělého života mnohem jednodušší, než když si najednou vzpomeneme, až když mu bude šestnáct nebo sedmnáct let a odchod z dětského domova ho bude reálně čekat,” říká Klára Chábová, výkonná ředitelka Nadačního fondu Krok domů a členka Vládního výboru pro práva dítěte.

“Teď jsme ve fázi, kdy máme představu, jak by měl systém nově fungovat. Není to jen naše osobní představa, poptávka po změně už existuje, převážně v dětských domovech. Jsou dokonce domovy, které změny už realizují, aniž by dostaly podporu od systému,” dodává.

“Současný systém dovoluje spoustu věcí a celý je na pomezí několika ministerstev. Pokud například chce člověk poskytovat sociální služby v dětském domově, tak si musí zaregistrovat sociální službu. Pokud dítě potřebuje diagnostiku, automaticky následuje jeho přesun do diagnostického ústavu, místo toho, aby služba flexibilně přijela za ním,” říká Ondřej Výborný, bývalý ředitel dětského domova Holice. Zákon číslo 109 o ústavní výchově, který v principech vychází z 50. a 60. let minulého století, podle něj sice byl ve své době pokrokový, v současnosti je však zastaralý a nefunkční.

“Snažíme se jej analyzovat a chtěli bychom připravit nový zákon, který by zkvalitnil péči o děti, které se dostanou do ústavní výchovy,” doplňuje Chábová. Dětské domovy by podle ní mohly poskytovat terénní a sociální služby, které povedou k tomu, aby dítě bylo vyslyšeno a pracováno s ním tak, jak si zaslouží. Intenzivně se věnuje cílové skupině mladých dospělých, kteří odcházejí z dětských domovů. “Právě doprovázení mladých dospělých v době, kdy opouští tato ústavní zařízení, není v současné době adekvátní.”

Předsedkyně Vládního výboru pro práva dítěte Klára Laurenčíková vítá iniciativy vedoucí ke zlepšení životů dětí v dětských domovech. “Vzniklo hodně analýz a výzkumů, proč systém dětských domovů nefunguje a proč jej potřebujeme změnit. Nebyl však nikdy dostatek politické vůle, která by naslouchala názorům expertů, a která by zkoordinovala aktivity všech aktérů ke skutečné změně. Pakliže nezefektivníme systém včasné pomoci dětem a rodinám v krizových situacích, budeme neustále svědky toho, jak jsou děti buď neúměrně dlouho v nevyhovujících podmínkách, nebo jsou příliš často odebírány přímo z rodin a umisťovány do nějakého náhradního prostředí, velmi často ústavního nebo institucionálního charakteru. Ani jedno není dobré.”

Aktuálně je proto podle ní nutné posílit prevenci, včasnou intervenci, a rovněž zefektivnit systém podpory tak, aby v terénu byl dostatek specializovaných a komunitních služeb nebo sociálního bydlení.