Karel Holomek: "Já a moje sestra jsme byli mezi deseti nejžádanějšími Cikány, kteří měli skončit v koncentráku."

Včera si celý svět připomínal Mezinárodní den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, který připadá na den výročí osvobození nacistického koncentračního tábora v Osvětimi Rudou armádou v roce 1945. Obětmi holocaustu se stali i mnozí evropští Romové a Sintové. Na válečné útrapy vzpomínají pamětníci, jejichž životní příběhy byly natočeny v rámci projektu Paměť Romů.

Romové a Sintové byli stejně jako Židé nacisty pronásledováni z rasových důvodů. „K cizorodým rasám patří v Evropě kromě Židů právě jen Cikáni,” uvádí se již v komentářích k norimberským zákonům z ledna 1936. O konečné likvidaci Romů pak bylo definitivně rozhodnuto tzv. osvětimským výnosem Heinricha Himmlera z 16. 12. 1942.

Zvláště tvrdě zasáhla nacistická ideologie Romy žijící na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, jejichž systematickou likvidaci usnadnila mimo jiné důkladná evidence “cikánského” obyvatelstva z období První republiky. Válku nepřežilo 90 procent z nich, většina zahynula v koncentračních táborech.

„Moje maminka v době druhý světový války ztratila v koncentračních táborech svýho prvního manžela Václava Růžičku. (…) Chytili ho někde ve vlaku a jak říkám, byla s ním oddaná asi tři nebo čtyři měsíce, měla s ním holčičku, a od tý doby ho už neviděla. Tak jak ho chytili, tak ho hned transportovali do Osvětimi. (…) Ona to přežila jako jediná z celýho rodu,“ vzpomíná pro Paměť Romů Čeněk Růžička.

Podobný osud potkal i příbuzné pana Hauera: „Tátovi zahynuly v koncentračním táboře čtyři děti a jeho první manželka. (…) Jeho ženu zatkli ve Smržicích u Prostějova jako první. I s dětma ji poslali přímým transportem z Olomouce do Osvětimi. To bylo v roce 43. Byl to jeden z těch prvních transportů, co šly do Aušvicu. Tady v těch knihách to vlastně je: datum příjezdu a přesné datum úmrtí. Já si to nepamatuju přesně, ale během 14 dnů byli pryč. A tátu odvezli do Brücku a pak byl ve Wroclavi,“ vypověděl Jan Hauer.

„Můj otec, nevím jestli byl v Letech, ale mám záznamy, že byl v Osvětimi, kde jako jediný z příbuzných z jeho rodiny přežil. A v Osvětimi, v době z druhého na třetího srpna, kdy tábor likvidovali, byl jako dvanáctiletý převezen do Buchenwaldu a Dachau. A v Dachau byl osvobozen. (…) Jeho rodinu jsem vůbec nepoznala, protože většina z nich zůstala v plynových komorách nebo zemřela na nějaké nemoci,“ vypráví Emílie Horáčková.

Kromě těch, kteří přežili internaci v nelidských podmínkách protektorátních “cikánských” nebo nacistických koncentračních táborů, smrti unikli už jen ti, kterým se podařilo nějakým způsobem před nacisty skrývat.

Někteří uprchli na Slovensko tak jako otec Karla Holomka. „Táta patřil už v té době mezi vzdělané Romy, protože v roce třicet sedm skončil Univerzitu Karlovu a byl to jediný Cikán, který se rozhodně nehodil do těch nacistických teorií o podřadné rase. On by první skončil v koncentráku, takže nakonec musel zmizet na Slovensko,“ říká pan Holomek.

Jiní se před nacisty ukrývali u svých známých. „Moje jméno a jméno mojí sestry bylo uváděno mezi deseti nejžádanějšími Cikány a cikánskými míšenci, kteří mají skončit v koncentráku, tedy jít do odsunu. To se ale nikdy nestalo, jednak díky statečnosti mojí máti a díky jednomu četníkovi, který vždycky chodil za máti a říkal: „Paní Holomková, zmizte, zítra tady budou esesáci dělat šťáru. (…) Máti s námi cestovala vlakem, na kole, na saních po různých příbuzných nebo po nějakých pro mě neznámých lidech. Ale co bylo nejfantastičtější, v té vesnici to nikdo Němcům, ani řekněme českým četníkům, oficiálně neřekl, prostě se to bralo, že tam patříme. My jsme prostě zmizeli s tou máti, a tak nás zachránila,“ pokračuje Holomek ve svých vzpomínkách.

Jen hrstka Romů pak měla to štěstí, že byla z transportů vyjmuta zcela, to byl i případ pana Daniela. „Četník v Oslavanech se zasadil o tetku Málku a ona si nás děcka vzala k sobě. No a ostatní… Maminka nemusela, ale že měla tátu ráda, tak šla taky. Třetího května, to si pamatuji přesně, nás sortýrovali a pátýho května nás pustili domů. Já už jsem nasedal taky do ereny, já nevěděl že jo, já chtěl s rodičema, že jo, a někdo přišel z těch, v civilu byl, ten tajnej, vzal mě, a já že nikam nepůjdu. Já jsem řval, že chci taky (s rodiči). No tak mě vytáhl ještě ven, no. Jinak prostě…,“ vzpomíná na osudný den Zdeněk Daniel.

Projekt Paměť Romů se snaží mapovat osudy Romů žijících v současné době na území České republiky a představit tak historii Romů od válečných dob po současnost jejich vlastníma očima.