Ivan Horváth, manažer s dvanáctiletou zkušeností: Už jako brigádník jsem měl jasno, že chci ve firmě dojít co nejvýše

Jak vypadalo vaše dětství?

Moje dětství rozděluji na dvě části. Tu první část vnímám tak, že jsme jako rodina fungovali velmi dobře. Naši rodiče dělali maximu pro to, abychom se sourozenci měli vše potřebné. Druhou část už tak pozitivně nevnímám, protože se naši rodiče v průběhu let začali od sebe vzdalovat, až se nakonec rozvedli. Se sourozenci jsme to nesnášeli moc dobře, a proto na tuhle část dětství moc rád nevzpomínám.

Slíbil jsem proto sám sobě, že svoji rodinu udržím pohromadě za každou cenu a své dceři dáme s partnerkou veškerou lásku. Moje dcera je pro mě celý svět a snažím se ji proto dopřát vše, co jsme my jako děti neměly. Nemám na mysli jen materiální věci ale také podporu ve všem, co bude v životě dělat, vždy bude mít jistotu, že tady jsme oba pro ni.

A co ve škole? Měl jste nějaké problémy, že jste Rom? Jak vás spolužáci přijímali?

Chodil jsem na školy, kde jsem byl po většinou jediným Romem ve třídě a matně si vzpomínám, že v 1. třídě jsem to na začátku neměl úplně jednoduché. Pamatuji, kdy jsme třeba šli ve dvojici a spolužačka, která se mnou musela jít za ruku, si natáhla přes dlaň rukáv, aby se mě nemusela dotýkat. Nicméně v průběhu let jsem do kolektivu zapadl maximálně a byli jsme skvělá parta. Není totiž důležité jakého je člověk etnika, ale jakým je člověkem a to rychle spolužáci pochopili a vzali mě mezi sebe.

Několikrát se stalo, že se mě zastali před cizí třídou nebo cizími dětmi třeba v parku. Vždy stáli při mně a jsem vděčný, že jsem měl takové kamarády od mala při sobě. Dodnes jsme s některými spolužáky v každodenním kontaktu, každý den si píšeme, rozebíráme svoje úspěchy nebo i problémy a navzájem se o všem radíme. Většina z nich má dnes svoji vlastní firmu, dům apod. a tak si dokážeme navzájem pomoci i v pracovních věcech.

Abych tedy odpověděl na Váš dotaz, tak jsem byl přijat vždy, když mi dal někdo možnost mě poznat, ať už to byla zmíněná škola nebo na fotbale, který jsem celé dětství a pubertu hrál.

S kým jste se nejvíce kamarádil potom v pubertě?  Byly to Češi, Romové, nebo jste to nerozlišoval?

Na tuto otázku jsem už tak trochu odpověděl, nicméně v rodině to byly Romové, hlavně bratranci, s kterými jsem vyrůstal, chodili jsme ven, přespávali u sebe navzájem a mimo rodinu to byly zase neRomové, spolužáci nebo spoluhráči z fotbalu.

Jsem opravdu vděčný, že tomu tak bylo, protože jsem měl možnost čerpat to dobré z obou stran. Romská strana je opravdu více citově založená, hodně emotivní a ta neRomská se zase více řídí rozumem, klade více důraz na disciplínu. Věřím, že se máme od sebe, co učit a můžeme si být navzájem opravdu prospěšní.

Ideální scénář by byl, kdybychom se přestali rozdělovat na Romy a neRomy. Já osobně dělím lidi na ty dobré a špatné, čím více nás bude, tím na světě bude lépe. Důkazem toho je, že moje partnerka není Romka a naše rodina funguje výborně.

Jaké překážky bylo pro vás nejtěžší překonat?

Setkal jsem se asi jako každý s překážkami a ty největší překážky nastaly při studiu střední školy. Jak jsem již zmínil, tak rodiče se rozvedli a my už jako rodina nedrželi pohromadě. Pohromadě myslím doslovně, protože jsme už ani nebydleli společně. V této pro mě těžké době mi hodně pomohla naše babička, která už bohužel není mezi námi, ale bez ní, bych školu možná nikdy nedokončil. Měl jsem v té době často myšlenky na to, že studium ukončím a začnu pracovat, ať vydělám nějaké peníze a mohu se tak postarat sám o sebe.

Babičce budu vděčný celý můj život, vzala mě bydlet k sobě a já se tak mohl soustředit jen na studium. Moje malá dcera má své 2. jméno po ní a až vyroste, budu ji vyprávět o tom, jak mi babička pomohla a proč jsem se rozhodl ji takto pojmenovat.

Také mě motivovali moji spolužáci, vždy jsem se jim chtěl ve všem vyrovnat a nemohl jsem jim přeci říct, že končím a tu maturitu budou mít jen oni. Později jsem se přestěhoval k matce, která mě poté ve studiu v dalších ročnících také podporovala a otec, se kterým jsem sice nežil, ale vždy mi přispěl na vše potřebné do školy a s nímž jsem byl v kontaktu po celou dobu. Důležité bylo to nevzdat. Bylo by jednoduché školu ukončit a vymlouvat se na to, že nemám potřebné zázemí a podporu, ale všechno jde, když se chce a když máte kolem sebe ty správné lidi.

Takže jak vlastně vzpomínáte na ta školní léta? V dobrém?

Školní léta byla plná zážitků, na které velice rád vzpomínám. Na “základce” jsme hodně sportovali, po škole se hodila domů taška a do večera se hrál fotbal. To už dnešní děti bohužel neznají, nicméně každá doba má své kouzlo.

Na střední škole to už bylo spíše o randění s děvčaty, společenských akcích, na které jsme se celý týden ve škole těšili a v pátek se šlo do města. Moc rád na to vzpomínám. V této době jsem potkal i svou první lásku, která mě přes svoji tetu dostala do firmy, kde jsem měl možnost začít pracovat a zůstat tam celých 12 let.

Navštěvoval jste raději základní školu nebo pak tu střední? Proč?

Navštěvoval  jsem rád obě školy. ZŠ je oproti střední škole „procházka růžovou zahradou“, tam se opravdu stačí naučit pár řádků, které po vás učitel chce nebo dávat pozor v hodinách a máte vždy tak nějak vystaráno. Co se týče spolužáků, o těch jsem již hovořil, jsou dodnes pro mě nejlepší kamarádi na celý život. S jedním z nich jsem navíc chodil do školky, poté do stejné třídy na ZŠ a i do stejné třídy na SŠ. Vždy jsme drželi spolu po celou dobu našich školních let.

Na ZŠ jsem poznal i svého nejlepšího přítele, který sice nechodil do stejné třídy, ale o to víc jsme se v průběhu let sblížili. Často když jsem třeba jako dítě neměl peníze, tak mě pozval na jídlo nebo pití a nikdy nevyžadoval, abych mu to vracel. Samozřejmě když jsem peníze měl, rád jsem mu pozvání oplatil. Od něj jsem se toho naučil opravdu hodně.

Střední škola byla jízda. Během studia jsem poznal spoustu lidí hlavně tedy na těch akcích, na které jsme se spolužáky chodili. Na škole jsem poznal taky velice dobrého kamaráda, který pro mě udělal strašně moc jak během studia, tak i v životě a dodnes jsme velice dobří kamarádi, kteří o sobě vědí vše, a také jsme denně v kontaktu. Mimochodem je to velmi blízký kamarád a člen týmu šampiona UFC Jiřího Procházky, kterého asi většina čtenářů zná.

Vím, že jste působil na vedoucích pozicích a dopracoval jste se až k manažerské pozici. To není u Roma moc obvyklé… V čem tkví tajemství vašeho úspěchu? Co vás motivovalo?

Žádné tajemství v tom není. V 17 letech se člověk rád baví, chodí ven s kamarády nebo třeba rád pozve slečnu na rande. Na to vše jsou potřeba peníze, a proto jsem nastoupil do firmy jako brigádník, kam jsem docházel na směnu po škole. Doteď nechápu výmluvy typu, já chodím do školy a na nic jiného už nemám čas.

Já měl většinou školu do 15, maximálně od 16 hodin a od 17 do 21 jsem chodil na brigádu. Pracoval jsem i během maturitního ročníku, což bylo někdy náročné ale motivace peněz byla opravdu vysoká.

Po úspěšném vykonání maturitní zkoušky, jsem začal v té stejné společnosti pracovat jako vedoucí týmu. S kolegou jsme měli na starosti asi 30 lidí. Postupem času jsem se dostal ke školení nových zaměstnanců nebo na personální oddělení, kde jsem působil jako HR manažer (personalista).

Už jako brigádník jsem si vytyčil ty nejvyšší cíle a chtěl jsem ve společnosti dosáhnout nejvyššího vrcholu. Nedávno se mi to podařilo a stal jsem se provozním manažerem společnosti. Za tuto možnost jsem nesmírně vděčný všem spolupracovníkům, kteří mě na této cestě doprovázeli, vždy je to týmová práce a já měl kolem sebe vždy jen ty nejlepší lidi.

Po dosažení tohoto cíle, jsem ale začal pociťovat ztrátu motivace a věděl jsem, že pro mě není důležité jen chodit do práce “kvůli penězům”, ale že potřebuji, aby mě práce naplňovala a abych měl před sebou stále nějaký cíl. Proto jsem se rozhodl v září tohoto roku odejít ze společnosti, ve které jsem působil 12 let a zkusit využít svoje zkušenosti jinde. Chtěl jsem poznat také nové lidi, nové příběhy a také se naučit novým věcem.

Je skvělé, že máte takový úspěch. Řídíte se nějakým mottem? A co byste vzkázal ostatním, kteří o sobě pochybují, říkají si, že na to nemají, cítí pocit méněcennosti nebo se bojí odmítnutí?

Děkuji za pochvalu. Mottem se řídím a tím mottem je prosté: „Chybami se člověk učí“. Tímto se řídím celý svůj život. Dělat chyby je lidské a právě na nich se člověk nejvíce naučí. Je ale důležité si ty chyby uvědomovat, v opačném případě byste ty chyby dělali stále dokola a nikdy se z nich neponaučili.

Asi se necítím ještě natolik zkušeným a vyzrálým, abych někomu něco radil, přeci jen mi ještě není ani 30 let a každý stejně udělá vše tak, jak v dané situaci cítí, že je nejlepší a tak by to i mělo být. Hlavní je se ale nebát a věřit, že všechno co se děje, má svůj důvod.

Nicméně jestli mohu lidem něco popřát, tak ať se mají rádi, lásky na světě totiž není nikdy dost a také přeji všem mnoho a mnoho zdraví, to je v životě to nejdůležitější. Opatrujte se!