Jana Horváthová v Senátu: Majorita i minorita žije ve vlastních oddělených světech. Lepší vzájemné soužití ovlivní kvalitu životů nás všech

Majorita-minorita – paralelní světy

Sdělení obsažené v názvu, to je moje zjištění za 30 let práce v otázce prezentace dějin a kultury Romů, tedy lidově pojímáno: „v romském tématu“ a potažmo pak i v tématu soužití. Ačkoliv Romové existenci dvou paralelních světů u nás velmi intenzivně vnímají ve své každodennosti, majorita to zpravidla netuší, což je pochopitelné – úhel pohledu menšiny jí zůstává skryt. Pokud však majorita chce pracovat na zvyšování kvality vzájemného soužití a má zájem na integraci dosud vyloučených Romů do společnosti, pak je třeba téma otevřít a řešit. Existence těchto odtažitých světů v jednom časoprostoru vytváří jednu z největších bariér jak integrace, tak zlepšování vzájemného soužití, což do značné míry ovlivňuje i kvalitu našich životů bez ohledu na příslušnost k minoritě či majoritě.

Dějiny Romů, které jsou fakticky součástí dějin českých i světových, jsou taktéž fakticky většinové společnosti neznámé, ve škole se o nich děti nic nedozví. Přitom současnost i budoucnost z minulosti vycházejí, jsou to jen body na jedné ose.

Svůj příspěvek zaměřím na svědectví romských insiderů, lidí zpravidla z okruhu romských vzdělanců a intelektuálů, jejichž pohledy z vnitřku mohou otevřít právě ty netušené úhly pohledu, které jsou klíčové pro pochopení celé situace.

Majorita často argumentuje, že Romové nemají zájem o vzdělání, argumentuje se relativně ne dávno příchozími Vietnamci, jejichž děti už běžně studují vysoké školy. Ti a generace před nimi však byli zvyklí běžně do školy chodit; Romové u nás však do roku 1945 stáli mimo společnost. Ještě do poloviny 20. století měli u nás Romové v podstatě mizivé možnosti navštěvovat školu, za první republiky, kdy se zejména na Moravě trvale usazovaly stále větší počty Romů – díky nepřátelskému přístupu okolí tyto jejich osady vznikaly až za vlastními obcemi, někdy i několik kilometrů. Blízké obce se mnohdy bránily tomu, aby udělovaly domovská práva Romům žijících na svých katastrech, ti pak bývali považování za bezdomovce, děti z takto izolovaných romských osad a táborů do obecných škol chodit nemohly. V letech 1909/1910 (dle historika Ctibora Nečase) ve 134 moravských obcích, kde měli Romové domovské právo, jim 45 obcí = 33,5% toto právo upíralo, dále soudní spory. Po celou dobu první republiky byla jednání o zřízení tzv. cikánských jednotřídek přímo v romských osadách bezvýsledná, respektive první a na dlouho jediná v tehdejším Československu byla založena v roce 1926 v Užhorodě na Podkarpatské Rusi.

Do svých šesti let jsem byl nejšťastnější dítě na světě. Nežili jsme v žádném přepychu, naopak. Tatínek musel vydělávat na deset lidí, protože nás bylo doma osm dětí. Byl sice vyučený zedník, a takových Romů bylo dříve moc málo, ale když nás chtěl nakrmit a ošatit, musel se hodně činit. Žili jsme v pohodě. Večer co večer přicházeli příbuzní i cizí Romové, vyprávělo se, hrálo se, zpívalo… Potom jsem přišel do školy a poprvé v životě jsem poznal, co to je být odstrčený… Poznal jsem, co to je být nešťastný. Na prvním místě jsem vůbec nerozuměl, o čem je řeč. Rodiče s námi mluvili romsky i česky. Já myslel, že česky umím. Jenomže ta maminčina čeština byla úplně jiná než čeština učitelky! Rozuměl jsem jen polovinu toho, co učitelka říkala. Učitelka nebyla špatná, když se mi děti posmívaly, že jsem ´cikán´, tak jim vynadala. Jenomže když po mně něco chtěla, já vůbec nevěděl, co po mně chce. A toho jsem se nejvíc bál! Největší strach jsem měl z toho, že se mě učitelka něco zeptá. Já nevěděl, co chce. Já byl v šoku. Já stál a strašně jsem se styděl. A děti se smály. A učitelka říkala: ´Štefane, Štefane, ty se neučíš!´ Dneska bych jí dovedl říct: ´Já vám nerozumím!´ Jenomže tehdy jsem byl šestileté dítě… Doma jsem věděl přesně, co se po mně chce. Ani to nikdo nemusel říkat. Věděl jsem, co smím a co nesmím… Když na mě doma křikli, věděl jsem za co. Že si to zasloužím… Ale když na mě ve škole křikla učitelka, já nevěděl proč! Najednou jsem ztratil svoje místo mezi lidmi. Já školu nenáviděl, já tam nechtěl chodit, utíkal jsem ze školy…. Doma jsem si připadal normální a ve škole jsem si připadal úplně hloupej. Jak to, že doma nejsem hloupej a ve škole jsem hloupej? Vrtalo mi hlavou… Proč jsem tmavej a Češi jsou bílí? Proč mluvíme jinak? Jednou jsem zase přišel ze školy a všechny tyhle otázky jsem vychrlil na tatínka… Tatínek mě poslouchal a pak zavolal na maminku: ´Holka, slyšíš, jaký otázky se mě to dítě ptá?´ Maminka všechno slyšela, přišla od plotny, obejmula mě, div mě neudusila a pak řekla: ´Musíš to v tý škole vydržet! Jinak tě pošlou do děcáku a já se oběsím!´ (Štefan Mika, zkrácený záznam rozhovoru in: Hübschmannová, Milena, Šaj pes dovakeras, 1993, str. 83–84).

To byl příběh někdy ze 60. let 20. století. A dnes? aktuálně student komparativní historie na Středoevropské univerzitě v Budapešti, Michal Mižigár: z rozhovoru pro knihu Amendar. Pohled do světa romských osobností, resp. jejího druhého vydání (MRK 2021), ve kterém se představuje veřejnosti 300 romských osobností:

Já jsem si už ve školce uvědomoval, že jsou ty dva světy, že je svět doma, svět normální, kde funguju, a pak je ten neromský svět, třeba ve škole. Ty světy se lišily. Já jsem přišel do školy, a jako je to v romské rodině normální, rozdělil jsem se o svačinu, dával jsem ostatním ochutnat a koukal jsem, že oni jsou takoví lakomí, že si to svoje vždycky sní sami. Bylo pro mě nepochopitelné, když jsme někam jeli se školou a všechny děti v autobuse seděly a učitelka stála. Já jsem byl vychovaný z domova, že staršímu se má nabídnout židle a v tomto případě jsem si myslel, že učitelka si musí sednout. Z různých situací jsem pochopil, že jsou to jiné světy a že oni nám prostě nerozumějí. Já jsem znal náš romský svět, vyrostl jsem v něm. Strašně rád jsem trávil čas u svých prarodičů, kde jsem měl možnost vidět tu krásu romského světa. Zažil jsem třeba, když přišla návštěva, klidně v deset večer a babička vstala a šla vařit halušky nebo připravit jakékoli jídlo, protože to se dělá. Zažil jsem, když se na Vánoce chodilo hrát a hudebníci vinšovali romsky veselé Vánoce, to už dneska člověk nezažije. Všechno tohle hezký jsem cítil, že chci přetlumočit, že chci třeba těm spolužákům předat.

Škola, to pro mě byl hlavně ten neromský svět, kde to musím vydržet šest, sedm hodin. Byl jsem tam s vědomím, že až přijdu domů a budu mezi svými, bude mi dobře. Učitelé ve škole byli fajn, ale hlavně na druhém stupni na škole, kam jsem přestoupil, jsem od spolužáků cítil, že jsem někdo jiný, že tam nepatřím. Člověk opravdu chodil do školy s takovým odporem. Už jsem věděl, jaký hlášky budou a kdy padnou. Já jsem navíc vždycky byl takový pacifista, já jsem se nikdy neuměl fyzicky prát. Třeba jsem chodil ven s kamarády, někdo se vytahoval, někdo se pral, ale já jsem byl vždycky ten, co mlčel, protože jsem k tomu neměl co říct. Vždycky jsem ale věřil tomu, že můžeš něco udělat i bez použití násilí. Říkal jsem: „Hele, oni nás neznají a my jim musíme ukázat nějak svoji kulturu. (….) Já nejsem Rom, který je odříznutý, chci být součástí téhle společnosti, musíme něco dělat, aby se nám dobře žilo a mohli jsme společně fungovat. Nemůžu ale říct, že se úplně cítím jako Čech, jako plnohodnotný občan. Všechno, čím jsem prošel, co zažívám, každá cesta po ulici mi napoví, že jsem Rom.

Ve stejné knize, již i v jejím prvním vydání z roku 2018, David Tišer říká:

„Největší problém, který já vnímám je sociální vyloučení. To je totiž kruh, ze kterého nejde jen tak vystoupit. Když bydlí romské dítě v ghettu, v nějaký lokalitě, nejbližší základní škola je tím pádem segregovaná. Tam není, co by je motivovalo, není tam nikdo, kdo by jim ukázal jiný směr. Pochopitelně, jsou tam dospělý lidi, jsou tam pedagogové, ale když se vžijeme do svých šesti, sedmi, osmi let, tak ten, kdo nás nejvíc motivoval, byli vrstevníci. Nebo aspoň já jsem to tak měl. Neuměl jsem česky, protože doma mluvíme romsky, takže jsem se česky učil na základní škole, ale nikoliv od učitelky, ale od svých vrstevníků, protože s nimi jsem potom trávil veškerý volný čas. A tyto děti to nemají. Oni mluví romským etnolektem češtiny, což je taková neukončená směna dvou jazyků od romštiny k češtině. A doma mluví romským etnolektem češtiny, ve škole mluví romským etnolektem češtiny. (…) Jednou jsem byl na škole, kdy romistika právě dělala sběr dat o romštině. Takže jsme jezdili do škol, kde nám vždycky přivedli do třídy jenom romské děti, abychom s nimi mohli dělat testy, jestli umí romsky nebo ne. A jednou tam přivedla paní učitelka osmiletého chlapce a řekla mi: „tenhle je taky Rom, tak já jsem vám ho sem přivedla, ale on bude sedět takhle vzadu, protože je těžce mentálně retardovanej, on jako nemluví, a nic.“ Já říkám „Dobře, ať je tady, může se zapojit kdykoliv.“ On tu soutěž vyhrál. Což znamená, že prostě těžce mentálně retardovaný rozhodně nebyl, jenom nikdo nerozklíčoval v té škole, že to dítě neumí česky. (…)  A pak je šokující, že dítěti dáme diagnózu a přitom nerozklíčujeme, že to dítě nerozumí česky.

Dosud je také velkým problémem, že ve školách se děti o Romech, jejich dějinách a kultuře nic nedozví, je to naše nejpočetnější národnostní menšina, a přesto. Vzdělání přitom vnáší světlo do všech oblastí života. Skutečnost, že se s Romy, občany České republiky, děti a studenti v rámci vzdělávacího systému vůbec nesetkávají, je špatné. Samotný systém tím dává najevo, jak jsou Romové a znalosti o nich důležité – nijak. Přitom – jak velký vliv by mělo poznání, že Romové jsou lidé jako všichni ostatní, srovnání jejich zkušenosti s válkou, komunismem a uvědomění, že sdílíme podobné osudy?

Výstižná je poznámka Michala Mižigára (MM): Já říkám, že mně romistika a vysokoškolské vzdělání dalo to, co Čech nebo Slovák má na základní škole, kde se dozví o své identitě; my to nemáme nikde. Člověk musí bojovat s celým systémem, musí vydržet, musí se dostat přes maturitu na vysokou školu a pak tedy může zjistit, kdo je. To v demokratickém státě není spravedlivé.

Zmínil jsi, že jsi vyrůstal v 90. letech, kdy bylo v ulicích velmi aktivní hnutí skinheads. Příběhy o napadení pravicovými extremisty mi vyprávělo mnoho Romů, mužů i žen. Ovlivnilo to i tvoje dětství?

MM: Byla to opravdu děsná doba. Pamatuju si, že jednou pochodovali skinheadi ulicí a moje babička měla byt v přízemí. Byl jsem s ní a báli jsme se, tak jsme si lehli na podlahu, aby nás neviděli a nějak pomalu se vyplazili z místnosti. Utíkali jsme pak do třetího patra, kde tehdy bydlela matka mého dědy. Jednu vzpomínku jsem dokonce donedávna považoval za sen, taky jsem to prožil s babičkou. Byli jsme v samoobsluze pro brambory, tenkrát se dávaly do takového papírového sáčku. Najednou asi dvacet metrů před naším domem jsme slyšeli zezadu křik, byli to skinheadi a začali nás honit. Babička mě popadla za ruku, začala běžet, a jak běžela, ten sáček s bramborama se protrhl. Dodneška si pamatuju, jak běžíme, a brambory se kutálejí po zemi. Když to bylo vyhrocené, stávalo se, že mi učitelka napsala do žákovské knížky, ať druhý den nechodím, že budu mít omluvenou absenci.

To všechno je součást moderních dějin, ale nejen romských, to jsou samozřejmě i české dějiny a světové dějiny. Myslím si, že je škoda a je to i smutné, že romské dějiny nejsou vnímány coby součást dějin států. Nejvíc mě fascinuje, že náš národ stále existuje, i přes pronásledování, konfrontaci s etnocentrismem i genocidou. Udrželi jsme si jazyk i bez formálních institucí a obohatili jsme evropské kultury, máme své hrdiny a hrdinky, dali jsme světu osobnosti, o nichž dodnes většina lidí ani nevědí, že byli Romové. Historii vnímám jako skvělý nástroj, který nám ukazuje, jak se Romové do společnosti zapojovali, že Romové poskytovali řemesla, ale také bojovali coby legionáři v první nebo jako partyzáni v druhé světové válce. Musíme ty příběhy vyprávět, Romům i majoritním společnostem po celém světě.

Kniha BRNOX, PRŮVODCE BRNĚNSKOU ČTVRTÍ BRONXEM Kateřiny Šedé vyhrál v r. 2017 prestižní literární cenu Magnesiu literu, ne v oboru umělecká tvorba, ale v oboru publicistika. Jinak uznávaná umělkyně se podle řady umělců i romských intelektuálů dopustila něčeho nevhodného, přitom majorita dílo oceňuje. Navzdory tomu jde o tak jednoduchou věc, jakou je lidská důstojnost. U Romů jako by nevadilo, že je dotýkána? Protože touha po zábavě, vtipu a exotizmu je víc? Jak je možné, že citlivá duše umělce hodnotí na obecné škále jinak, jen proto, že jde o téma romské?

Pregnantní vysvětlení podává na webu Romea.cz Adéla Gálová: Brnox aneb průvodce po špinavých kuriozitách, 20.1. 2017, vyjímám:

Důstojnost ve stopovém množství

Namísto výletu po lidech blízkých, známých a příbuzných však absolvujeme pouť po Bizarlandu, plnou hurónského chechotu, „crazy“ atrakcí a nejrůznějších „realizovaných performance“ s patřičně pikantními výstupy. Výsledný dojem se v důsledku neliší od pocitu, jaký asi prožívá návštěvník indiánské rezervace, když se tu vyfotí se šerifem, onde zapózuje s náčelníkem a nakonec si u stánku se suvenýry zakoupí čelenku (…)

Tohle je umění, zní argument číslo jedna – ten je ovšem ve své prostotě spíše k smíchu než hodný pobouření. Umělec, který se chce spolu s příjemcem svobodně kochat hravostí svého výtvoru, nezatíženého předsudky, postoji a politickým přesahem, může jen těžko sáhnout po tématu méně vhodném, než je vyloučená lokalita; tedy tématu a´priori a z podstaty politickém. Tvůrce, který si nezamýšlí dobrovolně zakrýt oči duhovou páskou, si musí být vědom, že tam, kde chybí kontext, bude tento vždy ochotně a ihned nahrazen, dosazen a dokreslen podél navyklých linií; jakož i toho, že na místě těch, kdo je dotvářejí, čeká spousta chtivých ideových lídrů, ale i „obyčejných lidí“, kteří se na potvrzení vlastních zažitých dogmat, nota bene z rukou „elit“, přímo třesou.

A minulý rok v červnu došlo k úmrtí Roma Stanislava Tomáše po dosud ne dobře objasněném zásahu policie v Teplicích, romské komunity tématem žily další půl roku na facebooku (FB), majorita o jejich zápase o spravedlnost vlastně nic netušila.

Z článku publicisty Luboš Palaty: Černý a bílý. Smrt v Teplicích ukazuje, že tu jsou dva světy, Deník.cz, 24. 6. 2021: Česko má zaděláno na pořádný problém. Smrt Roma po zákroku české policie ukázala, že v České republice existují dva paralelní světy. Světy českých Romů a českých Čechů, které si navzájem nedůvěřují, nekomunikují spolu a žijí sice v jedné zemi, ale vlastně vedle sebe.

Hned po zásahu se zasahujících policistů kromě policejního prezidenta Jana Švejdara zastal i premiér Andrej Babiš (ANO) a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD). Generální inspekce bezpečnostních sborů již dříve oznámila, že v jednání policistů momentálně nespatřuje trestný čin, a nebude proto ve věci zahajovat úkony trestního řízení. Teprve nedávno zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková po vlastním šetření zaměřeném na zákonnost postupu policie zveřejnila, že vidí pochybení na straně zasahující policie i Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje prý pochybilo. K důslednému vyšetření incidentu vyzvala Rada Evropy i česká pobočka organizace na ochranu lidských práv Amnesty International, která zákrok policie označila za hrubý a nezákonný.

A když jsme u veřejného ochránce práv, který má hájit práva menšin, práva utlačovaných, nečiní tak.

Pavla Svrčinová, ředitelka moravskoslezské krajské hygienické stanice a od března 2021 hlavní hygienička, dne 23. 10. 2020 zveřejnila na svém FB post, který měl být podporou pro vyhlášená omezení v době epodemie covidu, sdílela jej ve skupině Ostrava Ostraváků: Fero Lakatoš dnes vykradl svůj vlastní byt. Fero dodržuje karanténu a pracuje z domova. Buď jako Fero.

Ombudsman Stanislav Křeček se Svrčinové zastal na FB v reakci na jiného uživatele, jenž označil romskou organizaci Romea, která na původní vtip upozornila, za rasistickou: Nenechme se sekýrovat‘ skupinou aktivistů, kteří z rozeštvávání společnosti si udělali živnost. O žádný rasismus (ve smyslu definice rasismu, na kterou se zapomíná) v tom vtipu nejde. Kdyby se onen domácí pracovník jmenoval Josef Novák, protestovala by nějaká neziskovka proti diskriminaci Čechů?

Evropská komise však tvrzení S. Křečka shledává jako nevhodná, nově jmenovala příslušnými orgán, který se bude jeho protiromskými výroky zabývat.

Mohu skončit relativně povzbudivě – ex post. Konference se účastnili zejména mladí lidé, často studenti středních škol, otázkami v debatě následující po příspěvku prokázali, že je nastíněné problémy zajímají, ba doslova z nich sálala hmatatelná energie napřít sílu k řešení. Upre Roma/Upre terne – kale the parne!