Ilona Ferková: Kaštánek - Mléko

Kaštankus: O Thud

„Ta sar, Kulko, marďa tut e romňi la metlaha?“ asanas o murša andre karčma, soča les dikhle pro vudar.
„Man oj te marel? Ta so san čhavore! Ta man ča vareko avka lela pal e goďi!“ marlas le angušteha peske pro čekat o Kulkas u vakerďa sa avri le muršenge, sar čora Huba chochadža.
O murša na avka asanas, až pes marnas pal o čanga. „No, ta vaš o kada zasogalines baro rumos, Kulko,“ u polapkinenas les pal o phike.
„A mange tiš šuťiľa avri o kirlo ale vakeribnastar,“ šukes liginďa o Kaštankus.
„Joj, bači, vakeren mek,“ asal o Židis.
Varesave Roma visalonas pašal o benga u asabnaha vičinenas pro Židis: „Le leske mek lovina, mi vakerel.“
„Ta ča me leske lava lovini, u tumen so?“ choľisaľolas o Židis, „se(m) the tumen šunen, na?“
„Muk len, dikhes, kaj aňi peske na cinen te pijel, hoj šuťaren o girkana, ča pherďaren le bengen. Me tumenge lava oja lovina,“ thovel pes vaš o Židis o Dežkus: „Paní Kučerova, dejte sem tři piva a velkýho ruma, tady pro pana! “ vičinel pre gadži.
„Oda sa mange, mro čho?“ nacirdel o vast a sigo la gadžake lel e lovina andal o vasta.
O čhave porade jakhenca dikhenas, sar leske e lovina čuľalas andro girkaňis.
„Ta tumen na liginen? Ta ča džal andre tumende, sar andre chaňig!“
„No, čhavale, ada mange imar kampelas, labolas andre ma, sar andro bov. No, šunen, so kerďa mire phraleha leskri romňi, e Vrana Dubovicatar. …“

*

Miro phral mandar phureder u jov dživel khere pro Slovensko, ňiko leske na phenlas avres niž o U, aňi jov na džanelas, savo hin leskro nav. Jekhvar phenlas: „Me som o Janus Žipovski,“ masovar „Jan Zavalany-Povalany,“ aľe o Roma les vičinenas U. Kana cikno čhavoro sas, ta sar kamelas te chal, ta pal o vuštora le angušteha trumkinlas a vičinlas „uuuuu“, akorestas les e daj avka vičinlas, a paľis savore Roma.

Jesone o baro chulaj andal o gav diňa te vičinel avri, kaj ko kamel te zarodel varesave lovore, ta mi avel pre leskri maľa te kidel avri o gruli andal e phuv. Savore Roma džanenas, hoj hino baro hamišno a ňisave love na poťinla. Ča U, sar šunďa, takoj phenel la romňake: “Vrano, richtin tut pro tosara, bo aves manca ko raj pre maľa.“

„No ta ara, maj džav! Tu paťas, kaj dela love? Čhivla mange andre leketa pandž kilici gruľi u phenla spanom bohom, a amen pes morinaha calo ďives pre maľa.“
„Ma dara! Sar na dela lovore, dikheha, so les me dava,“ čhungardel peske andre burňik.
„Imar ňiko, so tu les deha,“ cirdel phari voďi. Duminlas, so kerla le romeske, hoj te na džal.

Denašľa avri andal o kher a phirlas Rom Romestar u mangelas sakonestar šabliki. Sar la sas dosta, avľa khere. O U imar sovlas. Čhiďa avri o šabliki pro skamind a kušelas pal lende o šerore. Tosara le romeske čhiďa andre bari kuči šutlo thud u andre leske oda čhiďa. Mišinlas, aľe ole šerore na a na te rozdžal. Á, čhivava avri, kaj ov ada pijela žuže kale šmeci, thoďa pre oblaka. Sar džaha, ta čhiva avri, duminďa peske e Vrana a geľa te lačharel o haďos.

O U imar pes morlas a richtinalas pes andre buťi. Džal ča kije oblaka a dikhel, či na del brišind, u lel e kuči, so odej, andro vast. “No adaďives pes amenge kerla mišto, cindes nane, Vrano,“ thovel e kuči kijo muj u pijel sa avri. La romňaha razinlas, sar dikhľa, kamľa te pnenel ma pi! Aľe nasig. O U piľas sa avri a aňi na dikhľa, so andre kuči sas.
„Lačho thud?“ phučľa: „Na sas šutlo?“
Ta so tute, Vrano, sem šutlo thud mange čhiďal, na?“ visaľol ke late o U.
„Ha,ha me bisterďom,“ phenďa pocichi e Vrana.
„No, ta so, šaj džas imar, na?“
„Maj maj, ča mek džav avri, dukhal man varesar o per,“ daratar geľa e Vrana pro budaris.
„Ta kada amenge akana kampel,“ bonďarel le šereha o U. „Ker sigo! Te na džas nasig!“
vičinel pal late. Aľe oda imar the leske varesar bonďaľolas andro per.
„Ta so, Vrano! Ker het, bo the mange kampel, jáj…,“ čuchinel peske o per a marel pro vudar andro budaris.
„Akana so! Phundravá, vaj na,“ duminel, „aľe so, mi chinel pes tele, te imar piľa oda thud.“
„Vrano, sem imar!“ chučkerel.
Soča e Vrana phundraďa o vudar, takoj la bajatar čhiďa avri. Pro budaris jojčinlas dukhatar.
„No ta so mande, so man tiš avka dukhal o per? Se me na piľom oda thud,“ chudelas peske o per.
„Jaj, vuštvalo, mukh man, sem pale mange kampel te džal!“
„Užar imar maj!“ Čerinde pes avri.
O U geľa te pašlol choľamen u mek leske sas namište, o per les dukhalas. E Vrana pašľiľa paš leste rovľarde jakhenca, aňi na mukňiďa , ča gondoľinďa: voľinďam te džal te kidel o gruli, ňiž calo ďives te bešel pro budaris…

*

„ …Užaren, čhavale, the me imar musaj te džal pro budaris,“ ušťel pal o stolkos o Kaštankus. „No bači, na, kaj odej avena duj ori,“ asal o Dežkus. A takoj vičinel: „Paní Kučerova, doneste ještě tři velký rumy a tři piva.“

KAM
DÁL?


Medailon: Ilona Ferková


Ilona Ferková: Kaštankus (Kaštánek)

Kaštánek: Mléko

„Tak jak, Kulko, nabančila Ti žena koštětem?“ smáli se chlapi v hospodě, jen co ho spatřili vcházet do dveří.
„Ta že by mě mlátila? To jste tak bláhoví? To si ze mě jenom někdo dělá srandu!“ ťuká si Kulka prstem na čelo a vypráví chlapům dopodrobna, jak nebohou Hubu obelstil.
Chlapi se tomu smáli, až se popadali za břicha. „No, tak za tohle si zasloužíš velký rum, Kulko,“ poplácali ho po ramenou.
„A víte, že mi z toho povídání taky vyschlo v krku?“ odvedl suše Kaštánek řeč jinam.
„Jé, strejdo, povídejte ještě,“ směje se Židi.
Několik Romů se odvrátilo od automatů a se smíchem na Židiho volali: „Objednej mu ještě jedno, ať vypráví.“
„Proč mu mám objednávat piva zrovna já, a vy nic?“ rozčiloval se Židi, „vždyť i vy posloucháte, ne?“
„Nech je, vidíš, že si ani pro sebe nic k pití nekoupí, klidně ať jim vyschne v krku, jen aby naplnili žaludky těch ďáblů. Já vám to pivko koupím,“ podpořil Židiho Dežek.
„Paní Kučerova, dejte sem tři piva a velkýho ruma, tady pro pána!“ volá na hospodskou.
„To je všechno pro mě, synáčku?“ natahuje paži a rychle bere pivo hospodské z rukou. Mladí kluci zaraženě zírají, jak rychle mu teče do krku.
„Vy vůbec nepolykáte? Do vás to teče jak do studně!“
„No, chlapci, to jsem potřeboval. Pálilo to ve mně jak v peci. No, a teď si poslechněte, co mému bráchovi provedla jeho ženská, Vrana z Dubovic.“

***

Můj bratr je starší než já a žije doma, na Slovensku. Nikdo mu neřekl jinak než U, ani on nevěděl, jak se jmenuje. Jednou se představoval: „Já jsem Januš Žipovski,“ jindy: „Jan Zavalany-Povalany,“ ale Romové mu říkali U. Jako malé dítě, když chtěl jíst, si brnkal po rtech prstem a volal „uuuuu“, od té doby mu tak matka začala říkat a pak i všichni Romové.

Na podzim dal jeden velký sedlák z vesnice rozhlásit, že kdo si chce vydělat, ať přijde na jeho pole vybírat ze země brambory. Všichni Romové věděli, že je velký skrblík a nic proto nezaplatí. Jenom U, jak o tom slyšel, hned nakázal své ženě:
„Vrano, připrav se na ráno, protože jdeš se mnou na pole toho boháče.“
„No, tak to jsi na omylu, že jdu! Ty snad věříš, že dá peníze? Nasype mi do plachetky ubohých pět kilo brambor a řekne spanom bohom a my se přitom budeme mořit celý den na poli.“
„Neboj se! Když on nedá peníze, uvidíš, já mu to nedaruju,“ odplivne si do dlaně.
„O tom žádná, že mu to nandáš,“ těžce zavzdychá. A dala se do přemýšlení, co svému muži udělá, aby nemohl jít.
Vyběhla z domu a chodila od rodiny k rodině, u každého si vyprosila pár sirek. Když jich měla dost, vrátila se domů. Její U už spal. Vysypala zápalky na stůl a odrolila z nich hlavičky. Ráno pak pro svého muže nalila velký hrnek kyselého mléka a nasypala rozdrcené sirky do něj. Všechno to pořádně zamíchala, ale zápalky se ne a ne rozpustit. „Ále, tohle vyleju. Jak by to mohl vypít. Vždyť je to samé smetí!“ odložila si hrnek na okno. „Až půjdeme, někde to vyleju,“ naplánovala si Vrana a šla ustlat postel.

U se už umyl a tak se připravuje do práce. Už jen dojít k oknu a podívat se, jestli neprší. Hrnek, který tam Vrana položila, vezme do ruky. „No, dneska se nám bude dělat pěkně, Vrano, není mokro,“ a přiloží si hrnek ke rtům a vypije ho až do dna. Se ženou to zacloumalo, když to zpozorovala. Ještě chtěla vykřiknout: „Nepij!“ Ale pozdě. Její U všechno vypil a ani se nepodíval, co všechno v hrnku bylo.
„Dobré mlíko? Nebylo kyselé?“ zeptala se žena.
„Co to s tebou, Vrano, je? Vždyť jsi mi nalila kyselé, nebo ne?“ obrátí se k ní U.
„Jo, jo, zapomněla jsem,“ špitla Vrana.
„No, tak co? Můžeme už jít, ne?“
„Hned, hned, jen si ještě odskočím, nějak mě rozbolelo břicho,“ odběhla si Vrana ze strachu na záchod.
„To nám teď ještě scházelo,“ vrtí hlavou U. „Dělej, ať nepřijdem pozdě!“ volá za ní. Ale to už se i jemu začaly kroutit střeva v břiše.
„Tak co je, Vrano! Pospěš si, protože já taky potřebuju, jáj …,“ mačká si břicho a klepe na dveře u záchodu.
„Co teď?!? Mám otevřít, nebo ne?“ přemýšlí v duchu, „ale co – ať se podělá! Když už to mlíko vypil.“
„Vrano, vždyť já už…!“ poskakuje.
Jen co Vrana otevřela dveře, vytáhl ji okamžitě za rukáv ven. Na záchodě pak skučel bolestí. „No, co to je? Proč mě tak bolí břicho? Že já to mlíko pil!“ držel se za břicho.
„Ach, prosím tě, pust mě, vždyť já už zase musím jít!“
„Počkej, hned to bude!“
Takhle se střídali. Chudák U si šel lehnout plný zloby a ještě mu nebylo dobře, břicho ho bolelo. Vrana si lehla vedle něho, oči plné slz, ani nemukla, jen přemýšlela: „Než strávit celý den na záchodě, to jsme radši mohli jít na ty brambory…“

***

„Počkejte, chlapi, i já teď musím na záchod,“ vstává od stolu Kaštánek. „No, strejdo, ne že tam budete dvě hodiny,“ směje se Deža a hned volá: „Paní Kučerová, doneste ještě tři velký rumy a tři piva.“

KAM
DÁL?


Medailon: Ilona Ferková


Ilona Ferková: Kaštankus (Kaštánek)