Kdo bude mít dneska pravdu? „Z diváků a čtenářů jsou fotbaloví fanoušci,“ shodli se novináři

Sál moderní varšavské univerzitní knihovny je zaplněný; sedí tu asi 150
novinářů z 28 zemí světa a v debatě se potvrzuje, že řada problémů, jimiž
společnost i žurnalistika v současnosti procházejí, je podobná od západu až na
východ Evropy.

Partnerem konference pořádané německou organizací „N-ost“ byl i
HlídacíPes.org, který se akce účastnil jako jediný český zástupce.

Protože aktuální ročník již tradiční novinářské konference tentokrát hostilo
Polsko, řeč byla pochopitelně o tamním společenském a politickém vývoji a o
jejich vlivu na nezávislou novinářskou práci. V mnohém je polská situace podobná
té v Česku.

Nedržet basu s kolegy

„Nemáme čtenáře a diváky, ale máme fotbalové fanoušky. Média tomu jdou sama
naproti. Lidé se chtějí bavit, a ne se nechat
informovat. Je skoro nemožné přesvědčit lidi z jiné bubliny, aby naslouchali.
Zažíváme velkou intelektuální polarizaci,“ říká na úvod Ludwika Wlodek,
publicistka a socioložka, která přednáší na varšavské univerzitě.

„Je tu malá skupina lidí poptávajících kvalitní žurnalistiku a zahraniční
zdroje. Většina si žádá jen zábavu. Kritika novinářů je teď přitom častější než
kdykoli dříve,“ dodává.

Stefan Niggemeier z německého serveru Übermedien.de má (fakty podložený)
kritický pohled na média a novináře v popisu své práce.

„Kolegové mi často vyčítají, že nedržím basu, když píšeme kriticky i o práci
novinářů. Ale to je přece nesmysl, novináři mají kritizovat novináře a práci
médií,“ vysvětluje.

„Na webech čteme pořád ty samé zprávy, které tam tlačí snaha dávat lidem to,
na co klikají. Ale lidé se přece zajímají i o věci, na které neklikaji. Jenže to
pak zase neprodukuje takovou návštěvnost,“ popisuje realitu platnou zdaleka
nejen pro Německo.

„Jeden z důvodů, proč jsou lidé tak zmatení, je, že zpráv je příliš mnoho.
Byly časy, kdy nám zprávy sděloval jen muž před kamerou a platilo, že to, co
řekl, bude asi pravda. Dnes je mnohem těžší odhalovat lži než je šířit. Ale to
je naše práce, od toho tu jsme. A dá se to dělat klidně i velmi zábavnou metodou
jako třeba John Oliver,“ říká s poukazem na úspěšný satirický americký televizní
pořad.

Politici, Putin a my

V diskusi na pódiu i v publiku se často opakuje slovo „bublina“ jako již
zavedený příměr k tomu, jak rozdělená je společnost a jak náročné je dostat se
k lidem ze zcela jiného názorového spektra.

„Polarizace publika je značná. Zasáhnout lidi v jiných bublinách je těžké,
ale zároveň je velmi snadné naslouchat těm, kdo s námi nesouhlasí, přemýšlejí
jinak. Je nutné umět rozlišovat mezi trolly a těmi, kdo mají jen jiný názor než
my,“ shrnuje Stefan Niggemeier.

Ruský novinář Andrej Soldatov z webu Agentura.ru již deset let žije
v zahraničí, píše ale stále pro ruské publikum. „Koho máme vinit z propadu
důvěry v novináře? Politiky, Putina, nebo sami sebe? Když jsem s novinařinou
v roce 1996 začínal, lidé se zajímali o to, co dělám. Dnes když přijdu mezi
neznámé lidi a řeknu, že jsem novinář, lidé se mě ptají, jestli napíšu o jejich
firmě, když mi za to zaplatí,“ říká.

„Lidé si často pletou blogy a osobní stránky s žurnalistikou. Vytrácí se
vědomí toho, co je žurnalistika, že nemá psát dojmy, ale zjišťovat informace a
fakta,“ dodává a nabízí i řešení, jak proniknout i ke vzdálenému publiku – ať
již geograficky či mentálně.

„Někdy fungují velmi staromódní věci. Býval bych nečekal že v 21. století
budou tak dobře fungovat knihy. Ale podívejte se teď na to, co třeba způsobila
kniha Boba Woodwarda o Trumpovi,“ říká Soldatov.

„Je zjevné, že lidé stále více ignorují informace, které nevyhovují jejich
vidění světa a vyhledávají ty, které jim konvenují. Informaci je velké množství
a můžete najít spoustu těch, které vás utvrdí v pocitu, že vy máte pravdu. Platí
to globálně, je jedno, jestli v USA nebo v Německu,“ říká i Emily Schultheis,
americká novinářka na volné noze žijící v Berlíně.

Osamocený a chudý

Podle polských novinářů byla bodem obratu, kdy se společnost v jejich zemi
radikálně rozdělila, smolenská katastrofa.

„O rozdělení společnosti bychom mohli mluvit celé hodiny. Není to ale žádné
lokální specifikum Polska, podívejte se do Německa, do Británie, do USA, vlastně
kamkoli. Není to ani nic nového, ale situace se zhoršuje,“ říká Agnieszka
Lichnerowitzová, reportérka polského rádia Tok FM – označovaného za opoziční
médium.

Takovou nálepku ale Lichnerowitzová ráda nemá. „Nevěřím v objektivitu. V co
ale věřím, jsou pravidla profesionality, neutrality, féroveho přístupu. Máme tu
demokratický zvolený kabinet, který ale porušuje pravidla demokracie. Proto role
novinářů jako hlídacího psa roste,“ shrnuje svůj pohled.

„Média se mění v show, kdy se zvou dva politici s radikálním a vůči němu
radikálně odlišným a kontroverzním názorem. Ale to není debata, je to hra a show
a s objektivitou to rozhodně nemá nic společného,“ nelíbí se jí přístup známý i
z řady českých médií.

Polský novinář Witold Jurasz z portálu Onet.pl (patřící do skupiny Ringier
Axel Springer) říká, že řada polských novinářů se rozhodla podporovat systém,
často s argumentem, že musí nějak živit rodinu.

„Když budete v Polsku v opozici, riskujete, že budete osamocený a chudý,“
připouští, ale v práci provládních novinářů vidí i výhodu:

„Pokud jde o soutěž na trhu, je vlastně dobře, že 70 % našich kolegů
produkuje strašné věci, píše, jak píše. V normálních kulisách, které se snad
zase někdy vrátí, jako konkurence neobstojí,“ nabízí pozitivní pohled i na
mizernou novinářskou práci.