Jedenáct věcí, které jste nevěděli o Cejlu
Jsme studenti z Brna, kteří připravují článek o bydlení v proslulém brněnském ghettu. Posledních několik týdnů se touláme Cejlem, chodíme do míst, kterým se veřejnost a novináři obloukem vyhýbají. Snad proto se o některých věcech, které jsme se dozvěděli, v novinách nedočtete. Zde přinášíme některé z nich.
Na začátku příprav našeho článku o bydlení na Cejlu stály desítky rozhovorů s místními obyvateli. Vypravili jsme se za nimi na místa, kam většina Brňanů nikdy nezavítá – do chátrajících domů, kde se v malých bytech tísní mnohačlenné rodiny, do špinavých barů, kde se kouří kusovky a pije pivo jedině z láhví (kvůli hygieně i ceně), na ubytovny prolezlé hmyzem a plísní.
Většina místních lidí rezignovala na budoucnost, snad proto, že je příliš nejasná, a žijí šedou a nudnou přítomností, která jim nenabízí o mnoho víc než občasnou příležitost si přivydělat, televizní seriály, hazard, drogy a bezcílné toulání po nevelkém ghettu. Již mnoho bylo napsáno o místní kriminalitě a minimální naději na překotnou změnu situace. Přesto však existují významné aspekty života na Cejlu, o kterých většina lidí neví. O některé své poznatky (říkejme jim třeba zajímavosti), které jsme získali až na svých výpravách po Cejlu, bychom se s vámi rádi podělili.
1) Ohromným problémem Cejlu jsou drogy. V souvislosti s vyloučenými lokalitami se nejčastěji hovoří o hazardu. Místní lidé ovšem jako největší problém vnímají právě drogy. Drogové závislosti podlehlo ohromné množství (zejména) mladých lidí. Nejrozšířenější jsou marihuana, hašiš a pervitin, centrem distribuce drog bývají ubytovny.
2) Celá řada dětí z Cejlu vůbec nezná centrum města. Vzhledem k současné situaci se rodiče bojí pouštět své děti mimo několik ulic ghetta. Pro celou řadu dětí tak pomyslná hranice ghetta představuje hranice známého světa. Fakt, že nikdy nepřišly do bližšího kontaktu se světem mimo problémovou lokalitu a stýkají se jen s ostatními obyvateli ghetta, výrazně zhoršuje jejich šanci změnit v dospělosti své životní podmínky.
3) Místní obyvatelé žijí v mnohem větší chudobě, než si veřejnost myslí. Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že Romové čerpají z veřejných zdrojů ohromné množství peněz, které jim zajišťuje blahobyt na úkor zbytku společnosti. Fakt, že většina místních obyvatel je přinejmenším z části závislá na sociálních dávkách, je nepopiratelný. Jejich životní úroveň je ovšem tristní – rodiny obvykle mají peníze jen na zaplacení nájmu a zajištění základních životních potřeb. Vybavení domácností bývá desítky let staré a nejhodnotnějším majetkem je obvykle starý barevný televizor. Jakýkoli neočekávaný náklad (například doplatky na energie) pro ně může znamenat nutnost se zadlužit, což je často nevratný stav.
4) Neexistuje romský bezdomovec. Život v extrémní chudobě dovedl Romy k mimořádné soudržnosti. V okamžiku, kdy Romové přijdou o byt či bydlení na ubytovně, je zcela automatické, že se nastěhují ke svým dětem či nejbližším příbuzným. Tento systém funguje především v rámci rodiny, ovšem setkali jsme se i s případy, kdy výrazně přesahuje její rámec. Například u Romky paní Kováčové, která k sobě nastěhovala svého bývalého přítele (mimochodem českého původu) odsouzeného za domácí násilí. Udělala tak poté, co zjistila, že po svém propuštění z vězení skončil na ulici.
5) Romské děti nejsou nevychované. Řada lidí si v souvislosti s romskými dětmi představí skupinky hlasitých dorostenců pobíhajících po ulicích. Realita v rodinách je ale diametrálně odlišná. Rodiče důsledně lpí na tom, aby děti slušně zdravily a děkovaly, rádi se pyšní jejich úspěchy (a mezi nimi často i prospěchem ve škole). Pozoruhodné je také to, že když na ulici oslovíte skupinku romských dětí, obvykle s vámi mluví velmi slušně. V této souvislosti tak lze mnoho negativních vlivů přisoudit spíše atmosféře ghetta samotného než rodinám.
6) Místní obyvatelé jsou mnohem sdílnější, než jsme předpokládali. Pod návštěvou domu na Cejlu si většina lidí představí spíše krádež peněženky a šperků než posezení u čaje. Místní lidé se sice z počátku často tváří
podezřívavě, ovšem v okamžiku, kdy návštěvník dá najevo, že se o ně upřímně zajímá a chce jim pomoci, jsou velmi přátelští a bezprostřední. Přímo v domácnostech jsme vyslechli mnoho příběhů a s nepřátelským chováním jsme se nesetkali nikdy.
7) Romové nostalgicky vzpomínají na minulý režim. Obecně panuje přesvědčení, že Romové profitují ze současného nastavení sociálního systému. Ve skutečnosti se však bez výjimky shodují na tom, že se před revolucí měli lépe. Vyzdvihují především jistotu vlastního bydlení a práce, kterou je pro ně v současnosti velmi náročné nalézt. Hovoří také o tom, že vztahy mezi Romy a českou veřejností byly před revolucí nesrovnatelně lepší.
8) Na Cejlu nebydlí jen Romové. Ačkoli Romové mezi místními obyvateli výrazně převažují, na Cejlu bydlí také řada starousedlíků a studentů. Zajímavé je, že mezi sebou obvykle vychází dobře. Jak říkají lidé z ubytoven, jejich obyvatelé neřeší vůbec žádné národnostní rozdíly, chudoba je spojuje. Na Cejlu působí také řada neromských obchodníků. Jeden z nich nám například říkal, že když si před dvaceti lety otevíral svou provozovnu, sešel se s místními romskými elitami, řekl jim, že je respektuje a požádal je o totéž. Za celou dobu díky tomu neměl s obyvateli Cejlu vážnější problém. O hrůzách života na Cejlu nejčastěji hovoří lidé, kteří v této oblasti nikdy nežili.
9) Mnoho obyvatel Cejlu by raději bydlelo jinde. Situace při hledání bydlení je pro Romy velmi komplikovaná. Nezávisle na jejich sociální situaci se k nim staví majitelé domů po celém Brně velmi negativně – někdy z vlastního přesvědčení, jindy z obavy z reakce ostatních nájemníků. Kvůli tomu je pro Romy velmi komplikované najít si bydlení mimo Cejl, i když by se často s rodinou mimo sociálně vyloučenou lokalitu rádi dostali. Pokud však nechtějí bydlet v nechvalně proslulé ubytovně Markéty Kuncové v Židenicích, nemají mnoho příležitostí najít si bydlení jinde než na Cejlu.
10) Ubytovny nejsou koncentrované zlo. Na ubytovnách v současnosti žije až sto tisíc Čechů. Představují pro ně poslední možnost, jak mít střechu nad hlavou, i když jim jejich situace neumožňuje bydlet v bytě (typicky například vysoké dluhy). Ačkoli je prostředí ubytoven bídné, pořád se jedná o lepší řešení, než kdyby lidé končili na ulici, což je naprosto reálná hrozba. V situaci, kdy většina Romů netuší, zda jim bude prodloužena smlouva na dobu určitou či zda nebudou vystěhováni kvůli starému dluhu, jsou ubytovny nenahraditelné. Navíc ne vždy jsou praktiky jejich vlastníků mafiánské. Obyvatelé ubytovny Pohoda například na majitele nedají dopustit – jeho manželka prý v zimě vaří dětem polévku a pan majitel opakovaně nechal na Pohodě bydlet rodiny na dluh, jen aby měly v zimě střechu nad hlavou. Odvrácenou stránkou života na ubytovnách však je povaha prostředí, ve kterém vyrůstají děti – špatné hygienické podmínky, prostituce a drogy.
11) Na Cejlu se nevraždí na potkání, ghetto existuje především v naší hlavě. Pokud chcete poznat skutečnou atmosféru Cejlu, vypravte se na něj. Má mnoho co nabídnout – vynikající sbírky Romského muzea, krásnou architekturu tamějších domů a hlavně příběhy lidí. Promluvte si s někým z místních a udělejte si vlastní názor. Třeba podobně jako my dospějete k názoru, že Cejl je více než cokoli jiného prostě jen chudinská čtvrť. Tak jako tak vám jediná návštěva této části města o její skutečné atmosféře vypoví mnohem víc než všechny zkazky, o jejichž důvěryhodnosti po návštěvě Cejlu nelze nepochybovat.
Text vznikl v rámci projektu Achillova data, který pořádají Zaostřeno o.p.s. a České centrum pro investigativní žurnalistiku o.p.s.
Článek naleznete na blog.respekt.cz
