Kam dojet Mikrobusem?

„Několik let jsem nemohla najít žádnou práci, kde by mě chtěli na stálo.
Pořád jsem chodila po brigádách a různě vypomáhala, abych si aspoň nějak
přivydělala k sociálním dávkám. Na začátku roku 2007 jsem přišla do poradenského
centra, kde jsem doufala, že najdu rychle práci. I když mi paní nabízela různá
místa, nikde mě nechtěli. Šla jsem do kurzu na počítače, kde mě naučili věci, co
umí můj synovec ve druhé třídě. Naučili mě také lépe telefonovat. Po skončení
kurzu jsem našla práci hned ve druhé firmě, kam jsem zavolala. Od října 2007
dělám skladnici a moje čtyřletá dcerka chodí do školky. Můžu tak domů přinést
nějakou dobrotu jí i naší kočce." Šestadvacetiletá Romka z Brna s ukončeným
základním vzděláním

Problém nezaměstanosti vtrhl po roce 1989 do zemí tehdejšího Československa s
nevídanou silou. Lidé zvyklí na umělou zaměstnanost charakteristickou pro minulý
režim se náhle ocitli v nových situacích. Krachy továren a zemědělských družstev
znamenaly nejistotu spojenou se ztrátou zaměstnání pro statisíce lidí. Ti, kteří
se v novém prostředí rychle nezorientovali, byli necháni napospas.

Současnost již není tak dramatická jako období divoké privatizace, ale některé
modely zůstávají zachovány. Mnoho tzv. rizikových nebo problematických skupin
obyvatel nemůže najít nejen důstojnou a zaslouženě zaplacenou práci, ale nemohou
najít vůbec žádnou. O fenoménu nezaměstnanosti byly popsány stohy stránek v
médiích i odborných publikacích, pravdou však stále zůstává, že starší lidé,
ženy na mateřské dovolené, bezdětné ženy, cizinci, etnické menšiny, ti všichni
shánějí práci mnohem hůře, než ostatní.

Na pomoc při řešení mizérií způsobecných nezaměstnaností vyjel projekt Mikrobus.
Projekt, zaměřený převážně na Romy a nezaměstnané z romských komunit, kteří
patří k nejrizikovějším na trhu práce, protože často splňují několik negativních
předpokladů současně. Pod logem usměvavého dopravního prostředku se skrývala
převážně poradenská práce sociálních pracovníků, kteří se snažili doplňovat, či
přímo nahrazovat nedokonalý státní program aktivní politiky zaměstnanosti.
Státní program totiž spočíval převážně v podpoře tzv. romských podnikatelů,
kteří za získané dotace nezaměstnávali lidi z místních komunit, ale dělníky ze
Slovenska nebo Ukrajiny. Projekt odstartoval v lednu 2006 a v současných dnech
se chýlí ke konci. Zaštítila ho evropská iniciativa Equal, která se snaží pomocí
rozvojového partnerství čelit různým formám diskriminace a nerovnosti na trhu
práce. Mikrobus je zaměřený na lidi, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, málo
vzdělaní, nekvalifi kovaní a nemají zkušenosti s dlouhodobým zaměstnáním, mají
minimální příjmy a vesměs jsou závislí na sociálních dávkách. Všechny tyto
faktory pak odsouvají na okraj společnosti nejen jednotlivce, ale celé komunity.

Tito lidé jsou znevýhodněni na pracovním trhu, který není schopen se jim
přizpůsobit a pružně reagovat na jejich specifi ckou situaci.

Na projektu se podílely čtyři organizace ve čtyřech krajích a dohromady sedmi
regionech. Šlo o Brno (Drom romské středisko), Bruntál (Liga o.s.), Trmice
(Romano jasnica), Hodonín, Frýdek-Místek, Šternberk (Společenství Romů na
Moravě). Prakticky všechny regiony kromě Brna mají problém s vysokou
nezaměstnaností a cílem Mikrobusu bylo pomáhat jednotlivým lidem řešit jejich
nelehkou životní situaci sehnáním práce. Jedním z prvních kroků partnerských
organizací bylo vytvoření pracovních poradců. Těmi se stali většinou již
zavedení sociální pracovníci. Poradci vytvořili ve svých regionech jednotlivá
tzv. Centra asistovaného umístění, ve kterých probíhá poradenství a práce s
klientem. Prolnutí práce sociálního pracovníka a poradce pro zaměstnanost je
efektivní metoda, která nabízí klientovi pokrytí všech jeho životních problémů.
Poradce totiž zná nejen klientovy možnosti, co se týká umístění na trhu práce,
ale také situaci v jeho rodině. Spojení sociálního i zaměstnaneckého poradenství
oceňuje Petr Víšek, předseda brněnského Socioklubu: „Snažit se sehnat lidem
práci je jistě chvályhodné, ale nejde to bez toho, aniž bychom znali jejich
celkovou životní situaci. Nemůžete shánět práci někomu, kdo nemá kde bydlet,
protože vám do ní nebude pravidelně docházet a bude se snažit nejprve vyřešit
bydlení. S tím souvisí i vzdělávání, protože když se budete snažit řešit s
rodinou, že jejich děti mají problémy ve škole, ale budete přehlížet, že rodina
žije v mizerných podmínkách, kde děti nemají prostor na učení, tak zůstanete
stále na mrtvém bodě.“ V rámci projektu bylo zaměstnáno 11 pracovních poradců.
Dále se na něm podíleli koordinátoři, lidé zajišťující admministrativní zázemí,
odborní garanti, supervizoři, tlumočníci a vedení, dohromady 61 lidí. Poradci
pro zaměstnanost prošli speciálními kurzy, které se zaměřovaly na pracovní
právo, personální poradenství, fungování sociálních služeb, podnikání, ale také
na komunikaci s klientem. Speciální vzdělávací program poradců pro zaměstnanost
je akreditován u ministerstva práce a sociálních věcí. Zajímavým experimentem
bylo vytvoření internetového diskusního fóra, na kterém si jednotliví poradci
mohli on-line vyměňovat zkušenosti.

Sociální pracovníci docházeli za vytipovanými klienty domů. Po získání důvěry
již klienti sami chodili do sídel jednotlivých organizací řešit své životní
peripetie. Tam, kde si poradci nebyli jistí, zda klient sám situaci zvládne,
pomáhali mu svou osobní asistencí. Při ní poradci spolu s klienty procházeli
nabídky volných míst, zakládali jim e-mailové schránky na komunikaci s možným
zaměstnavatelem, či je přímo doprovázeli na pracovní pohovory a poté při nástupu
do nové práce. Ruku v ruce s poradestvím šlo také rozšiřovaní kvalifi kace
klientů.

„Vzdělání a schopnosti klientů jsou jedna z nejdůležitějších věcí, hned po
ochotě pracovat. Podařilo se nám ale téměř nemožné a sehnali jsme práci
například padesátileté negramotné Romce, která je na běžném trhu práce naprosto
neuplatnitelná. Největší potíž je ale lidi v práci udržet a vypěstovat v nich
základní pracovní návyky,“ popisuje brněnská poradkyně Věra Ivicová.

Projekt Mikrobus klade důraz na specifi ka jak regionální, tak kulturní, které
představuje odlišný ekonomický model v romských komunitách i jiná míra potřeb
oproti většinové společnosti. Dalším specifi kem, které musí sociální pracovníci
řešit, je podíl černé práce. Problémem je, že černá práce funguje nárazově,
kvůli aktuálním potřebám. Pracující tak není nucen docházet do nějakého
zaměstnání pravidelně, ale pouze na základě aktuálních potřeb. Současný trh
práce nenabízí příliš možností krátkodobých zaměstnání s denní či týdení
výplatou, takže často jedinou alternativou zůstává práce načerno. Další
překážkou, na kterou pracovníci v rámci projektu Mikrobus naráželi, je štědrý
sociální systém, který sám o sobě demotivuje klienty při hledání práce, a také
specifi cká vnitřní ekonomika romských rodin.

Oběhu peněz v romských rodinách se věnuje zvláštní studie, která byla vytvořena
ještě před spuštěním projektu. Brněnský Socioklub vedený Petrem Víškem provedl
několik desítek řízených rozhovorů, jejichž analýzou se snažil zjistit způsoby
vydělávání a utrácení peněz uvnitř celků, které tvoří jednotlivé rodiny. Díky
této analýze pak mohli pracovníci nevládních organiací přizpůsobit styl své
práce podle konkrétních potřeb klientů v rozdílných regionech. Podle výsledků
šetření byla vytvořena modelová rodina. Domácnost funguje jako sepětí několika
různých domácností, žijících převážně ve starších bytech na dělnických
předměstích. Základ tvoří domácnost rodičů (obvykle mezi 40 až 50 lety) s jedním
nebo dvěma prarodiči (nad 60 let) a synem (kolem 20 let), žijícím se svou
družkou, která čeká dítě. Na tuto základní domácnost jsou pak navázany asi tři
domácnosti dcer (mezi 20 až 30 lety), které domácnost rodičů prakticky denně
navštěvují, i když je pro ně relativně vzdálená (v jiné části města). Model tak
udává, že takováto velkorodina má zhruba dvanáct dospělých členů a stejný počet
dětí. Na tuto velkodomácnost jsou napojeni vzdálenější příbuzní – různí strýčci,
bratranci a sestřenice, kteří se na rozpočtu velkorodiny podílejí pouze
nárazově, ale zato většími částkami (kolem deseti tisíc a více Kč). Pouta
vzájemné solidarity tak vytvářejí jakýsi nekonečný hotovostní tok, který je
zásobován nejvíce ze sociálních dávek, a případná práce načerno vyplňuje mezery
v termínech výplat dávek. Práci načerno vykonávají hlavně muži, kteří ale
neodevzdávají celou výplatu do rozpočtu rodiny. Nechávají si zhruba polovinu
platu na tzv. statusové položky (útrata v hospodě, oblečení, sázky).

Největší paradox v příjmech velkorodin, který Socioklub zjistil, je, že výdaje
rodin jsou dvojnásobné oproti příjmům. Chybějící polovina peněz je vypůjčena ze
solidární sítě a poté zase vrácena. Časem tedy dochází ke krachům rozpočtů.
Členové domácností, které tvoří takovouto síť, mají vazby hlavně na svou
velkorodinu. Kvůli finanční situaci si nemohou dovolit udržovat styky se
vzdálenějšími rodinami, a tak existuje minimum přátel mimo lokalitu, kde rodina
žije. Přátelství s lidmi mimo rodinu se opět omezuje na lidi s podobným
postavením – dlouhodobě nezaměstnané, pracující načerno. Dalším problémem je
úspěch jednotlivce. Pokud se jednotlivec rozhodne najít si legální a lépe
placenou práci, výsledek je pro něj stejný, protože výplatu opět odevzdává do
vnitřní rodinné sítě. Touha vyniknout v práci je tak potlačena zjištěním, že je
jedno, jak je jednotlivec úspěšný a kolik vydělává, protože to na jeho životní
situaci nemá žádný vliv.

Situace v regionech – Brněnský Bronx

Nabídka práce načerno na Brněnsku je poměrně bohatá. Rozsáhlý trh s tímto
typem zaměstnávání lidí je úřadům znám a je i tolerován, protože je výhodný pro
stát i zaměstnavatele (jen na pracující zapomíná…). V Brně existují čtyři
ghetta, které popsala známá Gabalova zpráva, která odhaduje počet sociálně
vyloučených obyvatel kolem pěti tisíc. Skutečné odhady místních sociálních
pracovníků udávají dvojnásobek. Ne všichni jsou ale ohrožení sociálním
vyloučením.

Největší brněnské ghetto, tzv. Bronx okolo ulice Cejl, se vytvořilo po roce
1989. Původní starousedlická skupina se rozrostla natolik, že v současnosti
neexistují žádné jednotící prvky kromě všudypřítomné chudoby. Brněnský Bronx
neobývají jenom Romové, ale řada zahraničních dělníků z východu a v neposlední
řadě mnoho starousedlíků gadžů, ke kterým přibývá čím dál více studentů, či
mladých pracujících z bílé střední třídy.

Drtivá většina Romů bydlí ve starých činžácích, které byly často prodány do
soukromého vlastnictví. V těchto domech žijí většinou bez nájemních smluv a
vlastník je může prakticky okamžitě vystěhovat. Platící nájemníci využívají
státní příspěvek na bydlení, který mohou získat i dlužníci. Až do současnosti
bylo vydáno mnoho příkazů k soudnímu vystěhování, ale skutečně k nim dochází
minimálně. Situace se však může brzy změnit, protože v souvislosti s novými
stavebními projekty se z Bronxu stane atraktivní lokalita. Elektřina je v bytech
často zavedena načerno od sousedů, takže s ročním vyúčtováním bývá vždy problém.
Rozdíl mezi výší záloh a ročním vyúčtováním pak často vede ke krachu jinak
relativně vyrovnaných rozpočtů. Domácnosti jsou vícegenerační a ročně se
objevuje až 150 žádostí o byt od mladých romských rodin. Přidělování je však
nepřehledné a byty dostávají lidé podle uvážení úředníků, které hodně ovlivňuje
korupce. Legální práci nemá asi 90 % Romů. Načerno pracuje přes léto téměř 70 %
mužů, převážně u stavebních firem. Neopomenutelným problémem Brna je také
lichva, jejíž úroky se pohybují až na 100 % za měsíc.

Mizérie venkova – Trmice

Obec Trmice je od roku 1996 samostatná, do té doby byla součástí krajského
města Ústí nad Labem. Kontakt s městem je proto stále intenzivní, místní Romové
jezdí za příbuznými, na úřady a za nákupy. Trmice mají také dlouhou historii
osídlování, protože první Romové sem přišli ze slovenských Michalovců hned po
druhé světové válce. Nezaměstnanost v obci je téměř 25 %, což je hodně i v
porovnání s Ústím, kde se pohybuje kolem 12 %. Stejně jako v Brně i zde je práce
načerno jedním z důležitých příjmů rodin, a to i v situaci, kdy jsou muž i žena
legálně zaměstnáni. Rozsah prací načerno se pohybuje od výpomoci příbuzným,
prací na stavbách, až po sběr (krádeže) kovů. Rodiny se v Trmicích nedostávají
do větších dluhů, protože větší výdaje při společenských událostech (svatba,
pohřeb, křtiny) jsou dorovnány z příspěvků jednotlivých příbuzných.

I když projekt v současnosti končí, doufají jeho koordinátoři v návaznost nových
projektů, které si již vytvoří jednotlivé organizace samy. Do dubna 2008 využilo
služeb projektu 1143 klientů, z toho se 608 (53 %) se spolupracovalo intenzivně,
296 se podařilo umístit (26 % z celkového počtu, 49 % z intenzivní spolupráce),
832 prošlo různými formami zaškolení či vzdělávání a poskytnuto bylo 2790
asistencí.

Získání práce je jedna z věcí, která pomůže alespoň trochu zlepšit mizérii lidí,
žijících v chudinských lokalitách. Stále však zůstávají další problémy, které
ani dobrá práce nevyřeší. Rozpadající se domy, bezprizorní děti běhající po
nocích na ulici, kriminalita, drogy, lichva, sítě heren a zastaváren, to vše
vytváří obraz městských ghett současnosti. Můžeme jen doufat, že stálé
zaměstnání je prvním krokem, který lidé z ghetta udělají směrem k důstojnému a
šťastnému životu.