Jan Cina: Kdyby se mezi lidmi přestaly dělat rozdíly, nic by se nestalo a slunce by vycházelo dál

Kdybych pocházela z česko-romské rodiny jako vy, představuju si, že bych se musela vypořádat s rozpory, které tato zkušenost přináší.

Neřekl bych, že se ve mně ty dvojí kořeny nějak perou. Spíš mě baví objevovat v sobě tu dvojakost, prohlížet si ji a zkoumat, jak se ke svému romství, které na mě není na první pohled viditelné, stavět. Táta je ze čtyř sourozenců a tři z nich si vzali Češky, což bylo v cinovské větvi vnímáno pozitivně, i když se tímto rozhodnutím romských tradic částečně vzdali. Z máminy strany to, že si našla Roma, trochu problém byl. Až na základní škole mi začalo docházet, že táta a jeho rodiče vypadají jinak než ti mých spolužáků. Když mi doma řekli, že to tak opravdu je, že jsou Romové, nebyl jsem z toho zjištění vůbec šťastný. Nejspíš k tomu velkou měrou přispělo místo, kde prarodiče žili. V mé dětské hlavičce se spojila představa romství s nepříjemným a nebezpečným prostředím sídliště na Lehovci.

Na 90. léta má možná většina Romů špatné vzpomínky. Propouštění, drogy, násilí, vyloučené lokality, které začaly vznikat i v okrajových částech Prahy…

Babičku s dědou, kteří přišli po druhé světové válce ze Slovenska původně do Libně, sem přesunuli spolu s ostatními libeňskými Romy, ale nebydleli zde jen oni. Domy byly v hrozném stavu, nelíbilo se mi tam a kvůli tomu jsem za nimi odmítal chodit na návštěvu. Nechtěl jsem mít s tím místem i Romy nic společného. Uvědomění, kdo jsem, kým jsem, přicházelo někdy na konci puberty, velmi pozvolna, podobně jako hrdost, kterou v sobě pořád rozvíjím a hledám si k ní, i skrze poznávání romské kultury, sám cestu. Nedodržovali jsme totiž romské tradice a táta romsky sice rozumí, ale nemluví.

Snažili se mít čeští nebo romští příbuzní ve vaší výchově navrch?

Doma jsem nic takového nevnímal a srovnám-li přístup prarodičů, tak u české „generálské“ babičky v Blatné, vládla pravidla, pevné hranice, což je pro děti myslím dobře. Ani zpětně v tom nevidím nějaký postranní záměr, spíš mohlo hrát roli, že byla silně věřící. Měla na mě velký dobrý vliv, ale když jsem začal dospívat a ona nemínila brát v potaz můj názor, začalo to mezi námi skřípat. Tehdy bohužel zemřeli tátovi rodiče, takže v době, kdy jsem se chtěl na spoustu věcí zeptat, už nebylo koho. Stejné to mám s Emilem Cinou, tátovým bratrancem. Pamatuju si ho z rodinných sešlostí, Vánoc a oslav narozenin jako toho zábavného strejdu, který vyprávěl historky. Je mi líto, že mě nenapadlo zajímat se o něj víc. Vyrůstal jsem v těchto dvou světech a oba byly skvělé, vzájemně se ale nepropojovaly, třeba tak že by se rodiny navštěvovaly. V té české hrála velkou roli víra, pospolitost, romské sešlosti byly fakt zábavné, u jídla se vyprávělo, řešilo, bylo to takové hlasité a to mě jako dítě bavilo pozorovat. Chránit se magickými rituály mě ale překvapivě učila česká babička.

Vítězství v zábavných show Moje tvář má známý hlas nebo StarDance potvrdila vaši popularitu. Líbilo se mi, jak přirozeně jste poukázal na svůj původ, když jste perlovou náušnicí vzpomenul romskou tetu Máňu z Ameriky. 

Děkuju, to mě těší. Sám si říkám, jestli o tom vůbec mluvit a mám to tak půl na půl. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby jakákoli odlišnost přestala být vnímána jako odlišnost nebo se stala tématem jen v pozitivním slova smyslu – aby vzbudila zájem, čím nás ten člověk může obohatit o svou zkušenost. Jenže odlišnost je tady pořád brána spíš jako slabost – jsi jiný, než bys měl být, odchyluješ se od normálu, což v části společnosti stále vyvolává iracionální strach, pocit ohrožení.

Jak působit na lidi, které ovládají emoce a neplatí na ně fakta?

Snažím se svou práci dělat poctivě a dobře a doufám, že tohle takové lidi přesvědčí, aby přestali řešit, jestli jsem v něčem jiný nebo stejný. Nejlepší by bylo s takovým zastáncem protichůdného názoru vést dialog, to ale předpokládá především ochotu slyšet a poctivě se mu snažit porozumět. Nemusím opustit svoje přesvědčení, ale snažit se v klidu dobrat toho, na čem nám záleží oběma, co nás spojuje, což je ale fakt těžké a měla by se tahle dovednost cíleně učit ve škole. Ideálně by nás k tomu měli vést doma nebo kdekoli, kde se dětem formuje osobnost. Vést rovnocenný dialog však bohužel neumí většina dospělých ze starší generace, v té mladší už je to lepší.

Jste neustále na očích veřejnosti, což obnáší posilovat psychickou odolnost, abyste takový tlak ustál. Tvůrčí proces ale zároveň klade na umělce požadavek, aby si uchoval křehkost.

V tom nám hercům pomáhá, když zvládneme svou profesi jako řemeslo, které obnáší i tu dovednost zkoušet, záměrně chybovat, hledat jiné cesty, nebát se shodit, ztrapnit a nepřebrat si to tak, že jsem špatný a rovnou všechno zahodím do kanálu. I díky těm slepým uličkám se můžu dostat k něčemu, co nakonec funguje a dává smysl mně, ale i divákovi. Vzpomenu-li si na přístup pedagogů na konzervatoři, tak tam nárok na omylnost bohužel neměl moc místo. Nebo jsem třeba jen já nabyl dojmu, že musím být vždycky dokonalý a že existuje jedno jediné správné řešení, jak vyřešit herecký úkol, což je samozřejmě hrozná past.

Jak se rozhodujete, jaké projekty svým jménem zaštítíte?

Pravda, jsem někdo, kdo je v naší společnosti více vidět a slyšet. Denně ke mně přichází tolik výzev, že kdybych je měl podpořit všechny, devalvoval bych tím tu věc samotnou. Přiznávám se, že se zkouším rozhodovat různými způsoby – držet si úplný odstup i být naopak aktivní a nebát se nějaké téma podpořit, i když na něj třeba nejsem stoprocentní odborník. Snažím se vybírat si ta témata, která se mnou nějak hýbou nebo jsou pro mě důležitá. Když ve mně vzbuzují emoce a zároveň zmizí nebo mi spíš začnou být jedno obavy nebo pochybnosti, jak o tom mám mluvit, a uvědomím si, že můžu předat svou osobní zkušenost a být tak autentický, tak do toho jdu. Ale nebudu si hrát na jaderného fyzika, když jím nejsem.

Vaše jméno je spojované třeba s bojem za vyrovnání práv sexuálních menšin. Vnímáte to tak, že je vám upíráno právo na založení rodiny?

Je to asi zásadní otázka pro každého v mém věku, i já řeším, a řešili jsme to i s mým bývalým partnerem, jestli rodinu ano, nebo ne. Obecně mi dává smysl, když spolu lidi žijí, cítí touhu mít děti a přijde jim to rozumné nebo nemají zdravotní překážky, aby je mít mohli. My jsme uvažovali o adopci dětí z dětského domova, kterých je pořád hrozně moc a potřebují vyrůstat v rodině, a tu jsme tímto způsobem chtěli založit. Myslím si, že většina společnosti nový zákon vnímá jako velký krok k narovnání práv většiny a menšiny, ale ono to tak pořád není, i když se to tak může zdát. Je zabalený v hezkém lesklém papíře, ale pořád si nejsme ve svých právech rovni. Ten rozdíl je patrný právě třeba v případě založení rodiny a práva vychovávat děti, v cestě k osvojení si dítěte z dětského domova. Na prvním místě by přece měly být ony a snaha pomoct jim, jenže ta cesta pořád zůstává složitá, zdlouhavá a může odradit.

Jak se v takové společnosti cítíte?

V běžném životě nevnímám, že by ke mně bylo přistupováno jinak, ale tohle je ten případ, kdy si uvědomím, že jsme jako skupina vnímaná jinak a právo se k nám staví jiným způsobem než k heterosexuální většině. Dost nepochopitelně. Země okolo nás mají v legislativě rovnoprávné sňatky, naposledy byly uzákoněny v Řecku, Estonsku nebo na Kubě, tedy i v zemích považovaných za velmi tradiční, s komunistickou minulostí či přítomností. A tady se toho pořád bojíme. Je mi to líto, protože si upřímně myslím, že kdyby prošlo opravdové narovnání práv a rozdíly se nedělaly, tak by se nic nestalo a slunce by vycházelo dál. Přijde mi to líto nejen kvůli lidem LGBT, kterých se to přímo týká, ale kvůli celé společnosti, jak se posuzujeme a děláme si to možná těžší a neposouváme se. Je to škoda.

I romská společnost je považována za konzervativní, na což může mít vliv i víra.

Líbí se mi projekt studenta FAMU Tobiáše Frýdla Víra v barvách duhy. Aby upozornil na tabu kolem sexuální orientace v církvi, zpovídal faráře z různých církví, jak se na odlišnou sexuální orientaci dívají. I oni volají po modernizaci a novém pohledu na tohle téma. Jeden z oslovených, bohužel si nepamatuju jeho jméno, to vyjádřil krásně jednoduše tak, že to pochopí i dítě: „Pokud nechcete vstupovat do stejnopohlavního sňatku, tak do něj nevstupujte, ano?“

Může umění někoho přesvědčit, aby změnil názor?

Myslím si, že určitě. Umění je tu s námi odnepaměti, je to vyzkoušený a osvědčený klíč, jak otevírat otázky, ze kterých máme třeba strach. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že je to skvělý nástroj, jak rozšiřovat obzory lidí, zastavit je, aby se dostali blíž ke svým emocím. Asi budu znít jako důchodce, ale kultura vyžaduje více času, více práce, má nároky na myšlení, není to jako zapnout sociální síť a sledovat videa, která v nás mají okamžitě vyvolávat příjemné pocity. Žijeme ve zrychleném světě a chceme všechno hned. Ta informovanost je na druhou stranu neskutečná. Prožíváme druhým rokem válku na Ukrajině, od podzimu konflikt v Gaze. Dříve se o válkách informovalo s nějakým zpožděním, byl to obraz války, ale teď je to víceméně přímý přenos. Otázka je, jaké informace se k nám dostávají, zda lze při tom množství zdrojů informace stíhat vyhodnocovat. Nabízí se tolik možností, jak trávit čas, takže si velmi vážím toho, když se někdo za kulturou vydává, podporuje ji a investuje do ní v tom smyslu, že jí dává svou energii. Myslím si, že se nám všem ta energie vrací, že když investujeme do kultury, investujeme sami do sebe.

Kdybyste se musel rozhodnout, dal byste přednost filmu, nebo divadlu?

Cítím čím dál víc, že živé umění je pro mě v něčem zajímavější a přirozenější, víc mě v dobrém slova smyslu dráždí. Klade na vás totiž vysoké nároky a je s ním spojen adrenalin, kdy nemůžete ovlivnit, jací diváci přijdou na představení, jaké bude zrovna počasí, s jakou náladou se probudíte, co se vám během dne přihodí, než přijdete do divadla. Skvělé na tom je, že tohle všechno, jak život plyne a neustále se každou vteřinu mění, můžete do představení přetavit. Z práce na filmu mívám pocit, že výsledek mám jako herec míň v rukách. Tvůrčí tým je mnohem větší, zároveň ale i dosah jeho výsledku. Platí trochu obecně, že živit se jen divadlem se v Čechách bohužel nedá, což je škoda, protože divadlo je opravdu magie. Abyste se nebo svou rodinu uživil, potřebujete pracovat ještě v nějakým audiovizuálním odvětví. A k tomu musíte mít štěstí, že vás někdo chce nebo se zrovna hodíte do nějakého projektu. Je to jiná forma a možnosti fungování a celé tak trochu běh o život. Ráno jdou herci na dabing, pak na zkoušku do divadla, pak točí a večer mají představení a takhle pořád dokolečka.

V čem je pro vás divadlo tak výjimečné?

Pokusím se to přiblížit na silném zážitku, který mám díky působení v projektu divadla Studio DVA, kde hraju v Malém princi. Na motivy představení vznikl koncertní recitál Malý princ, s živou hudební produkcí, se kterým hostujeme po českých divadlech. Velkým oceněním našeho výkonu je potlesk, ale paradoxně i ticho, kdy úplně cítíte, že se v hledišti i na jevišti něco děje – nechci, aby to vyznělo jako klišé – že všichni mlčíme o tom stejném. Když nastane taková téměř hmatatelná pauza, víte s jistotou, že jste lidi někde uvnitř hluboce zasáhli a oni potřebují čas, aby zpracovali to, co zrovna zažili. Potřebují tu silnou emoci nechat doznít. Když se tohle povede a dokážeme tu chvíli sdílet, je to pro mě největší odměna. Je úplně fascinující, jak taková tsunami energie z ticha na mě na jevišti zapůsobí.

Jak přistupujete k interpretaci postav, které mají reálný předobraz? Studujete jejich životopisy, dobové prameny, pátráte po jejich motivacích?

To se liší případ od případu. Role Václava Neckáře v představení Marta, které se hraje tady na Kampě, je specifická už tím, jak je ten příběh zpracovaný. Je to příběh hlavně Marty a další členové Golden Kids, tedy i Neckář, jsou vedlejší postavy a nemají tolik prostoru. Pokusil jsem se v takové drobné scéně, kdy Václav přijíždí za Martou na chalupu v době, kdy už byla režimem perzekuována a uklizena z očí veřejnosti, vyjádřit jeho bezmoc. Chce jí nějak pomoct, ale nemůže. Někdo třeba řekne, že i dnes čelíme mnoha výzvám a tlakům, k čemu se přihlásit, co podpořit, co nepodpořit, ale myslím si, že s obdobím komunismu se to naštěstí nedá vůbec srovnat. Já tu dobu nezažil, můžu si jen představovat, jak bych se zachoval, ale nevím to. Co všechno bych bral do úvahy, kdyby moje rozhodnutí mělo ublížit nejen mně, ale i rodině a spoustě dalším lidem? Jsem fakt šťastný, že před takovou volbou nemusím stát. Můžu si o sobě myslet, že bych za pravdu bojoval, ale jak moc by se mi to dařilo, si vůbec netroufám odhadovat.

Je troufalé soudit druhého, když nejsme v jeho situaci.

Třeba ve filmu Herec to byl zase příklad úplného extrému, člověka, který si jde tvrdě za svým a do jisté míry si ani neuvědomuje, co všechno svým sobeckým jednáním způsobuje, což toho hrdinu samozřejmě neomlouvá. Jako interpret takové záporné postavy musím přijít na princip jejího chování a také ho v sobě někde vypozorovat, protože ho hraju já a reaguje moje tělo, moje tvář. Takže jsem ho v sobě hledal. A i když si nepřejete někoho takového v sobě objevit, tak ho, třeba jen v nějaké drobnosti, všední situaci, kdy se třeba uchýlíte ke lži, najdete. Všichni máme i svou temnou stránku, a možná je opravdu více na našem rozhodnutí než na okolnostech toho rozhodnutí, jaké své stránce dáme přednost.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.