Judo je pro mě mnohem více než jen sport

Jiu-jitsu (ju-jutsu) je druh bojového umění, které patří mezi nejstarší v Japonsku. Někteří mezi předky bojového umění zařazují i sumo.

Tonda, jak mu říkají přátelé a nejbližší, žije sportem již od sedmnácti let. Tenkrát ho k judu přivedl jeho o deset let starší bratr. „Vrátil jsem se domů z dětského domova v Krompachu, kde jsem žil od sedmi let, a poznal pár nových přátel. Mezi nimi byl i syn houslového virtuóza, kterého stejně jako mě přitahovaly bojové sporty,“ říká Antonín Cicko.

O Antonínovi jsme se v našem časopise zmínili již jednou v roce 2007. Za tu dobu posbíral několik cen na pražských přeborech. Stihl založit nový oddíl Tělovýchovné jednoty Háje. A naopak také dva oddíly rozpustit. Nejvíc ho dle jeho slov mrzí zrušení oddílu Judo Uhříněves, do kterého už nechodilo tolik dětí jako na začátku. Ale ať nepředbíháme, vezmeme to pěkně od začátku.

Antonín začal s judem v sedmnácti letech a kromě něj podlehl i dalšímu sportu, karate. „Chodil jsem na obojí a častokrát se mi stávalo, že jsem v jeden den měl tréninky dva. Dalo mi to opravdu zabrat, ale chtěl jsem to zkusit, bavilo mě v té době obojí. Vzpomínám ještě dnes, že mi máma sportovat zakazovala, bála se, že se jednou vrátím celý zpřerážený,“ usmívá se stále veselý Antonín, který dnes mohl být sklářem.

„Na studium jsem už nešel, máma nechtěla. Často mi říkala, že když budu na internátu, tak jí to bude připadat, jako bych byl stále v dětském domově, kam jsem se dostal jenom proto, že jsem pocházel z dvanácti sourozenců a tehdejšímu režimu to přišlo asi moc,“ říká Cicko. Antonín začal pracovat jako kopáč ve stejné firmě jako jeho starší bratr. „Přestože jsem fyzicky pracoval, čas jsem si na sport našel vždycky. Díky sportu mám jako ostatní sportovci disciplínu.

Naučil jsem se dodržovat pravidla a nikdy nechodit na tréninky pozdě,“ prozrazuje za sebe Antonín. Ve váhové kategorii do 60 kilogramů se Antonín účastnil veškerých pražských přeborů. Ve své kategorii neměl v Praze žádného soupeře. Na velkých přeborech, které byly celostátní, tolik úspěchů nesklidil, přesto na sport nezanevřel.

Chtěl jsem být trenérem

„Během následujících deseti let jsem působil v několika dalších sportovních klubech. Vždy mi to dalo zkušenost. Po úrazu kolene jsem se nakonec rozhodl, že bych chtěl trénovat a tvrdě jsem si za tím šel,“ říká rozhodně pan Cicko. Ve svých čtyřiadvaceti letech se rozhodl pro kariéru rozhodčího v judu. „Úspěšně jsem složil zkoušky a stal se nižším rozhodčím,“ říká pyšně Antonín, který je majitelem černého ho m pásku a druhého danu.

V minulosti založil judistický klub Judo Uhříněves a kromě něj vedl i oddíl na základní škole v Řepích. V současné době pracuje zákla jako skladník a jeřábník v Malešicích.

Malešic Jako trenér má za sebou mnoho úspěchů. Trénuje chlapce ve věku od čtrnácti do sedmnácti let. Někteří jeho svěřenci to dotáhli až na mistrovství ČR. V posledním s sledním n roce zaznamenal jeho nově založený klub Tělovýchovná jednota Háje neuvěřitelné výsledky. Vyhráli téměř všechny přebory v Praze. „Snažím se jim té předat co umím.

Trénuji je dvakrát týdně a učím je přesně to, co jsem se naučil dvakr já. Disciplínu, pravidla, ale taky sportovní zázemí, aby se u nás každý cítil dobře. s Z počátku jsem měl v oddíle i romské chlapce, kteří to ale po nějaké době vzdali. rom Sport je náročný nejen časově, ale také finančně, což někteří nemohli utáhnout. a V současné době nemám mezi svými svěřenci žádného Roma. Mrzí mě to, mají s přirozený talent na bojové sporty.

Jejich styl je dynamický,“ přiznává Cicko. Antonín sporty zatím neví, co ho tento rok čeká. „Ještě nemáme zápasnický program na rok 2009, přesto doufám, že bude hodně podobný tomu loňskému,“ prozrazuje Cicko. Kromě trénování ve svém oddílu pan Cicko pravidelně vypomáhá jako dobrovolný trenér při konání letních výcvikových táborů v jižních Čechách. Jak sám říká, cvičí už méně. „Stačí mi, že zvedám víc jak osm hodin těžké věci v práci, mám to místo posilovny,“ usmívá se Antonín. A co by si do budoucna přál? „Nedávno jsem dokončil zkoušky jiu-jitsu, odkud jsem si odvezl modrý pásek.

Byl to jeden z mých snů. Ale co bych si opravdu přál? Tak asi jediné, zdraví a možnost ještě nějakou dobu trénovat, protože jsem tomu de facto zasvětil celý svůj život.“ A mně nezbývá než se s panem Cickem rozloučit a poděkovat mu za rozhovor.