Jan Husák k pomoci Romům přímo v osadách na Zakarpatské Ukrajině: Kromě humanitární pomoci je potřeba rozvíjet aktivity do budoucna

Co bylo hlavním impulsem pro to, že jste kromě pomoci uprchlíkům v ČR začali pomáhat i Romům přímo na Ukrajině?

Životní příběhy romských utečenců v ČR v nás vyvolávaly mnoho otázek k dodržování lidských práv a důstojnosti, ale i k zajištění základních potřeb a stejného zacházení. Toho se jim očividně nedostávalo. Bavili jsme se s nimi o situaci v ČR i na Ukrajině, několik občanů z Ukrajiny jsme i zaměstnali. Dozvídali jsme se od nich o podmínkách, v jakých na Ukrajině žijí, a uvědomovali jsme si, že bychom prostředí, ze kterého přicházejí, měli znát, abychom uměli lépe reagovat na některé zvláštnosti, s nimiž jsme se potýkali. Zároveň jsme si kladli otázku, jestli by pomoc, která je poskytovaná v ČR a v dalších zemích EU, neměla být primárně poskytována na území Ukrajiny, abychom tyto lidi uchránili od příkoří, se kterým se třeba právě u nás nebo na Slovensku setkávali. Proto jsme se v srpnu minulého roku rozhodli na Ukrajinu vydat – přímo do Zakarpatské oblasti. Mnoho romských uprchlíků, kterým jsme pomáhali, pochází z Mukačeva. Někteří byli také z Perečynu, na což nás upozornil kolega z Karlovy Univerzity, který tam jezdil a sledoval naši práci. S ním jsme konzultovali, jak k Romům na Ukrajině přistupovat, čeho se vyvarovat, na co být připravení. Od místních jsme se dozvěděli, že také v Zaričevu žije komunita Romů, v níž působí pastor, který udržuje kontakt s pastory z Čech a Slovenska.     

Co lidé v těchto lokalitách potřebují nejvíce?     

Situace zde nebyla ideální ani před válkou a ta ji ještě zhoršila. Už jen přístup k vodě je obtížný, často jednu studnu společně využívá několik desítek lidí. V Perečynu je jen jedna – zhruba pro 250 osob. V Zaričevu nemají žádnou, pro vodu chodí do nedalekého potoka. Život v těchto lokalitách, tzv. táborech, se rapidně zhoršil kvůli nemožnosti obstarat si práci. Etničtí Ukrajinci nemohou za prací kvůli válce vycestovat, jak byli dříve zvyklí, pro ukrajinské Romy byla šance obstát na pracovním trhu vzhledem k jejich nízkému vzdělání již tak omezená i před válkou. V takové situaci je potřeba zajistit nejdříve základní potřeby – jídlo, ošacení, léky.    

Kolik obyvatel zde v romských osadách zhruba žije?     

Zakarpatí patří mezi oblasti, kde žije největší počet Romů. V Mukačevu je to odhadem šestnáct sedmnáct tisíc osob, v Zaričevu dvě stě až tři sta osob, v Perečynu podobně. Mnoho lidí, kteří z Ukrajiny odjeli, aby se usadili v některé ze zemí EU, se vrací zpět. Ne každá země EU je přijala a vytvořila jim podmínky pro trvalejší život. Vracejí se s určitou hořkostí a zklamáním – doufali, že jim tyto bezpečné země pomohou přežít válku a vytvoří podmínky pro integraci, ale to se v některých zemích, včetně Česka, Slovenska nebo Maďarska nestalo. Situace se tábor od tábora liší. Lidé mají nedostatek potravin a topného materiálu. Zaměstnanost je velmi mizivá. Školní docházka ale probíhá nadále. Některé děti jsou vyučovány online. Především ty, které přišly z doněcké oblasti nebo dalších částí země a našly azyl právě na Zakarpatské Ukrajině. Se vzděláváním Romů je to ale velmi špatné, v ideálním případě dosahují 8. až 9. třídy. Velká část z nich je stále negramotná. Příliš totiž nefungují kontrolní mechanismy nebo sankce, které by vedly k nápravě, pokud děti nechodí do školy. Vzdělání romských dětí není prioritou místních samospráv.

Pomoc tedy potřebuje obrovské množství lidí v různých oblastech. Do jaké míry je vůbec možné ji pokrýt?

Nejprve jsme poskytovali pomoc v menším rozsahu, protože byla financovaná převážně z prostředků Romodromu. Postupně jsme však získávali další zdroje, a proto je dnes rozsah naší pomoci daleko větší. Rozdali jsme přes 1700 pytlů základních potravin – jeden vystačí pětičlenné rodině asi na 14 dní. V rámci komunitního vaření jsme rozdali zhruba 1200 porcí teplého jídla. Předali jsme kolem 950 kg zimního oblečení, přes 550 balení dětských plen a přes 250 sad hygienických potřeb. Podle informací od místních poskytujeme největší potravinovou pomoc v Mukačevu. V něm odhadem žije přes 2000 rodin – dnes poskytujeme dostatečnou podporu nějakým 500–700 z nich. Cílem je zajistit pomoc pro všechny, zároveň jsme si ale vědomi, že kromě humanitární pomoci je potřeba rozvíjet i aktivity do budoucna. Proto jsme na Ukrajině vybudovali sídlo, ve kterém zaměstnáváme místní lidi. Ti nám pomáhají s potravinovou i další pomocí, ale počítáme s nimi i jako s týmem pro rozvojové aktivity. Spojili jsme se i s místní samosprávou a představili jí naše záměry.

Jaké záměry to jsou?

Chceme se zaměřit na vzdělávání a zlepšení zdraví. Přístup ke zdravotní péči je zde velmi špatný, a často je navíc placená. Mnoho lidí trpí tuberkulózou a dalšími nemocemi. Ty souvisí i s již zmiňovanými studnami. Některé z nich jsou až 60 metrů hluboké, ale taková je v Mukačevu jen jedna. Ostatní mají hloubku asi jen 6–8 metrů. Na ty se složili sami lidé, ale protože neměli dostatek prostředků, nejsou příliš hluboké. Chybí i kanalizace, takže si dovedete představit, jak studny musí trpět. Proto se ve spolupráci se samosprávou chceme zaměřit i na vytvoření této infrastruktury, která zajistí, že lidé nebudou trpět nemocemi spojenými s nízkou kvalitou vody. Zároveň se chceme podílet na zvýšení vzdělávání dětí i dospělých tak, aby měli větší šance na pracovním trhu. Plánů máme spoustu a uvidíme, které z nich budou realizovatelné. Sami místní lidé jsou připravení nám v tom pomoct – jsou opravdu velmi manuálně zruční a ochotní pracovat. Spolupráci jsme navázali i s místními neziskovými organizacemi a představiteli Romů – tzv. barony, i s představiteli církve – místními pastory. V Mukačevu jsme se setkali se zástupci českého ukrajinského konzulátu. Spolupracujeme také s právníkem – je důležité znát ukrajinskou legislativu tak, abychom s ní při našich aktivitách nebyli v rozporu. Jeden z našich zaměstnanců je zároveň zaměstnancem organizace Čiriklo, s níž jsme pomáhali zajistit ubytování pro lidi z válkou zasažených oblastí, když hledali v Mukačevu azyl. Čiriklo pronajala část hotelu a my zajistili postele, matrace a další věci tak, aby tito lidé mohli přečkat válku v důstojných podmínkách.

Pro lidi v osadách jsou podmínky těžké obzvlášť v zimě – přineslo jim jaro alespoň trochu pozitivnější perspektivu?

Teplé měsíce lepší perspektivu pro přežití přinášejí. Zatápět je sice třeba celý rok, jelikož se na kamnech i vaří, ale v zimě je spotřeba otopu samozřejmě daleko větší. Dříve se mohlo chodit do lesa na sběr dřeva, dnes už však platí zákaz a dřevo se musí kupovat. Je ovšem drahé a ne každý si ho může dovolit. Často jsme viděli, že aby se mohli zahřát, topí místní třeba i tím, co najdou na skládkách. V některých měsících války, když se útočilo na základní infrastrukturu, nefungovala leckde elektřina třeba čtyři až šest hodin. V oblastech, kde působíme, však fungovala třeba jen hodinu denně. Elektrický proud přitom místní potřebují i pro čerpání vody ze studní. Někdy ho pouštěli až v jednu v noci. O jednu studnu se dělí třeba padesát šedesát rodin, takže si dovedete asi představit, co to obnáší, aby dostatek vody měli všichni.

Dá se odhadnout, kolik romských uprchlíků z Ukrajiny v současné době přichází do Česka? Kolik jich zamíří dál a kolik zůstává?

Vzhledem k tomu, že v evidenci se uprchlíci z Ukrajiny nedělí na romské a neromské, nelze odhadnout, kolik romských uprchlíků do Česka přichází. Víme, že se objevují v Praze i dalších krajích. Nevíme ale, kolik z nich tu zůstane a kdo sem přijel jen na přechodnou dobu, třeba kvůli prodloužení registrace k mezinárodní ochraně. Sami v současné době evidujeme 425 osob z Ukrajiny, kterým zde pomáháme, a z toho je odhadem zhruba polovina Romů. Ten počet se ale samozřejmě mění, podle toho, jak lidé přijíždějí a odjíždějí. V počátcích, v té největší uprchlické vlně, jsme pomáhali několika tisícům lidí.

Daří se jejich integrace? Jakou podporu nejvíce potřebují?

V oblasti školní docházky realizujeme projekt Unicef zaměřený na podporu dětí a aktivit na posilování dovedností potřebných ke vzdělávání. Dosahovat významných pokroků se daří i proto, že v lokalitách, kde působíme, vždy spolupracuje tým pedagoga, asistenta pedagoga a dalších odborníků. Ti všichni pomáhají při integraci dětí do školního prostředí. Například v jedné z lokalit se nám podařilo za několik měsíců naučit děti číst a psát a nyní pravidelně chodí do školy. Cesta k integraci se tady daří velmi úspěšně. Z toho plyne, že pokud se s dětmi intenzivně a systematicky pracuje, jsou schopné dosahovat výsledků. Pokud se zde tyto rodiny rozhodnou setrvat, za pár let nebude rozdíl mezi českým a ukrajinským dítětem. Tyto děti budou plně integrovány do českého vzdělávacího systému. Pokud jde o zaměstnávání, snažíme se, aby dospělí mohli najít práci. V mnoha lokalitách již pracují v zemědělství, ve stavebnictví apod.

S kým při poskytování pomoci v ČR spolupracujete?

S dalšími romskými a proromskými organizacemi – vyměňujeme si zkušenosti a informujeme se o situaci uprchlíků žijících v Česku. S Ministerstvem zahraničních věcí, Ministerstvem práce a sociálních věcí s Ministerstvem vnitra a Správou uprchlických zařízení. S těmito státními institucemi jsme nejvíce spolupracovali v době největší krize. V současnosti, kdy je situace více stabilizovaná a není již takový nápor ukrajinských uprchlíků, jde o spolupráci spíše v rovině neziskových organizací a krajů. Drtivou část práce jsme schopni zajistit, aniž bychom potřebovali podporu odbornějších organizací. S uprchlíky pracujeme již dlouho, oproti jiným známe dobře i jejich prostředí na Ukrajině a dokážeme zajistit celou škálu služeb sami.

V únoru jste také v Praze otevřeli centrum, které pomáhá (nejen) romským ženám z Ukrajiny.

Nemohli jsme si nevšimnout, že ženy na Ukrajině nemají rovnocenné postavení. Projevuje se to například už při podávání rukou – podávají se jenom mužům. Setkali jsme se se spoustou žen, které neměly partnery, vychovávaly třeba šest sedm dětí a měly to velmi těžké. Uvědomili jsme si, že je potřeba s těmito ženami pracovat a posilovat u nich dovednosti k tomu, aby byly silné nejen v roli ženy, ale aby dokázaly obstát v prostředí mužského světa a zlepšovat podmínky žen na Ukrajině. Aby byly schopné obhajovat svá práva i na území evropských zemí. Nedobré zacházení, kterému v ČR ukrajinské ženy a děti po příchodu čelily, bylo nedobré i proto, že samy nedokázaly být tím kritickým hlasem, který by řekl „toto nejsou důstojné podmínky, pojďme je zlepšit“. Byly to české neziskovky, romské nebo proromské, které se ozývaly a žádaly nápravu. Myslím si, že kdyby tím kritickým hlasem byly ukrajinské ženy samotné, odezva úřadů by možná byla rychlejší a zacházelo by se s nimi lépe. I proto jsme se rozhodli založit Rescue Centrum pro ženy, jehož cílem je právě zlepšení jejich postavení. Mohou tu navštěvovat kurzy češtiny, poskytujeme jim sociální i kariérní poradenství a koná se zde i řada volnočasových aktivit. Součástí je i práce s dětmi, protože účast žen je často podmíněna tím, jestli jim někdo pohlídá děti. Centrum proto nabízí i klub pro děti s rozmanitým programem.

Situaci romských uprchlíků z Ukrajiny v Česku nepěkně poznamenal přístup státu i části společnosti – setkávají se z pohledu vašich pracovníků stále s negativními postoji a rasismem?

S rasismem a negativními postoji se setkávají ukrajinští i čeští Romové. Je to tak už stovky let a byl bych naivní, když bych si myslel, že tomu tak ještě nějakých pár let nebude. V případě ukrajinských Romů mě ale mrzí, že se negativní postoje vůči nim objevovaly jak ze strany majority, tak i ze strany českých Romů. Sice mě to nepřekvapilo, ale tak výrazně negativní postoje jsem nečekal. Přítomnost ukrajinských Romů v Česku otevřela pomyslná stavidla pro průchod emocí a rasistických postojů. Některé obce se vůbec nezdráhaly veřejně přihlásit k tomu, že nechtějí Romy z Ukrajiny přijmout a že jim nechtějí poskytnout žádnou pomoc. To ve mně vyvolalo zděšení. Víme o praktikách, třeba v oblasti bydlení nebo zaměstnávání, kde se hledají způsoby, jak nepřijmout Roma, jak mu neposkytnout bydlení. Někteří ubytovatelé, vlastníci či společnosti, vymýšlejí sofistikované způsoby jak to udělat, aby jejich postup na první pohled nevypadal rasisticky. V případě ukrajinských Romů však nešlo o nic sofistikovaného, šlo o čistou formu rasismu. Nečekal jsem, že se po tolika letech úsilí a boje za lidská práva v české společnosti něco takového stane. Důstojnost a stejné právo pro všechny je přece zcela zásadní. Romští uprchlíci z Ukrajiny k nám přicházeli, dostali mezinárodní ochranu, a stejně se dočkali negativního postoje. Úsilí, které jsme potírání diskriminace dlouhodobě věnovali, jako by nemělo význam. Klademe si otázku, zda jsme v něm byli dostatečně razantní. Jestli když se řekne, že Česko je zemí s dobře zavedenými lidskými právy, jestli to je pravda, nebo je to jen nějaké formální heslo.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi 1/2023. Objednejte si své předplatné na www.romanovodi.cz.