Jan Husák k navrhovaným změnám v antidiskriminačním zákoně: Romové potřebují zákon, který bude na jejich straně

V rozhovoru pro zpravodajský server Romea.cz popisuje, proč je potřeba anticikanismus výslovně definovat v zákoně, jak by změna důkazního břemene mohla obětem diskriminace usnadnit přístup ke spravedlnosti i proč je důležité zřídit státem garantovaný fond právní pomoci.

Co podle Vás nejvýrazněji ukazuje, že stávající antidiskriminační zákon nedokáže účinně chránit oběti anticikanismu?

Ačkoli náš antidiskriminační zákon vymezuje ochranu například před diskriminací v zaměstnání, přístupu k bydlení nebo vzdělání, nedokáže účinně postihovat hluboce zakořeněné jevy, jako je například systémová segregace ve vzdělávání. Současný zákon neobsahuje výslovnou definici anticikanismu, a proto mu chybí konkrétní nástroje k řešení i tohoto jevu.

Anticikanismus můžeme chápat i jako zastřešující jev, který je počátkem a často základní příčinou diskriminace či segregace. Napadá mě přirovnání k smrtelné přenosné nemoci. Pokud by člověk šířil vědomě takovou nemoc s cílem nakazit co nejvíce lidí, víme, že současná legislativy také jednání postihuje, nikoliv však nemoc samotnou. Anticikanismus je jako taková infekce, která zapříčiňuje například diskriminaci nebo segregaci. Je to tedy systémová záležitost, která ovlivňuje životy Romů na mnoha úrovních, a přesto není v žádné zákonné normě anticikanismus uveden.

Současné změní antidiskriminačního zákona můžeme chápat spíše jako reaktivní nástroj, tedy, že reaguje na konkrétní porušení práv, a nikoli na příčiny, které se snaží postihovat. Jinými slovy, zákon se primárně zaměřuje na nápravu následků diskriminace, aniž by efektivně preventivně působil proti jejím kořenům a projevům.

Můžete třeba zmínit nějaké problémy z praxe jste zaznamenali?

Opakovaně narážíme na jeden z největších problémů v praxi. A to, že pro oběti diskriminace je nesmírně obtížné prokázat, že k diskriminaci došlo, zvláště té nepřímé. Mnoho lidí na tom zkrátka pohoří, protože současný právní rámec klade na oběť příliš vysoké nároky při prokázání diskriminace založené na důkazech. Že jde o přetrvávající problém, dokazují i opakující se data a zprávy z různých výzkumů. Důvěra Romů v policii je navíc dvakrát nižší než u neromské populace. A tato nedůvěra se netýká jen policie, ale i soudů, což možná vede k situacím, kdy si mnoho obětí myslí, že hlášení diskriminace je zbytečné. To vede k tomu, že Romové postupem času rezignovali na řešení diskriminace soudní cestou.  Tyto projevy bohužel ukazují, že stávající zákon, ačkoliv má dobré úmysly, v praxi Romům dostatečnou ochranu před samotnou diskriminací a rovným přístupem dostatečně neposkytuje.

Proč je důležité, aby byl anticikanismus výslovně definován v zákoně?

Výslovná definice anticikanismu v zákoně je důležitá z několika důvodů, které se vzájemně prolínají.

Předně, jde o jasné pojmenování specifické formy rasismu. Anticikanismus představuje konkrétní, protiromsky zaměřenou formu diskriminace a nenávisti, která má své vlastní projevy a mechanismy. Výslovná definice pomáhá tuto specifickou problematiku přesně identifikovat, což může výrazněji usnadnit její rozpoznávání a řešení. Bez této specifikace se anticikanismus často rozpouští v obecných pojmech jako je například diskriminace z důvodu etnického původu, které antidiskriminační zákon sice zmiňuje. Tím brání cílené reakci a efektivnímu postihu jeho specifických projevů.

Za druhé, definice výrazně přispívá ke zvýšení povědomí veřejnosti. Pomáhá státním institucím a tvůrcům politik lépe pochopit, jak anticikanismus vypadá a jaké má dopady na Romy. To je důležité pro efektivnější boj proti předsudkům a nerovnému zacházení, kterým jsou Romové vystaveni mnoho let.

Dále je to podpora právní ochrany. Jak jsem již uvedl, současný antidiskriminační zákon ani trestní zákoník anticikanismus výslovně neuvádějí. I když lze anticikanistické projevy postihovat podle obecných ustanovení o rasové nebo etnické nenávisti, absence specifické definice může bránit jednotnému výkladu při uplatňování zákonů orgány činnými v trestním řízení a soudy. Explicitní definice by sloužila jako doplňkový nástroj při výkladu stávajících právních předpisů a umožnila by lépe postihovat konkrétní projevy, jako je šíření nenávisti, násilí, segregace nebo diskriminace u Romů.

Nelze opomenout ani aspekt prevence a systémového řešení. Uznání anticikanismu jako samostatné kategorie diskriminace může výrazněji pomoc při realizaci preventivních opatření, vzdělávacích programů a politik sociálního začleňování. A v neposlední řadě, jde i o symbolický a politický význam. Zařazení definice do legislativy nebo vládních dokumentů představuje jasné a nikoli symbolické vyjádření odmítnutí protiromských předsudků a nenávisti i v legislativním prostředí. To může posílit důvěru Romů například v soudy.

Jak by navrhovaná změna důkazního břemene mohla pomoci obětem diskriminace?

Princip posunutí důkazního břemene v diskriminačních sporech je v českém právu již zakotven. Nicméně v praxi se ukazuje, že aplikace tohoto pravidla není vždy dostatečně efektivní, a ne vždy se vztahuje na všechny případy diskriminace, což vede k návrhům na zpřesnění a explicitní rozšíření tohoto principu. Jinými slovy naše navrhovaná změna znamená, že pokud se v soudním sporu o diskriminaci na základě rasového nebo etnického původu, včetně anticikanismu, podaří tomu, kdo se cítí poškozen (žalobci), předložit důkazy, které naznačují, že k nerovnému zacházení došlo, už pak nemusí dál nic dokazovat. Místo toho bude muset ten, kdo je obviněn (žalovaný), prokázat, že k diskriminaci vůbec nedošlo a že jednal v souladu se zákonem. Tímto by se výrazně zvýšila právní ochrana obětí tím, že by odstranila nepřiměřenou překážku v prokazování diskriminace. Oběť by už nemusela shánět nezvratné důkazy o diskriminaci, ale postačilo by ji, aby předložila soudu věrohodné skutečnosti a indicie, které naznačují, že k nerovnému zacházení došlo.

Co by mohlo v praxi přinést zvýšení maximální výše náhrady nemajetkové újmy až na půl milionu korun?

V českém právním prostředí, zákon neříká, jaká je nejnižší ani nejvyšší možná částka, kterou můžete dostat.  To znamená, že jste plně odkázáni na to, jak o vaší žádosti rozhodne soud. Soudci sice berou v úvahu, jak moc jste byli poškozeni diskriminačním jednáním a za jakých okolností se diskriminace stala, ale to vede k velké nejistotě. Současné náhrady jsou často příliš nízké a často neodpovídají závažnosti diskriminačních činů. Nemajetková újma způsobená diskriminací může mít dlouhodobé a zničující dopady na život oběti, například ztrátu zaměstnání, bydlení, nebo hluboké psychické trauma. Stanovení maximální částky by tak oběti umožnilo stanovit si hranici náhrady a poskytla obětem jasnější představu o tom, jaké odškodnění mohou očekávat. Kritici by v této souvislosti mohli namítat, že pokud současné normy nestanovují maximální hranici, mohli by oběti na tom spíše tratit, nicméně současná praxe je taková, že odškodnění se pohybuje spíše v řádu tisíců korun.

Kdyby se stanovila nejvyšší možná částka (takzvané maximum), přineslo by to obětem jasnější představu o tom, kam až mohou ve svých požadavcích jít. Zároveň by to dalo soudcům jasnější vodítko, jak mají rozhodovat, což by pomohlo sjednotit soudní praxi. Stejně důležité je ovšem zabývat se úvahou i stanovení nejnižší možné částky odškodnění. Minimální hranice by potom mohlazajistit, že odškodnění za prokázanou diskriminaci nikdy neklesne pod určitou úroveň. Obětem by to dodalo větší jistotu a důvěru v právní systém, protože by věděly, že jejich újma bude vždy uznána alespoň v určitém rozsahu.

Jak by měl podle Vás fungovat nový fond právní pomoci?

Když přemýšlíme o tom, co by měl nový fond právní pomoci pokrývat, je důležité si uvědomit, jak velkou pomoc by to znamenalo pro lidi, kteří se setkali s diskriminací. Tento fond by mohl přispět na náklady spojené s právním zastoupením, a to na žádost oběti diskriminace nebo jejího právního zástupce. To znamená, že by mohl zaplatit advokáty nejen v případech, které jsou řešeny přímo podle antidiskriminačního zákona, ale také v dalších souvisejících řízeních. Mezi taková řízení patří například spory o náhradu škody v občanskoprávních věcech, případy neoprávněné výpovědi v práci, nebo jednání s úřady ve správních řízeních. Pro oběti diskriminace by to byla velká úleva, protože často právě nedostatek financí na právní zastoupení jim brání v tom, aby se vůbec bránily.

Dále by fond mohl pokrýt veškeré soudní a správní poplatky spojené s tím, když se oběť snaží domoci svých práv. Tyto poplatky, i když se na první pohled nemusí zdát vysoké, mohou pro lidi v obtížné životní situaci představovat nepřekonatelnou překážku k přístupu ke spravedlnosti.

A konečně, by z fondu mohly být hrazeny účelně vynaložené výdaje spojené se shromažďováním nezbytných důkazů. To je v případech diskriminace obzvlášť důležité, protože dokazování bývá velmi nákladné. Může jít o peníze za posudky od znalců, cestovné pro svědky nebo jiné výdaje, bez kterých se v soudním řízení neobejdete. Pokud by fond tyto výdaje pokryl, výrazně by to obětem usnadnilo přípravu na soud a zvýšilo jejich šance na spravedlivý výsledek.