Jana Horváthová ke dni holokaustu: Dnešní nevraživost vůči Romům v něčem připomíná naladění společnosti předválečné

V Senátu 27. ledna proběhlo u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí
holokaustu

shromáždění, na němž hovořil předseda horní komory Milan Štěch,
místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová (hnutí ANO), bývalý osvětimský
vězeň Luděk Eliáš a také ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Její
projev nyní přinášíme v plném znění.

Projev Jany Horváthové v Senátu, 27. ledna 2014

Rok se sešel s rokem a znovu si připomínáme oběti rasové perzekuce. Rok 2013
však přinesl změnu. Protiromské nálady už oslovily celé široké spektrum
veřejnosti, inteligenci nevyjímaje. A mluví se přitom stále o Romech či Cikánech
jako o jednom prototypu se společnými znaky. Tomuto logickému nonsensu dosud
neučinila přítrž žádná společností vážená osobnost. Dovolím si proto malou
připomínku z dějin.

Vracím se do relativně klidných let první republiky, kdy
hrozba válečného konfliktu byla ještě v nedohlednu. Vztah k Romům byl však už
tehdy vyhraněný. Tón určoval stát a jeho instituce, veřejnost pak ustálený
stereotyp dále tavila do všeobecného naladění, které s narůstajícím nacismem
přecházelo v otevřenou hysterii. A jak víme, časy i technika se mění, ale lidé
zůstávají pořád stejní.

Pohyblivý život Romů vadil odjakživa, vytvářel totiž podmínky pro páchání
stěží kontrolovatelné kriminality. Úvahy nad tzv. cikánskou trýzní byly velmi
aktuální hned po vzniku republiky. Úroveň její demokracie je pro nás dosud v
mnohém inspirující, přesto v otázce Romů shledávám, že jsme už naštěstí
kvalitativně dále, i když stále kráčíme hodně ztěžka. Ve 20. letech minulého
století nešlo o to Romy usadit, k tomu nebylo dost vhodného místa, jak se psalo,
a taky vůle, jak zjišťovali sami Romové usilující na Moravě o své usazení. Obce
se hrozily černých usedlíků a všemožně se snažily v jejich usazení bránit.
Veřejné mínění nahrávalo radikální změně kurzu.

V roce 1927 média opakovaně
zmiňovala údajné řádění cikánských band na jihu Čech. Bylo pochytáno 158 Romů
podezřelých z vražd. Táborský advokát Jaroslav Mayer prokázal u 153 z nich
absolutní nevinu. Proticikánskou kampaň již ale nešlo zadržet, jako lavina se
přidávaly další listy. Tady se nabízí paralela z nedávné současnosti, totiž
břeclavská kauza, kdy vylhaný romský útok na mladého chlapce rozpoutal vlnu
demonstrací.

Dva měsíce po rozvíření událostí s údajnými vraždícími Cikány z
jižních Čech byl schválen zákon o potulných Cikánech. Jeho smyslem bylo ochránit
společnost před Cikány jako kriminálními živly. Nová legislativa byla sice
určena potulným Romům, v důsledku však umožnila diskriminaci Romů všech.
Cikánskou legitimací se musela prokazovat většina Romů ať potulných či usedlých.

Projednávání zákona v parlamentu bylo poměrně bouřlivé, padaly různé argumenty,
agrárník dr. Karel Viškovský:

„Cikáni jsou živel, který neguje civilisaci, je to
živel, který je mravní nákazou svého okolí, proti němu není na místě falešná
sentimentalita a humanita, neboť hrstka lidí by ohrožovala bezpečnost celého
obyvatelstva; a dále dáváme tímto zákonem do rukou zbraň administrativě,
nechceme, aby tato zbraň zůstala v pochvě.“

Sociální demokrat Jaromír Nečas:

„Právě v těchto dnech přichází zpráva, že na
mezinárodní hudební slavnosti ve Frankfurtě zvítězila myjavská cikánská kapela,
která vzbudila zájem i sympatie pro Československou republiku…Volat po
vytvoření kárných pracovních kolon z Cikánů, nebo vyvolávat pogromy na Cikány
líčením zločinů jednotlivců-Cikánů bylo by nespravedlivým a nezodpovědným
jednáním. Nynější stav Cikánů je přirozeným důsledkem jejich dosavadního života
a opovrhování společnosti Cikány. Vyděděnci společnosti žili vždy svým zvláštním
způsobem.“

Už jednou zmíněný advokát Jaroslav Mayer, uměleckým jménem Jaroslav Maria,
napsal několik románů z prostředí justice. V roce 1928 vydal román Váhy a meč, v
němž volně vychází ze svého případu obhajoby jihočeských Romů. Hlavní hrdinkou
je Sefa, mladá krásná Cikánka z kočovné tlupy. Ta v sebeobraně zabije svého
znásilňovatele. Sefa uvyklá tvrdému životu nehledí na sebe a u soudu zarytě mlčí
o lidsky pochopitelných pohnutkách svého činu. To vše proto, aby splnila daný
slib a zároveň kryla milostný románek s váženým právníkem, jehož by vztah s
Cikánkou zostudil.

Pasáže ze soudního líčení jsou psány velmi realisticky,
ukazují, v jakém světle byli Romové nazíráni. O obžalované například čteme:

"Turýnová
jest osoba skrznaskrz zkažená, jako žádný cikán není schopna se polepšiti… .
Porota ji odsoudila jednohlasně, proto myslím, aby ti, kdož lidskou společnost
trvale ohrožují, byli odstřeleni. To je opravdová demokracie hájiti většinu před
menšinou.“

Když byla Sefa odsouzena k provazu, i její žádost o milost byla všemi
hlasy nejvyšších úřadů zamítnuta s argumentací:

"Druhá zásada, kterou se v otázce
milosti řídíme, jest jakost odsouzené osoby. … není tu zachovalosti a co padá
nejvíce na váhu, zkaženost mravní jest vrozena původem!… Souhlasím nyní s
názorem mnohých velmi vážených listů, že jde nyní o to, jsou-li silnější cikáni
nebo státní moc….“

Poprava byla dokonána, přesto v podání autora je Cikánka Sefa
morálním vítězem příběhu. Potud románová fikce, ač inspirovaná realitou. Jenže
situace se nevyvíjela dobře ani v reálu. Mimochodem, autor knihy JUDr. Mayer,
původem Žid, stejně jako většina našich Romů zahynul v Osvětimi. (Dále vybírám z
pramenů a dobového tisku.)

Po Mnichovu nálady proti Romům dále bují. Noviny píší: Dojde i na cikány. Nunto
i cikány zařadit nebo vyřadit (Nový Večerník). Obec Skochovice píše na okres do
Poděbrad: „Jelikož jsou dnes psychologické předpoklady pro řešení zál. dříve
neproveditelných… navrhuje zpřísnění řešení ve věci cikánů.“

Okresní četnický
velitel z Litomyšle považuje zákon o Cikánech z r. 1927 za „výtvor lidumilů,
kteří cikány znají pouze z nějakých básní nebo melancholických písniček a
zapomínají, že cikán je lump a nenapravitelný zločinec.“ Navrhuje úplný zákaz
kočování, odběr dětí, koncentraci do vymření, sterilizaci žen.

Okresní úřad v
Klatovech navrhuje zemskému úřadu vytvořit pracovní tábory, odebírat děti, místo
cikánských legitimací osoby tetovat.

V té době stál už můj děda Tomáš Holomek
před dokončením práv na Karlově univerzitě. Pocházel z izolované romské osady
situované mezi slováckou obcí Svatobořice a městem Kyjovem. A právě Svatobořičtí
občané, kterým osada Romů odjakživa vadila, poslali 5. 2. 1939 premiérovi druhé
republiky R. Beranovi petici: „Budiž vládou neodkladně řešena cikánská otázka ve
státě. Snaha… učiniti z cikánů pořádné občany minula bez nejmenšího kladného
výsledku… Mnoho se mluví v rozhlase a píše v denních listech, že se musíme v
novém státě přizpůsobiti nutnosti. V otázce cikánské jest nejvýše nutno, učiniti
okamžité zákonné opatření, jiné než otisky palců v cikánských legitimacích.
Byla-li až doposud špatnou politika humanity, musíme nastoupiti cestu jinou. I
nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od
takových parasitů jako jsou cikáni.“

Petice se stala bezprostředním podnětem k
urychlenému vydání chystaného nařízení o vytvoření kárných pracovních táborů.
Návrh však již vláda druhé republiky nestihla realizovat, byli jsme obsazeni
nacisty.

V protektorátu pak byla realizována stejná rasová proticikánská nařízení jako v
sousední Německé říši, často převzatá v doslovném znění. Tedy bez ohledu na to,
zda je česká veřejnost schvalovala či nikoliv. Bylo však zřejmé, že značná část
veřejnosti přijímala odsun Romů s úlevou. Internace celých romských rodin v nově
otevřených tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu v srpnu 1942
byla vnímána jako snaha naučit Cikány pracovat, viz například časopis Venkov: „Český jih
zbaven zlé metly – soupisem, po němž následuje zařaďování cikánů do pracovního
procesu.“

V březnu 1943, kdy dle Himmlerova příkazu odjížděly z protektorátu
hromadné transporty Romů do Osvětimi, noviny to komentovaly: „Rušení cikánovů,
obce zbaveny židů i cikánů.“ (Pondělní list), nebo: „Po očistě Slovácka od Židů
zbavovány jsou nyní obce cikánských čtvrtí, jež byly namnoze přítěží vesnic a
městeček. V tomto týdnu jsou cikáni přesidlováni z kraje a cikánské čtvrti jsou
prázdné. Kraj si oddechne, neboť ubude drobných krádeží a jiných nepřístojností
v obcích.“ (Venkov).

Ale nutno přiznat, že zejména na počátku 40. let nacházíme
články, které si všímají i pozitiv: „O cikánech civilizovaných. Na moravském
Slovácku jsou váženými občany, mají své divadlo, hudbu i autory.“ „Cikáni
spořádánými občany.“ „Cikáňata učí své rodiče. Neobyčejný zájem cikánů o čtení a
psaní.“

Tak jako odpradávna Romové i majorita byla vždy rozrůzněná. Ano, lidé jsou
různí. Nebýt totiž pomoci okolí, nepřežil by válku ani můj děda ani otec a řada
dalších Romů, kteří se úspěšně ukrývali.

Promiňte mi, prosím, jestli jsem snad někoho svými slovy rozladila, ale chtěla
jsem jen upozornit na sílu stereotypu, který je usazen a třeba neúmyslně může
připravovat podmínky k záležitostem již vědomým a dobře cíleným. A dnešní
nevraživost vůči Romům v něčem náramně připomíná naladění společnosti
předválečné. Poučeni minulostí nezapomínejme, prosím, i na slabá místa jakkoli
vyspělé demokracie.