Jak může paměť 20. „století válek“ pomoci 21. století? Projekt Sdílená zkušenost představuje příběhy lidí, do jejichž rodinné historie se promítly dramatické události

Hostkami pořadu nazvaného Sdílená zkušenost. Paměť Romů a Sintů 20. století ‒ živoucí, objevovaná i přehlížená, byla romistka působící na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Renata Berkyová, terénní sociální pracovnice Armády spásy a aktivistka Růžena Ďorďová a vedoucí sekce studijního oddělení na New York University v Praze Yveta Kenety. Večerem provázel historik Michal Schuster.

Sdílená zkušenost

Schola Fidentiae neboli Škola svědomí a sebevědomí vznikla v roce 2020 s cílem pracovat především na vzdělávací úrovni s různými tématy, které se vztahují k dramatickým událostem především 20. století – druhá světová válka, holokaust, ale i další události, které byly zásadní a zlomové a jejichž důsledky přetrvávají dodnes. 

„Propojování minulosti se současností je jedním z našich zájmů a úkolů, kterými se zabýváme, ať už ve formě vzdělávacích seminářů a workshopů pro učitele a žáky nebo diskusních pořadů pro veřejnost,“ přiblížil Michal Schuster.

Samotný projekt Sdílená zkušenost se zaměřuje na hledání možností a mantinelů společného sdílení zkušenosti traumatických událostí 20. století a vyrovnávání se s nimi v rodinné i veřejné paměti. 

„Snažíme se představovat příběhy lidí, do jejichž rodinné historie se právě tyto události nějak zásadně promítly. Během minulých už šesti diskusních setkání jsme se věnovali mimo jiné tématu předávání paměti holokaustu Židů a Romů budoucím generacím. Hovořili jsme o roli tzv. druhé, případně i třetí generace, tedy potomků přeživších – jak se v rodinách o těchto událostech hovořilo, případně nehovořilo a jak oni sami tyto zkušenosti a rodinnou paměť sdílí se svými dětmi a vnoučaty,“ popisuje Schuster. 

Tématem listopadového setkání byly události 20. století spojené především s perzekucí a genocidou Romů a Sintů. 

„Patří k nim ale i další historická traumata, jako jsou například nucené sterilizace romských žen a celá řada dalších. Jsou neoddělitelnou a živoucí součástí rodinné i kolektivní paměti Romů a Sintů. Přesto víme, že v mnoha rodinách byly tyto vzpomínky z různých důvodů potlačovány nebo vytěsňovány, a tak je nové generace často musely teprve objevovat,“ uvedl Schuster s tím, že stejně tak je objevuje a měla by objevovat i většinová společnost, protože tyto události byly po desetiletí zamlčovány, marginalizovány nebo na různých úrovních zcela přehlíženy – a to jak v oblasti výzkumu, vzdělávání i veřejného připomínání. 

Ne/zapomenutý příběh

„Byla to taková stará skříň a mámu napadlo, že by šla nadzvednout její spodní část. Byla tam krabice, kterou si dala do kabelky a otevřela ji až doma. Byla v ní vojenská vyznamenání,“ vypráví Růžena Ďorďová, jak její maminka objevila první důkazy o válečných hrdinstvích svého bratra, strýce paní Ďorďové, Imricha Horvátha. 

Se strýcem se paní Růžena setkala asi ve svých deseti letech, v roce, kdy zemřel. „V rodině jsme pak téma války hodně probírali, předávali jsme si jeho vyprávění, které svěřil mámě. Teď jsem byla s předáváním jeho zkušenosti na řadě já,“ přibližuje paní Ďorďová. Příběh Imricha Horvátha by zůstal zcela zapomenut, kdyby o něm veřejně nehovořila na panelové diskusi k Památnému dni romského holokaustu v létě 2016. 

Pátrání po jeho životě, do kterého se zapojila redaktorka Českého rozhlasu Iveta Demeterová a novinář Markus Pape, přineslo neobyčejný příběh: Imrich Horváth pocházel z malé slovenské vesnice Seňa na Košicku a živil se mimo jiné jako kovář. Když byla vesnice během druhé světové války připojena k Maďarsku, musel narukovat do maďarské armády a bojoval na východní frontě. Tam přešel k Rudé armádě a v roce 1943 se stal příslušníkem zahraničních jednotek československé armády. Bojoval v karpatsko-dukelské operaci a ve Slovenském národním povstání, kde byl zraněn, zajat a deportován nacisty do zajateckého tábora v Německu. Poté, co tábor osvobodili Američané, se nabídl jako voják. 

„Nevíme přesně, kde působil, ale nejspíše se stal členem strážních oddílů, které měly pohlídat, aby americká armáda nebyla na československém území ohrožena. To byl případ většiny Čechoslováků, kteří bojovali společně s Američany,“ uvedl pro server idnes.cz před časem Pape. S americkou armádou se Imrich Horváth dostal do Plzně, kde po válce zůstal. 

Rodinná zkušenost s válečnými událostmi pak paní Ďorďovou ovlivnila na celý život – zapojovala se aktivně do boje za práva Romů, odstranění vepřína v Letech u Písku a širší povědomí o holokaustu Romů.  „Dnes už v Letech stojí nádherný památník. Mě to ale táhne pořád dál – teď pomáhám lidem bez domova, kteří nutně potřebují pomoc. Ten boj u mě nikdy nekončí,“ říká.

Historie, současnost, identita

Zkušenost s tím, že se v rodině naopak o zásadních událostech dlouho nemluvilo, má Yveta Kenety. Její tatínek se narodil krátce před válkou, během které mu zemřeli oba rodiče. 

„Nebyli obětí holokaustu, ale s válkou to možná nějakým způsobem souviselo, protože umřeli pravděpodobně na tyfus. Táta jako nejmladší z dětí šel do pěstounské rodiny, v 18 letech odešel na vojnu na Moravu a s rodinou úplně ztratil kontakt. Pohyboval se pak mezi neromskou komunitou a vlastně celý život své romství popíral,“ přibližuje Yveta Kenety. Vypráví, že si tatínek nepřál, aby se dozvěděla, že je Rom, protože měl představu, že jde o břímě, které jí nechce předat, po svatbě navíc přijal příjmení své manželky. Yveta se o jeho původu dozvěděla náhodou, když jí bylo 25 let. Tatínkovo celoživotní odmítání romské identity pro ni bylo impulsem k angažování se v romských tématech, začala se potkávat s dalšími mladými Romy, působila jako ředitelka organizací Athinganoi a Romského studentského informačního centra, později jako národní facilitátorka pro Světovou banku v rámci iniciativy Dekáda romské inkluze, koordinovala stipendijní program pro romské studenty REF a organizace ROMEA. 

Renata Berkyová pochází z romsko-sintské komunity na Slovensku a historii své rodiny objevuje i díky svému studiu historie a akademickému bádání. V rodině se hodně vzpomínalo na období komunismu, ale v 90. letech, kdy se začala o historii rodiny zajímat, už nežil nikdo, kdo by pamatoval období druhé světové války. Renatin pradědeček se přitom účastnil bojů Slovenského národního povstání. Důkladnému pátrání po rodinné historii se Renata Berkyová plánuje věnovat i po dokončení své disertace, na které pracuje jako doktorandka sociálních dějin na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. 

Jako zlomový moment, který ji přivedl ke studiu historie, popisuje své zapojení do mediálního projektu organizace ROMEA, v rámci kterého zpracovala krátký dokumentární film Stíny romského holocaustu. „Téma věnující se boji za odstranění vepřína z místa bývalého koncentráku v Letech u Písku mě velice zasáhlo, a rozhodla jsem se mu dál věnovat v oblasti historie, protože do té doby jsem se věnovala spíše novinařině. Památník v Letech byl vybudován až letos. Byť je to 80 let od druhé světové války, minulost, o které se bavíme, rozhodně není nijak dávná. Pořád je to velice silné a aktuální téma. Své odborné zaměření zároveň vnímám i jako závazek  vytvořit lepší společenské podmínky pro  naše děti. Aby věděly, že romské dějiny jsou součástí jejich historie, současnosti i identity,“ uzavírá Renata Berkyová. 

Diskusního pořadu Paměť Romů a Sintů 20. století ‒ živoucí, objevovaná i přehlížená se zúčastnilo přes dvacet návštěvníků a návštěvnic, kteří a které se zapojili do následné živé diskuse. Uskutečnil se v rámci projektu Sdílená zkušenost. Jak může paměť 20. „století válek“ pomoci 21. století za finanční podpory Česko-německého fondu budoucnosti. 

Článek vyšel v časopise Romano voďi.