Jsem stoprocentní Romka, říká Paulína Slepčíková, úspěšná vědkyně v oblasti organické chemie

V roce 2020 získala doktorát (Ph.D.) s disertační prací: Syntéza, 1H, 13C a 15N NMR spektra a biologická účinnost iminů, chalkonů, pyrazolů, thiohydantoinů a spirocyklů na bázi akridin-9(4)-karbaldehydů.

V roce 2023 pak její inspirativní osobní příběh ohodnotila mezinárodní porota prestižním oceněním Roma Spirit v kategorii Osobnost. Paulína je zároveň hrdou maminkou, která zvládá náročné výzvy spojené s vědeckou kariérou a výchovou syna, s nímž ráda tráví veškerý volný čas. Nejraději v přírodě. Doma ji pak nejčajstěji najdete v kuchyni, protože velmi ráda vaří.

Navzdory mezinárodnímu renomé má Paulína silný vztah k domovu a chce nadále přispívat k rozvoji vědy na Slovensku. Věří, že tato země má mnoho skvělých vědců a vědkyň a není třeba odcházet do zahraničí, aby se člověk prosadil. Paulína sní o tom, že její současné zviditelnění přispěje k propagaci vědy a vědecké kariéry mezi mladými.

Žijete v Košicích, považujete se za Košičanku?

Ne tak úplně. Neřekla bych sama odsebe, že jsem Košičanka. I když tu žiju celý život, moji rodiče odtud nepocházejí.

Proto sem ptám. Vím, že pocházíte z obce Mníšek nad Hnilcom. Rodina se ale krátce po vašem narození přestěhovala do Košic. Předpokládám, že z Mníšku žádné vzpomínky nemáte?

Chodívali jsme tam k babičkám a dědovi. Trávili jsme tam často celé prázdniny. Rodiče museli v létě pracovat, tak nás poslali na vesnici a my tam zůstali celé léto. Ráda na to vzpomínám. A možná proto jsem byla více doma tam než v Košicích.

Má Mníšek nad Hnilcom nějakou specifickou charakteristiku? Čím je známý?

Dnes každému, kdo Mníšek zná, asi okamžitě naskočí spojení „hladová dolina“. Hlad. Dříve tomu tak nebylo, ale ono se to tam neustále zhoršuje. Kdysi to byla německá vesnice. Většina Neromů v okolí má německé kořeny.

Tam žili Mantáci, že?

Ano, přesně tak, Karpatští Němci. Možná to má nějaké spojení, když teď nad tím přemýšlím. Romové a Neromové tam v dávných dobách spolu vždy dobře vycházeli. Měli mezi sebou velmi dobré vztahy, a právě díky tomu možná místní Romové viděli, že se dá žít i jinak, na vyšší úrovni. Pamatuji si, že Romové si tam žili hezky. Teď je to horší. Samozřejmě, že chudoba není jen v tomto regionu. Ale tam je opravdu velmi velká.

Asi tam hlavně není práce. Dříve tam byly doly, že?

V Gelnici byl důl, ale blíže ve Smolníku byla továrna, kde se vyráběly doutníky. Tabákový průmysl. Také tam byla výrobna, kde se ručně šily boty a pantofle. Bývalo tam dost práce i pro lidi bez vzdělání.

Na vzdělání však vaše rodina kladla velký důraz. Byli i vaši rodiče vzdělaní?

Moje máma ne. Máma měla jen jeden ročník střední školy. Viděla jsem její vysvědčení, měla samé jedničky. Ale její máma jí řekla: „Musíš jít pracovat.“ A tak to bylo. Dokonce se i učitelka přišla přimluvit, že by měla jít na gymnázium do Gelnice, protože na to má. Ale babička rezolutně odmítla. Musela alespoň dokončit povinnou školní docházku, takže chodila na střední školu jen ten jeden rok. Můj táta má střední školu, ale bez maturity. Byl také dobrý student, jedničkář, dvojkař.

Víte, proč táta dál nepokračoval?

Bylo to podobné. Také šel pracovat. Nastoupil v železárnách v Košicích, dnes je to společnost U. S. Steel, a nikdy ve vzdělání nepokračoval.

Zní to jako ten klasický příběh, kdy si rodiče řeknou, že svým dětem zajistí vzdělání, aby se měly lépe. Byli jste tím ve vašem okolí výjimečnou rodinou?

Ano, rodiče chtěli, abychom se měli lépe. To jsme slýchali neustále. Nevím, jestli jsme tím byli výjimeční. Možná spíš jednotlivě. Jsme tři sourozenci a každý z nás je úplně jiný. Podobné osudy, ale úplně jiné příběhy. Bratr má vysokou školu, je klavírista. Sestra je učitelka, také má vysokou školu. A já vědkyně. Kdo by to řekl?

Já se právě snažím zjistit, čím to mohlo být. Možná jako recept pro ostatní. Myslíte, že vás rodiče tlačili k výkonu?

Nevím, jestli to bylo výchovou. Přišli jsme do Košic, rodiče tu nikoho neměli, chodili do práce. Možná byla naše výchova přísnější, všechno muselo mít svůj řád. Měli jsme své koníčky, každý z nás se věnoval tomu, co ho bavilo. Ale neřekla bych, že nás rodiče tlačili, spíš jen podporovali. Šlo to přirozeně. Věděli jsme, že pokud chceme být v něčem dobří, musíme se tomu věnovat. Pokud chce člověk žít lépe, musí na sobě pracovat. Rodiče pracovali, byli pro nás vzorem. Možná proto, že nám to šlo. Myslím si, že mám velmi úspěšné sourozence.

Je to podobné i v širší rodině? Prarodiče bez vzdělání, rodiče s nějakým vzděláním a vy už vysokoškoláci? Je to model, který často vidíte?

Přesně tak, u bratranců a sestřenic. Ta moje generace už má střední školy s maturitou nebo vysoké školy. A co je důležité, dělají to, co vystudovali.

A čím to tedy je? Je to specifické pro vaši rodinu?

Můj manžel je z Košic a mám pocit, že ty rozdíly vidím. Samozřejmě, vždy je potřeba posuzovat jednotlivce. Ale jisté vzorce tam jsou. Mám sestřenice v těch hladových dolinách, mají děti a každý den dojíždějí do práce sedmdesát kilometrů. Jeden týden ranní, druhý odpolední a třetí noční. A přitom se postarají! Na druhou stranu tady v Košicích vidím ženy, které by mohly mít práci hned, blízko, ale nejdou do ní. Možná je to regionem. Tam, kde je to těžší, se lidé asi více snaží. A to platí jak pro Romy, tak pro Neromy.

Četl jsem, že vaší specializací byla výroba komponentů, které se používaly k detekci covidu. Zaujala mě zmínka o rozměru 0,3 milimetru. To asi není téma k běžné konverzaci, třeba na rodinné oslavě?

Teď jsem trochu změnila práci, ale zůstávám v oboru. Vždy jsem jen říkala, že dělám nějaké testování v laboratoři. Nemělo cenu to vysvětlovat, to bychom tam byli týden. Oni si pod slovem „laboratoř“ představovali testování krve. A já jsem to potvrdila. Nechala jsem to tak – „ano, přesně to dělám“. (smích)

Pro ty, kteří se o to opravdu zajímají – dělala jste organickou chemii? Mám si představit nějaké molekulární výzkumy? Sekvenování DNA a podobně?

To je biochemie. Já jsem dělala syntézu biologicky účinných látek a jejich testování na rakovinných buňkách, na různých buněčných liniích. To bylo také téma mé disertační práce, když jsem dělala doktorát. Syntéza, NMR spektra a podobné věci. Biologická aktivita. A o tom jsem publikovala v zahraničních vědeckých časopisech. Pak jsem se dostala na univerzitu jako vědecko-výzkumná pracovnice, kde jsem pracovala na detekci různých organických látek ve vodách a jiných matricích. To jsem dělala tři roky a tam jsem dosáhla opravdových úspěchů. Před měsícem mi na toto téma vyšel článek v jednom velmi dobrém zahraničním časopise. Spolupracovala jsem tam s jedním velmi uznávaným profesorem ze Španělska. Je to světově známý odborník.

Když jste mluvila o své práci, napadlo mě, že děláte něco aplikovatelného. Je snadné pochopit, že pomáháte detekovat rakovinu nebo škodliviny ve vodě. Se základním teoretickým výzkumem by to bylo mnohem složitější.

Víte, ale lidé vám stejně nevěří. Někteří dokonce tvrdí, že si vymýšlím. Ano, až tak. A ještě k tomu Romka. V práci máme novou kolegyni a jednou jsem ji vzala na oběd. A ona mi najednou povídá: „Vy vypadáte, jako byste byla z Latinské Ameriky. A mluvíte tak dobře slovensky.“ A když jsem jí řekla, že jsem Romka, tak tomu vůbec nevěřila. Že jsem tam, kde jsem. Tak co mám komu vysvětlovat? Pracujeme obě ve švýcarské firmě, která si velmi pečlivě vybírá lidi. Tři kola pohovorů, velmi přísné podmínky. Obě jsme tím prošly. Ale pro kolegy je snadnější věřit, že jste odněkud ze zahraničí, než že jste Romka ze Slovenska. Prostě vám nevěří.

Stává se vám často, že na vás lidé mluví anglicky? Myslí si, že jste cizinka?

Ano, na to už jsem zvyklá. Mám kolegy, s nimiž jsem každý den v kontaktu, často máme videohovory. S některými se už znám dlouho, a přesto je vždy někdo překvapený. Můj vzhled jim prostě nepasuje k tomu, že jsem ze Slovenska.

To mi připomíná další věc, kterou jsem o vás četl. Vy jste v prvním ročníku na vysoké škole otěhotněla. Tehdy si asi mnozí říkali: „No jasně, Romka, ta už dostudovala, ta už to nedokončí.“

Tehdy jsem si řekla, že všechno je asi tak, jak má být. I ten syn, co se mi narodil v druhém ročníku, to všechno mělo svůj smysl. Bylo to strašně těžké. Bydlela jsem v dětském pokoji, dvakrát čtyři metry. Neměla jsem nic, když jsem zjistila, že jsem těhotná. K tomu jsem studovala vědeckou chemii. Už jsem měla pocit, že je s ní konec. Ale zatnula jsem zuby. Syn se narodil 13. září, semestr začínal 15. září. Začátek jsem nestihla, ale za pár týdnů jsem nastoupila zpět na denní studium. Neviděla jsem jinou možnost než studovat a starat se o dítě. Nakonec to vyšlo.

Vyšlo to tedy vlastně tak, že syn začal chodit do školy, když vy jste dělala doktorát. Prošel to celé s vámi.

Ano. Nastoupila jsem na doktorát v roce 2016, syn měl tehdy téměř šest let. Neměla jsem nic, jen dítě a školu, byla jsem bez koruny.

Zaujalo mě vaše vyjádření, že jste první dva roky na univerzitě zvládla s Boží pomocí. Studium jste ale ukončila s vyznamenáním. Nejste na sebe trochu náročná? S Boží pomocí, a přitom červený diplom?

Já ani nevěděla, že budu mít vyznamenání. Jen jsem se pořád učila a učila. Až když jsem měla po státnicích, svěřila jsem se jedné profesorce, jak jsem se bála a jsem ráda, že už to mám konečně za sebou. A ona mě překvapila slovy: „Vždyť budete mít červený diplom.“ Tak jsem si jen řekla, dobře, asi to tak dopadlo.

Když se vrátím k vašemu romství. Asi se shodneme, že pro mnohé nejste „typická“ Romka. Možná často slýcháte, že vlastně Romka nejste. Ale mě zajímá, jak to vnímáte vy.

Já se cítím být stoprocentní Romka! Úplně se vším. I v práci to tak berou a smějeme se tomu s těmi, se kterými mám dobrý vztah. Nejsem výbušná, temperamentní, to ne, ale vypadám jako Romka a jsem na to pyšná. Kdyby na to zapomněli, já jim to připomenu.

Jak to vnímáte u jiných lidí? Máte pocit, že poznáte, kdo je Rom?

Ale ano, to je vidět. Podle mě to poznáte. Rom Roma pozná. Podle chování, podle vzhledu. Vždycky tam je nějaký náznak.

Na konci loňského roku jste získala ocenění Roma Spirit. Zajímala se o vás populární média, dávala jste jim mnoho rozhovorů. Jak jste to vnímala? Změnilo se ve vašem životě něco?

Pro mě byl úspěch už to, když mi zavolali, že jsem nominovaná. Velmi mě to tehdy překvapilo. Bude to znít jako klišé, ale já jsem tam nešla s tím, že bych mohla cenu získat. Říkala jsem si, že se zúčastním hezké události.

Galavečer se tehdy konal v Košicích.

Ano, přesně tak. Říkala jsem si, že se pěkně oblečeme, půjdeme tam, přijdeme domů a tu nominaci oslavíme. Měli jsme navařeno, napečeno, udělali jsme si menší oslavu. O to příjemnější bylo, když jsme pak slavili i ocenění.

Možná až tehdy mnozí vaši kolegové pochopili, že jste skutečně Romka.

V té době jsem pracovala na lékařské fakultě. Tam bylo asi sedmdesát procent zahraničních studentů. Vždy to bylo různé – někdy mě někdo pozdravil „hello“, jindy „dobrý den“. Ale po tomto ocenění se to změnilo. Už mě všichni znali a každý už mě pak zdravil jen „dobrý den“. Pro mě to byl opravdu silný moment. Hodně se změnilo, vlastně všechno. Otevřelo mi to i další dveře, možná i díky tomu jsem získala tuto novou práci. Všechno bylo asi tak, jak mělo být. I ty Košice, i ty přípravy. Vnímala jsem to jako odměnu. Za všechny ty roky, za všechno, čím jsem prošla. Něco jako znamení shůry: Dala jsi to, zvládla jsi to.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.