Lékař Jakub Jarý: Měli za to, že jsem cizinec nebo jsem se někde opálil, ale nikoho nenapadlo, že jsem Rom

Prakticky denně přichází lékař Jakub Jarý do kontaktu s pacienty nejen s těžkým průběhem nemoci covid-19, ale i s dalšími vysoce infekčními nemocemi. A jak sám říká, teď má jeho práce o to větší smysl.

Někteří pandemii nemoci COVID-19 bagatelizují a srovnávají ji s chřipkou. Jak to z odborného hlediska vnímáte?

Symptomy mohou být podobné, ale někdy se opravdu těžce odlišují. Zvláště zpočátku jsme pacienty s covidem zaměňovali za ty s chřipkou. U koronaviru může být nástup potíží pozvolný a probíhat jako běžné onemocnění dýchacího traktu, a po několika dnech znenadání přejít do těžkého stavu vyžadujícího kyslíkovou a přístrojovou podporu a hospitalizaci na JIP. U těžších chřipkových onemocnění je průběh těžký už od začátku a pacienti hospitalizací na JIP začínají.

Je podle vás ta obrovská mediální pozornost, kterou koronavirus vyvolal, přiměřená?

Související článek

Nové Romano voďi: Velký rozhovor s romským lékařem Jakubem Jarým, životní příběh operního pěvce Miro Bartoše nebo Jiří Mádl a jeho pomoc talentům z dětských domovů

Jana Baudyšová

V České republice v podstatě k úmrtí na COVID-19 naštěstí nedochází, pacienti umírají s koronavirem, tedy třeba na onkologické onemocnění s koronavirem spojené. Jedná se většinou o starší nebo těžce nemocné pacienty. Prakticky vůbec nedokážeme odhadnout, zda tahle vlna úplně skončí, nebo se naopak dočkáme vlny druhé. Stejně tak netušíme, zda pacienti, kteří covid prodělali, budou mít nějaké následky, které se nemusí projevit hned, ale třeba za pět deset let. A i když k těm úmrtím nedochází, tak jsem přesvědčen, že pozornost si určitě zaslouží, protože nevíme, jak se tento nový typ koronaviru chová, nevíme, jak ho léčit, a nevíme ani, jak tomuto onemocnění předcházet, protože na něj v současné době neexistuje vakcinace. A nejspíš to bude hlavní důvod, proč mnohé z nás tak vyděsil. Je dost možné, že jsme třeba jen moc hyperprotektivní, každopádně koronaviry jsou větší skupina virů, nacházejí se všude a závažnost onemocnění, které způsobují, se výrazněre liší. My dnes známe některé podobné covidu-19, které už jako epidemie proběhly, třeba MERS nebo SARS, jejichž úmrtnost, průběh a celkově onemocnění je však neporovnatelně horší.

Epidemiologická nařízení měla za úkol šíření zpomalit. Dá se předpokládat, že koronavirová infekce nakonec stejně prostoupí celou společností?

Předpokládat se to dá, ale připravit se dopředu příliš nelze, na to by se musela připravit naše imunita a obranyschopnost, která se s tím naučí bojovat a vytvoří si protilátky. Nevíme, jestli třeba teplejší počasí množení viru zastaví nebo zcela zničí. Nevíme, jestli přijde ona druhá vlna nebo se stane sezónním onemocněním podobně jako chřipka. Může se z něj stát i endemické onemocnění v určité oblasti. Že se promoří většina populace, je dost možné, protože jej mohla prodělat bezpříznakově a my to ani nepoznáme, pokud nejsme schopni otestovat celou populaci na protilátky.

Stále toho tedy mnoho nevíme. Z čeho je tedy možné vycházet?

Jedině ze situace v Číně, Koreji, Itálii, Španělsku nebo v Anglii a USA, to jsou prakticky jediné dostupné informace, které máme. U nás to zatím vypadá optimisticky na rozdíl třeba od Itálie, kde mnoho pacientů potřebovalo plicní ventilaci. Toho jsme se zpočátku báli, ale u nás se podobná situace neukázala. Takže to je dalším možným ukazatelem, že v našich podmínkách se vir chová úplně jinak než právě v Itálii nebo ve Španělsku, ale samozřejmě to může být i tím, že jsme včas přijali opatření nebo jsme byli důslednější v dodržování epidemiologických nařízení, ale to teď s jistotou nikdo nedokáže určit.

Lékařka Soňa Peková v médiích několikrát zmínila, že podle ní je virus uměle vytvořený. Jaký na to máte názor?

Nejsem vybaven vědeckými znalostmi, na jejichž základě bych si na to mohl vytvořit jakýkoliv názor. I vzhledem k tomu, že viry lze pozorovat pouze v elektronových mikroskopech, kterých je v České republice pouze několik. Běžným mikroskopem viry pozorovat nelze. A i kdyby ho měli a uměli s ním pracovat běžní lékaři nebo biologové, není to tak, že by z toho dokázali něco vyčíst. Této vědě rozumí pouze velice specializovaní vědci, kteří se věnují problematice virologie. Takže nejsem schopen posoudit, zda je covid uměle vytvořená biologická zbraň, nebo naopak jestli je to vir, který vznikl v přírodě přirozenou mutací tak jako u chřipky, kde dochází k mutaci i několikrát do roka.

Jak vnímáte fakt, že v čele ministerstva zdravotnictví nestojí lékař? První zprávy přicházely velmi zmateně, chaoticky a politici si navzájem protiřečili…

Úplně nerad bych se pouštěl do politiky, není to popravdě můj šálek kávy. Veřejnost určitě mohla vnímat, že první nařízení byla rychlá, střílená od boku a často se měnila. Ale nejsem zcela schopen říct, zda bych se rozhodl lépe nebo správně, když nikdo z nás nevěděl, co od toho čekat. Třeba Španělsko nebo Itálie se chovaly úplně jinak než my a i ten dopad byl jiný, protože se tam nakazil obrovský počet lidí a situace u nich byla o to bouřlivější, měla daleko více obětí, než třeba evidovaly severské země, které nebyly v opatřeních také tolik restriktivní. Samozřejmě že by v čele ministerstva zdravotnictví mohl stát erudovaný lékař, který si v minulosti prošel nějakou vlnou epidemie, ale aby se kdokoliv rozhodl ve všech směrech správně, tak takového člověka bychom asi nenašli.

Na vzestupu jsou nemoci, které jsou závažnější než covid-19. S jakými případy se každodenně setkáváte?

Na naší infekční JIP nahrazujeme u některých pacientů přístroji i několik orgánů, protože se ocitají ve vážném stavu. Nejsmutnější jsou třeba meningokokové sepse u dětí a dospívajících. Virová onemocnění jsou obecně nakažlivější než bakteriální. Infekční jsou i rotaviry, které se snadno infikují v rodině, v nemocnici nebo v dětském kolektivu. Setkáváme se se svrabem, který je vysoce nakažlivý, nejvíce se jím nakazí třeba zdravotní personál nebo učitelé. Před dvěma lety jsme si prožili velkou epidemii žloutenky typu A. Vrací se i černý kašel. Vloni to byla spalničková epidemie, závažná je i tuberkulóza.

Postoje rodičů odmítajících povinná očkování svých dětí jsou známé. Má podle vás očkování smysl?

U některých chorob, které se stále vrací, jako je třeba černý kašel nebo příušnice, nemusí být chyba, že se neočkuje, ale že se mění vakcinace. Tělo pak neudrží protilátky tak dlouho, jak jsme si mysleli. Pokud jde o očkování na TBC, a teď rozhodně nejsem zastáncem odpůrců očkování, je to vlastně jedna z mála z vyřazených vakcinací. Řada očkovacích látek se musela odkládat, protože vakcína na TBC je agresivní, ranka se po naočkování špatně hojila, hnisala, vyžadovala svůj čas a pak se jiné důležité očkování muselo posouvat. A tak se vakcinace proti TBC stala doplňkovým očkováním, kdy si rodič za poplatek může nechat dítě naočkovat. Epidemiologická situace se u nás neustále vyvíjí a nevypadá to, že by mělo nějaký dramatický dopad na společnost, že se přestalo na TBC plošně očkovat. Víc případů je ze zahraničí, to souvisí i s velkou migrací obyvatelstva a poměrně finančně dostupným cestováním. Na druhou stranu se přidalo očkování proti meningokokovi, což je velmi závažné onemocnění ohrožující život dítěte.

Co říkáte na plánované očkování proti koronaviru?

Už v tuto chvíli vyšetřujeme naše pacienty na protilátky a zajímá nás, kdo si tím prošel, přestože měl první test negativní. Rychlotesty, které se u nás objevily, jsou nespolehlivé, přesnější vyšetřovací metoda, kterou používáme, je nová a hned jsme ji také zařadili do našeho algoritmu. Dost možná, že výsledky plošných testů budou překvapivé. Ale co se týče očkování, troufám si říct, že plošné ze začátku nebude, nějakou dobu bude trvat, než se výzkum a patent zaplatí. Určitou dobu bude tedy doplňkové očkování na náklady pacienta. Zda to bude mít nějaký efekt, nevím, ale pokud budeme mít sebemenší možnost se tomuto onemocnění vyhnout, smysl to má. Ze zkušenosti vím, že očkování proti chřipce je dostupné, nestojí moc peněz, a přesto se mu lidé vyhýbají, ačkoliv ročně na chřipku zemře kolem tisícovky lidí a průběhy některých případů bývají i velmi těžké. Přitom senioři mají očkování zdarma.

Pamatuji si vás coby studenta prvního ročníku medicíny. Tehdy jste ještě netušil, pro jakou specializaci se rozhodnete. Co vás nakonec ovlivnilo?

To jsem netušil skoro do posledního ročníku. Paradoxně mě ovlivnilo období ještě před nástupem na medicínu, kdy jsem studoval na Přírodovědecké fakultě v Ústí nad Labem chemii a biologii, protože to byly obory, které mě vždycky zajímaly, a myslím, že mi i celkem šly. A během studia jsem se setkal s mikrobiologií, která se zabývala bakteriemi, viry, plísněmi a houbami a dalšími mikroorganismy. To mě na medicíně bavilo ze všeho nejvíc. Dnes to vnímám tak, že to byla ta pomyslná nit, které jsem se rozhodl držet i do budoucna. Pak už to bylo i čistě pragmatické, protože jsem věděl, že v Ústí infekční oddělení máme, a to byla samozřejmě další věc, která rozhodla.

Jak rodiče vnímali, že ze syna bude infektolog a virolog?

Maminka mě od toho odrazovala a myslím, že se s tím dodnes úplně neztotožnila, protože má strach, že jsem na tom strašidelném infekčním oddělením, kde se to nemocemi jen hemží. Obavy samozřejmě podpořila i pandemie. Je pravda, že mé okolí se bojí a pořád to vnímá tak, že jsem ohroženější, než kdybych pracoval na jiném oddělení. Pak samozřejmě všechny uklidňuji, že když se pacienti dostanou k nám, tak už v poměrně krátké době známe výsledky, víme, s čím máme čest, jak pacienta léčit a jak se proti možné nákaze chránit. Kolegové na pohotovosti jsou daleko víc ohroženi, protože ne vždy mají informace, které máme my. Moje partnerka se naštěstí nebojí a má na to rozumný náhled, ale mám pocit, že maminka se o mě bojí čím dál tím víc.

Většina vysokoškolsky vzdělaných Romů je v rodině často první generací. Bylo to u vás podobně?

Co se týče vysokoškolského vzdělání, jsem takovým průkopníkem. A podařilo se mi to i díky podpoře od REF (Roma education fund) a Verdy. Můj o čtyři roky mladší bratr maturoval na chemické průmyslovce. Myslím si, že když viděl, jak doslova ležím v knihách, jaké požadavky jsou na nás kladeny a kolik se toho musím naučit, mohlo to na něj působit jako odstrašující případ. Zřejmě si představoval, že to tak chodí na každé vysoké škole, ale studium medicíny je specificky náročné a prakticky se vzděláváte celoživotně.

Jaká tedy byla vaše cesta za akademickým titulem?

Rodiče jsou oba vyučeni, ale vždycky zdůrazňovali, jak moc je vzdělání v životě člověka důležité a že jedině tak se můžeme mít lépe, než se měli třeba oni. Vštěpovali nám, že pokud dosáhneme určitého stupně vzdělání, tak se i lépe uchytíme na pracovním trhu. Popravdě mně a ani bratrovi nemuseli rodiče držet ruku pod krkem, abychom chodili do školy a studovali. Škola nám šla dobře a ani jsme se nemuseli nijak předřít, abychom se tam udrželi a měli dobrý prospěch. Touha po vzdělání byla u nás samovolná. A to vidím i u mladých Romů ve svém okolí, kteří už mají hlavy otevřené a chtějí si žít podle sebe a hlavně pro to něco udělat.

Mění se podle vás postoj společnosti vůči Romům?

Člověk v průběhu života mění okruhy lidí a mění se mu tak sociální bubliny, takže bych mohl odpovědět, že se ten postoj lepší. Zároveň si ale uvědomuji, že kolem sebe mám zejména lidi, kteří naši menšinu vnímají lépe a netrpí předsudky jako ostatní, ale je to opravdu jenom moje bublina. Myslím si, že situace se moc nevyvíjí, je to bohužel pořád dost podobné. Byl bych velmi naivní, kdybych si myslel, že z důvodu, že se já osobně cítím lépe, se v postoji společnosti vůči Romům něco změnilo.

A mají podobnou zkušenost i vaši romští kolegové, kteří pracují ve zdravotnictví?

Potkal jsem se se studentem, který studoval o dva roky nade mnou a pak působil v nemocnici jako gynekolog. A pokud vím, tak zrovna jeho pracovní okolí nepřijalo a on po nějaké době odešel. Od kolegů vím, že by měl být ještě jeden lékař v Hradci Králové na chirurgii, ale nevím, do jaké míry se potýkal s předsudky kvůli romskému původu anebo zda se vůbec jako Rom prezentuje.

Setkáváte se i vy sám s předsudky třeba ze strany pacientů nebo kolegů?

Setkal a budu určitě i setkávat. Když jsem nastupoval, tak mě kolegové lékaři, sestřičky ani pacienti neznali a já zjistil, že si vlastně nedovedou představit, že by lékař mohl být Rom. Vyslechl jsem si komentáře, které sice nebyly přímo na mou osobu, ale patřily Romům obecně. Oni si neuvědomí, že do nemocničního prostředí to zkrátka nepatří. Podle nich Rom-lékař neexistuje. Měli za to, že jsem cizinec nebo jsem se někde opálil, ale nikoho nenapadlo, že jsem Rom. Možná za to mohlo i mé české příjmení, které mám po otci, který je poloviční Rom. Ale dnes už tento problém nevnímám, kolegy mám perfektní, vycházíme spolu velmi dobře a to samé mohu říct i o pacientech.

Věřím. Ale je zajímavé, že v nemocnici je nenapadlo, že jste Rom, ale pokud by vás potkali na ulici, měli by nejspíš hned jasno.

Zpočátku se mi občas i stalo, že když mě někdo někomu představil a dotyčný se mě zeptal, kde pracuji, a já mu odpověděl, že v nemocnici, další otázka byla, zda tam dělám sanitáře nebo uklízím. Lidi si pořád neuvědomují, že bychom mohli pracovat na pozicích, jako je lékař, právník, žurnalista, vědec nebo učitel, prostě nás tak zatím nedokážou vidět. A pokud se nebudeme objevovat i v těchto pozicích, tak se nic nezmění a pořád si budou myslet, že vy v rozhlase uklízíte kanceláře, místo toho, aby se vás zeptali, jaký pořad připravujete, a mě zase, zda pracuji jako sanitář nebo rovněž uklízím chodby, namísto toho, aby se zajímali, na jakém oddělení jako lékař pracuji.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.