Jsem tvrdohlavá. Tanečnice Petra Hlavatá objevila své romské kořeny

Plavovlasá a modrooká poloviční Romka Petra Hlavatá je cílevědomou studentkou
taneční konzervatoře Duncan Centre. Právě návratem k romským kořenům v
ročníkovém představení na svůj talent konečně upozornila pedagogy i spolužáky.

Narodila se v Karlových Varech do smíšené romsko-české rodiny, kde tatínek
je, jak sama říká, věčný cholerik, maminka naopak flegmatička, která svému
manželovi v lecčem ustoupí. Největší význam ale Petra samotná přikládá své
babičce Zdeňce, která ji odmalička povzbuzovala a díky drobnému podnikání mohla
svou vnučku v realizaci jejích finančně náročných snů podporovat i hmotně. Byla
to právě ona, kdo často sehrál hlavní roli v rozhodování o její budoucnosti a
obhajobě Petřiných snů před jinak zdrženlivými rodiči.

Být kaskadérkou

„Už odmalička jsem strašně ambiciózní a tvrdohlavá,“ říká hned na začátek
rozhovoru dvacetiletá Petra Hlavatá. A její dosavadní život to jen dokládá. Když
jí byly čtyři roky, začala se aktivně věnovat sportovní gymnastice, což ji mělo
posunout k jejímu velkému snu stát se kaskadérkou.

Zpočátku byla hlavně běžnou malou sportovkyní, která na soutěžích zaujímala
spíše průměrná místa. Vrozená cílevědomost a tvrdohlavost jí ale nedala, a tak
trénovala o to intenzivněji. Úspěch v podobě vyšších umístění se dostavil brzy,
ve svých desíti letech dokonce vyhrála několik mezinárodních turnajů. Gymnastika
ale měla být jen začátek na cestě za vysněným povoláním filmové kaskadérky, v tu
chvíli ale zasáhl její neoblomný otec.

„Jednou jsme jeli na dovolenou, a já se proto nemohla zúčastnit pravidelného
gymnastického soustředění. Takže mě potom nevzali na závody. Táta se v tu ránu
strašně naštval a řekl, že s gymnastikou končím a basta.“ vzpomíná Petra na
absurdní konec své gymnastické kariéry, který zásadně zamíchal s jejími
prioritami. Do popředí se tak mohl dostat do té doby vedlejší zájem – tanec.

Tak tedy tanečnicí

V rodných Karlových Varech začala navštěvovat taneční kroužek na místní
základní umělecké škole. Brzy si uvědomila, že právě v tanci je její budoucnost.
Za svůj nový cíl si stanovila Duncan Centre. Taneční konzervatoř s mezinárodní
prestiží, zahraničními pedagogy a moderními metodami výuky, vyučující jak
klasický balet, tak výrazový tanec.

Přípravám dala vše, první pokus ale skončil nezdarem. „U přijímacích zkoušek
jsem pohořela na lidových tancích. Vůbec mě nenapadlo, že by tam mohly být,“
popisuje své tehdejší zklamání Petra. Vzdát se po prvním neúspěchu ji ale ani na
chvíli nenapadlo. Následující rok sice strávila na kadeřnickém učilišti, ale
zároveň tvrdě trénovala, aby ji už požadavkem na polku či dupák zkoušející
komise nemohla zaskočit. Napodruhé zkoušky s přehledem zvládla a dveře vysněné
konzervatoře měla v tu ránu dokořán.

Cikánkou k úspěchu

První roky na Duncan Centre nebyly zrovna procházkou růžovým sadem.
Cílevědomost a talent Petře nechyběly, mezi spolužáky ale patřila k dobrým,
nikoli výrazným tanečníkům. „Prostě šedá myška, se kterou si nikdo nic jasného
nespojí,“ popisuje svá studia Petra.

Zlom přišel u loňských závěrečných zkoušek v jejím oblíbeném předmětu s
jednoduchým názvem Drama. „Rozhodla jsem po svém ztvárnit hlavní ženskou postavu
Rady z filmu Cikáni jdou do nebe,“ vysvětluje a jedním dechem dodává, že si při
vytváření tanečního monologu sáhla hluboko sama do sebe, ke svým romským
kořenům. Na radu své konzultantky si vybrala jednu píseň a s tou vstávala i
usínala. S posloucháním a broukáním skladby Nane cocha se pomalu, jak Petra
romanticky poznamenává, probouzel i její temperament zasunutý do pozadí tvrdým
drilem a soustředěním se jen na výkon. „ Pak už to šlo samo,“ usmívá se Petra.
Proměnou z nevýrazné studentky ve smyslnou cikánskou čarodějkou Petra komisi
doslova zaskočila. „Petra si na sebe oblékla květovanou sukni, suverénně se před
nás postavila a nám pomalu spadla čelist. Byla moc dobrá. O jejím romském původu
snad nikdo z nás nevěděl,“ popisuje Petřino vystoupení taneční pedagog Jan Malík
učící Petru lidové tance.

Mamka je Cikánka

Petřin taneční coming-out odhalil osazenstvu konzervatoře druhou polovinu
jejich kořenů, které i díky pro Romku netypickému vzhledu zůstávaly v pozadí.
Najednou se objevily na scéně. Petra si sice už od školky uvědomovala odlišnost
své matky Jany od ostatních maminek, nikdy ji ale nenapadlo, že je Romka. S
tušeným, ale nevysloveným původem její matky přišla až kamarádka ve škole.
„Tvoje mamka je taky Cikánka, viď,“ položila ji řečnickou otázku spolužačka a
záhada byla rozseknuta.

„Já to mám nějak v sobě odmalička, jakože vím, že mamina je jiná. Vždy, když
vyjde na sluníčko, je úplně tmavá. Nějak jsem to ale neřešila,“ vrací se do
minulosti. S útoky nebo diskriminací ze stran majoritní společnosti se nikdy
nesetkala. Dokonce si ani nepamatuje, že by něčemu podobnému čelila její matka.
Možná i z toho důvodu Petra své romství již od dětství vnímá pozitivně a nemá
snahu ho před svým okolím skrývat. „Já jsem na to spíš pyšná,“ prohlašuje
rezolutně. Sama si ale uvědomuje, že absence negativních reakcí souvisí
především s jejím plavovlasým a modrookým zjevem. Vždyť když se spolužákům
svěřila se svým původem, nikdo jí v první chvíli nevěřil.

S romskou větví rodiny se Petra vídá pravidelně, ten kdo v jejím životě sehrál
největší roli, je ale babička Zdeňka. Vozila svou vnučku po gymnastických
závodech, podpořila ji po prvním nepřijetí na Duncan Centre a dodneška jí ve
všem fandí.

„Já vlastně babičku vnímám i jako mámu, i jako babičku, i jako tu největší
kamarádku. Takové tři v jednom. S mamkou mám spíš kamarádský vztah. Proto si na
ni také víc než na babičku dovolím,“ vysvětluje s úsměvem.

Babička zatím pomohla i v zatím největší krizi jejího života, která téměř
vyvrcholila ve vyloučení z konzervatoře. V době dospívání šla prostě škola, sny,
trénink stranou a podstatnější byly sedánky a večírky s kamarádkou. „Babička
byla ten člověk, který mi řekl, že jestli nezačnu okamžitě něco dělat, bude to
pro mě konečná,“ říká s vděčností Petra, na kterou jednoduchá slova pronesená z
pozice silné babiččiny autority nakonec zabrala.

Letos Petra zakončí své studium na konzervatoři maturitou a poprvé bude stát na
rozcestí – pokračovat k absolutoriu, nebo pokračovat na jiné vysoké škole.
Jakkoli tanec miluje, škola jí ukázala, že nadějných i nadějnějších tanečníků a
tanečnic je kolem ní mnoho a na vrchol se dostanou jen ti nejlepší. Taneční
monolog inspirovaný Cikánkou Radou v ní ale zasel nápad – pokračovat na herecké
konzervatoři a ve své budoucí kariéře spojit obojí. Drama i tanec. V profesi
performerky.

Článek vyšel v

Romano voďi č. 9-10/2010