Zničili komunisté romskou kulturu a způsobili jejich sociální vyloučení? Před 65 lety byl přijatý zákon o trvalém usídlení kočujících osob

Důsledky zákona z roku 1958 a dalších opatření řízené asimilace Romů za bývalého režimu jsou patrné dodnes. Právě z násilného přesídlování Romů a jejich segregace v uzavřených čtvrtích měst vznikla řada dnešních “sociálně vyloučených” lokalit. Snaha režimu o začlenění Romů do společnosti prohloubila i nevraživost majoritní společnosti. Podle komentáře ČTK k tomu přispělo popření romské identity a jejich odlišností, včetně kulturních, ale i některé hmotné výhody pro Romy za bývalého režimu.

Komunistický režim zlikvidoval romskou pospolitost zevnitř, a to útokem na staleté pilíře jejich kultury. Při asimilaci se nejednalo o fyzickou likvidaci, ale o rozklad jejich duchovní kultury, Romové se měli stát řadovými Čechoslováky beze stop po někdejším odlišném “c. původu”. Po roce 1948 byli nejprve formálně zrovnoprávněni, ovšem společensky zůstali stále na okraji. Úsilí režimu se zaměřovalo na převýchovu a postupné zbavování “občanů c. původu následků zaostalosti jako dědictví kapitalistického režimu”.

Důraz byl kladen na odstranění negramotnosti, byly otevřeny různé vzdělávací a socializační kurzy pro dospělé. Od druhé poloviny 50. let přistoupil režim v souladu se stalinskou politickou koncepcí k otevřené politice asimilace Romů, jejímž cílem bylo odstranění “sociální zaostalosti c.”, jejich převýchova a následné splynutí s většinovou populací. Překážkou k dosažení tohoto cíle pak byla tzv. etnokulturní specifika Romů – romský jazyk, kultura, hodnoty, tradice, které byly považovány za hlavní zdroj zaostalosti.

Za jeden z nežádoucích přežitků bylo označeno také kočování, právně upravené prvorepublikovým zákonem z roku 1927, který se zaměřoval na “potulné c. a osoby po c. žijící”. V praxi to ale znamenalo stálý policejní a úřední dohled nad téměř všemi Romy, ať už kočovali či nikoliv.

Zákon z roku 1958 nařizoval Romům usadit se tam, kde byli právě zastiženi a obce jim měly poskytnout náhradní ubytování a přidělit práci. Kdo “pomoc” neakceptoval, šel do vězení. Z hlediska vytčených cílů skončila realizace tohoto zákona podle historika Michala Schustera totálním fiaskem.

“Přinesl-li zákon a následný soupis nějaké plusy (zlepšení celkové evidence Romů, doplnění dokladů, údajů o bydlišti, školou povinných dětech a zaměstnancích apod.), byly většinou časově značně omezené,” napsal.

Možnost ovlivňovat řešení vlastních problémů dostali Romové poprvé až koncem 60. let, když mohla vzniknout organizace Svaz Cikánů-Romů, která byla ale v roce 1973 opět zakázána. Již od počátku 70. let však začínalo být zřejmé, že násilný asimilační model nepřinesl očekávané výsledky. Koncepce státem řízené asimilace byla nahrazena mírnější koncepcí “integrace”, její cíl však zůstal stále stejný – asimilovat, i když nyní už mírnějšími prostředky.

Podle komentáře ČTK byly Romům přidělovány byty, získávali vyšší sociální dávky a speciální příspěvky. Právě tento “ochranářský” přístup podle ČTK ale Romy dále paralyzoval a ve společnosti dodnes vyvolává kritiku. Politika komunistického režimu sice přinesla formální zrovnoprávnění Romů a zlepšila jejich materiální situaci (životní úroveň, přístup ke vzdělání), ale tím, že systematicky potlačovala jejich etnicitu, ničila tradiční vazby a kulturní normy. S následky se potýká společnost v ČR dodnes.

Romista Jan Ort kritizuje stereotypní pohled ČTK na poválečné dějiny Romů

Vůči komentáři ČTK se vymezil romista Jan Ort, který jej kritizuje pro stereotypní náhled na poválečné dějiny Romů. „Na politice komunistického režimu lze kritizovat mnohé, vedle základního upírání práv na etno-kulturní sebeurčení lze připomenout především politiku nucených sterilizací romských žen. Často opakovaný příběh o komunistickém režimu, který zničil romskou kulturu, je ale problematický hned na několika rovinách,“ uvedl pro zpravodajský server Romea.cz Ort.

Představa o po staletí fungující kultuře, kterou pak zničí dvě časově omezené politiky jednoho politického režimu, je podle něj neudržitelná. „V mnohých přístupech státu k Romům lze přitom spatřovat jednoznačné kontinuity napříč různými politickými režimy, a to nejenom před nástupem komunistů k moci, ale i po roce 1989.“

Samotný důraz na dopady zákona z roku 1958 přitom podle něj podporuje stereotypní náhled na Romy jako „tradiční kočovníky“, což je v rozporu s realitou většiny Romů v tehdejším Československu.

„Problémem zde přitom bylo spíše to, že praxí zákona byli zasaženi i ti Romové, kteří pouze zrovna cestovali za prací, když přitom jejich rodiny žily dlouhodobě (a to i po staletí) v konkrétních místech,“ upřesnil romista.

Častým problémem podle Orta současně je, že v hodnocení širší asimilační politiky se paradoxně opomíjí perspektiva samotných Romů: „Z různých rozhovorů s pamětníky, ale i z dobových materiálů, je přitom zřejmé, že samotní Romové se k tehdejší politice vztahovali často pozitivně a spatřovali v ní možnost získání plnohodnotnějšího místa ve společnosti. Sami se přitom potýkali s historicky zakořeněnou rasovou segregací a v centrální politice, která mj. kladla důraz na odstranění existujících romských osad, viděli možnost, jak takovou segregaci překonávat. Problémem tak často nebyla centrální politika, ale protiromské postoje místních úřadů a neromských obyvatel. Tvrzení, že politika komunistického režimu stála u vzniku segregovaných lokalit je z tohoto pohledu zavádějící.“

Jednostranné rámování komunistické politiky vůči Romům přitom podle Orta vede nakonec k dalšímu upozaďování romského aktérství. „Romové z takového příběhu vychází jako bezbranné oběti, kteří jako by bojovali za svoje etno-kulturní sebeurčení jen v krátkém období fungování svých svazových organizací na přelomu 60. a 70. let. Přitom na poválečné dějiny Romů se lze dívat i jako na příběh udržování kulturních hodnot, jakkoliv v ne vždy přívětivých politických podmínkách,“ doplnil pro zpravodajský server Romea.cz Jan Ort.

Nepřípustná je podle něj dosud často opakovaná teze, dle které komunistický režim svým paternalistickým přístupem odnaučil Romy postarat se o sebe sama. „V tomto případě se jedná o opravdu nebezpečné tvrzení, které reprodukuje stereotyp o Romech, kteří zneužívají státní podporu a pasivně očekávají vnější pomoc. Především se zde ale znovu přenáší pozornost k údajně problematickému jednání samotných Romů a odvádí se pozornost od protiromského rasismu jako primární příčině neutěšené socio-ekonomické situace mnoha Romů v České republice, vztáhnu-li to k současné diskusi,“ uzavřel Ort.