Ida Kelarová k incidentu na dětském táboře: Jestli si někdo myslí, že nás policie chrání, je na omylu
Na letošním letním uměleckém soustředění Romano Drom zažily podle svědků děti útok spojený dokonce s „výstražnou“ střelbou. Popsala byste nám, co se přesně stalo?
Součástí letního soustředění jsou samozřejmě různé aktivity. My měli jednu oblíbenou, s názvem „Hledání pokladu“. Děti jsou během ní přes den samy v přírodě, respektive monitorovány zpovzdálí, aniž o tom vědí, chodí na jednotlivá stanoviště a plní úkoly. Účelem této hry je, aby prokázaly samostatnost a překonaly jednotlivé překážky společně, jako jedna velká rodina. Celá trasa je vymyšlená tak, aby děti opravdu překážky překonaly, nevzdávaly to, jinak by nemohly dál. V závěru je pak čeká odměna v podobě „pokladu.“
Děti tedy chodily po skupinách? Kolik jich vlastně na táboře bylo?
Ano, letos jsme tu měli celkem 60 dětí a úkoly se plnily hromadně: hra měla mimo jiné záměr celou skupinu stmelit. Večer zhruba v půl desáté děti dospěly k poslednímu stanovišti, rekreační zařízení měly už na dohled. Byly samozřejmě šťastné, že celou „misi“ zvládly a radostně běžely po turistické stezce, která vede kolem domu člověka, co bydlel nad rekreační chatou. Děti byly pochopitelně bujaré, takže výskaly – samotné proběhnutí kolem sousedova domu ovšem trvalo asi minutu. Ten pán na ně ovšem „vylítl“ a začal na ně pokřikovat (omlouvám se za vulgarismy): „vy černý cigáni“, „běžte do pí.e“, a podobná hesla. Pak vystřelil do vzduchu.
Jak děti reagovaly?
Ty, co byly vepředu, už jeho křik moc neslyšely, ale ty vzadu se samozřejmě lekly, zpanikařily a začaly utíkat ještě rychleji. Výstřel jsme slyšeli i my, takže když k nám doběhly, ptali jsme se jich, co to mělo znamenat a ony nám popsaly, jak na ně sprostě hulákal.
Volali jste policii?
My jsme to nejdřív vůbec nechtěli rozmazávat. „Dělat zbytečné problémy“, jak se říká. Oznámili jsme to tedy pouze majiteli ubytovacího zařízení a dohodli se, že počkáme, co se bude dít dál. Den byl klid, ale v sobotu v půl 9 ráno měly děti rozcvičku. Ta se cvičí každý den, u hudby, trvá půl hodiny. Během ní najednou soused opět začal střílet do vzduchu, tentokrát třikrát a vběhl do areálu – naštěstí mezi nás dospělé. Znovu nám začal nadávat – tentokrát si vzal na mušku mého muže Desideria, který vypadá nejvíc z nás všech jako Rom. Začal mu nadávat do „černejch zm.dů“ a „buzerantů“, „sviní“ a všeho možného. Podotýkám, že to celé se odehrávalo přímo v areálu, kde dotyčný člověk neměl vůbec co pohledávat.
Napadl někoho i fyzicky?
Naštěstí ne, ačkoli se zjevně hodně snažil vyprovokovat rvačku. Můj muž, přestože ho to samozřejmě stálo dost sebeovládání, zůstal naštěstí klidný, za což jsem nesmírně ráda. Soused pak konečně odešel, a to už jsem zavolala na varnsdorfskou policejní stanici. Vylíčila jsem jim, co se stalo, a prosila je, aby přijeli. Policista, který zvedl telefon, a kterého zatím nebudu jmenovat, mě poučil, že jim nebudu říkat, co mají dělat, že oni mají své postupy. Načež mi telefon jednoduše položil.
Co se dá v takové chvíli dělat?
Zavolala jsem 158. Říkala jsem si, že to musím nahlásit, že se přece musí někdo přijet alespoň podívat, co se tam vlastně děje. „Střílí na děti?, byla první otázka, co mi položili. Říkám, že na děti zatím ne, že zatím střílí do vzduchu. A znovu: prosila jsem, aby někdo přijel, že tam máme 60 romských dětí. Najednou úplně otočil a začal mi říkat, že už tam ten pán, co střílel, volal a hlásil, že ho rušíme, že „nesnáší cikány“, a že střílí. To všechno by měla mít policie natočené a podařilo se mi tuto informaci získat.
Co tím mohl mít soused na mysli?
Naše tábory jsou zaměřené i na to, že děti učíme zodpovědnosti, koncentraci, disciplíně. Chceme dělat dobré jméno Romům, takže dětem je vtloukáno do hlavy, aby nedělaly hlouposti, chovaly se slušně. Romské děti na sobě musí pracovat třikrát víc než neromské. Děti se opravdu snažily a byly nesmírně hodné. Bohužel nám vůbec nevyšlo počasí, takže jsme toho pána v podstatě ani neměli čím rušit, protože zpívat jsme jezdili do Rumburku do tělocvičny. Vysvětlila jsem tedy policistovi, že opravdu „nezlobíme“, že neděláme žádný hluk a že je tam navíc taková zima, že jsme pořád uvnitř, že děti nebyly za celých 14 dní ani na hřišti. Oni mi na to řekli, že nepřijedou. Vysvětlovala jsem jim, že tam mám 60 dětí, že za ně cítím zodpovědnost, že jejich rodiče mi dali důvěru, že se jejich dětem nic nestane. Na to se mě zeptal, a to byla jeho druhá otázka, jestli nevím, čím ten člověk střílí.
To zní už skoro jako výsměch…
Řekla jsem mu popravdě, že jsem v životě nedržela střelnou zbraň v ruce, takže opravdu netuším. A že by to snad měli zjistit oni. Na to mi řekl: „no, paní, my na to máme postupy“. Když jsem se ho zeptala, co tedy hodlají dělat, řekl, že to postoupí příslušnému okrsku, neboli zpátky do Varnsdorfu, kde už mě předtím odbyli. Řekla jsem mu, že se mi to nelíbí, a že pokud nepřijedou, je nutné alespoň ostatní uklidnit, že jsme tam v bezpečí.
A to už se konečně dostavili?
Představte si, že tam vůbec nepřijeli! Takže jsme se museli sami vydat na stanici ve Varnsdorfu, s tím, že chceme, aby byl pořízen zápis. Byl tam opět ten nejmenovaný pán, na kterého budeme podávat stížnost. Choval se k nám naprosto hrubě, ani nás nepozdravil, nepředstavil se nám, a první, co nám řekl, bylo „přece to nebudeme hrotit, nebudeme z toho dělat kovbojku.“ Ujistil mě nejen o tom, že se neumí chovat na úrovni, ale navíc se mu evidentně nechtělo pracovat. V každém případě bylo jeho chování v naprostém nesouladu s tím, co bych si představovala, že tady pro nás policie dělá a dělat má.
Kolik lidí to řešilo?
My jsme tam šli ve čtyřech, protože každý z nás byl ve chvíli, kdy se to odehrálo, na jiném místě, ale on nám řekl, že bude stačit jedna výpověď. Nakonec se tedy pořídil zápis. Protože se dlouho nic nedělo, poslali jsme do Děčína stížnost na vyšší oddělení. Tam řekli, že to prošetří. Před několika dny dostal pan Kadlec z filharmonie, jehož právníci se toho chopili, nakonec už vyjádření v tom smyslu, že se jednalo o přestupek, který budou řešit.
Podle vás se jednalo o přestupek?
To v žádném případě, byla to čistá rasová nenávist. Ta panuje podle mého na celém Šluknovsku – projela jsem tu oblast s koncerty a vím, že je tam situace vyhrocená. Něco podobného jsme ale ještě nezažili. Například v Rumburku, kde jsme koncertovali, slyšeli naši kolegové z filharmonie, když byli na kafi, jak se tam lidi baví o „těch zasranejch cigánech“ a že je škoda, že je Hitler nevybil a že je škoda, že nežil déle. Byli z toho v šoku. Nejsem z těch, co by se Romů za každou cenu zastávali: zaráží mě ale, když tahle nenávist postihuje zrovna děti, které se chovají opravdu vzorně. Kterým navíc zdůrazňujeme, že když na sobě budou pracovat, mají naději na lepší život.
Byla pro vás letošní zkušenost z tábora zatím nejhorší?
Já se považuji za spravedlivého člověka. Když vidím, že nějaký Rom něco spáchá, jsem první, kdo to řeší. Záleží mi na tom, aby měly romské děti lepší šance, abychom měli lepší pověst. Tady se mi to ale zdálo nespravedlivé vůči dětem. My je něco učíme, chceme, aby reprezentovaly Romy, a ty děti se fakt strašně snaží. Koncerty s nimi byly úžasné – alespoň tak se jim tedy jejich snaha zúročila. Ale momenty nenávisti a nepřejícnosti stejně zažívají pořád. Ať už jde o paní z týmu pořadatelů, které si na vyhrazeném WC pro účinkující šeptají o tom, že pro „cikány“ je škoda toaletního papíru, že by jim stačily lopuchy nebo o případ ze Vsetína, kde si při obědě dětí v restauraci půlka lidí odsedla a raději se nechala obsluhovat na chodbě. Jak se pak těm dětem večer zpívá, po takovém zážitku? Hrozné to bylo i v Hodoníně, kde byly děti napadené, když šly po zkoušce na ubytovnu. Ti, co je napadli, do nich začali kopat.
Takže zažily už i fyzické útoky? Jak se s tím vypořádala policie tentokrát?
Za 30 dní nás vyrozuměla, že nic nezjistila. Když jsme jim tehdy přímo na místě říkali, aby šli viníky hledat, raději čtyři hodiny vyslýchaly ty zmlácené děti, v noci do pěti do rána. Jsem velmi pohoršená policií, která nás má chránit. Rozhodli jsme se, že budeme v této věci něco dělat.
Skoro se zdá, jako by nečinnost policie byla zoufalejší než samotný fakt, že existují ti agresoři…
Ano – ten střílející pán už mě ani tolik nešokuje. To je prostě blázen: ačkoli nikdy nevíte, čeho je schopný, když mu ujedou nervy. Ale že nás policie nepřijela ani uklidnit, ani zjistit, co se vlastně děje, to mi přijde strašné. Jestli si někdo myslí, že nás naše policie chrání, je skutečně na omylu. Dozvěděla jsem se například, že ve Varnsdorfu měli policistku, která měla na starost přímo romskou agendu. Po dvou letech se jí podařilo snížit romskou kriminalitu o 80 procent – načež byla odejita. Majitel rekreačního zařízení nám například řekl, že si uklízečky všimly, jak si naše děti mnohem více uklízejí, že jsou disciplinovanější a podobně. V celém kraji nicméně panuje taková nálada, že nikdo nic pozitivního o Romech říct nemůže, protože je povoleno jenom přitakávat všeobecné nenávisti.
Vnímala jste, jaký to má dopad na děti?
Je to nespravedlivé: my jim zkoušíme dát naději, kterou jim ostatní vzápětí zase seberou. Proč není možné jim tu šanci dát? Proč mají v sobě lidi tolik nenávisti? Já vím, že je to tam těžké, že je tam nezaměstnanost, chudoba apod. Přeci jenom bychom si ale měli uvědomit, že to bude vypadat tak, jak si to tady mezi sebou zařídíme. Ta nenávist mě pronásleduje ještě dnes, a říkám si, kam to povede.
Máte z letoška i dobré zážitky, nebo všechno přebila hořkost z těch nepříjemných událostí?
Samozřejmě máme, koncerty se moc povedly, nasazení bylo stejné jako obvykle. Děti to zvládly, a my také. Na poslední skladby jsme si přizvali 35 místních dětí a studentů, kteří díky tomuto uměleckému setkání mají možnost si na „cikány“ udělat sami svůj názor, a to si pište, že mají jen pozitivní reakce. Na konci jsme to tam společně parádně rozjeli. Věřím, že jsme na Šluknovsko přinesli kus lásky, naděje a dobré vůle. Příští tábor, Romano Drom 2016, plánujeme na Vsetínsku, protože se nám nepozdává, co tam vyvádí starosta Čunek. Na podzim pak máme v Rudolfinu pro veřejnost koncert 7. října, asi dalších 5 koncertů pro školy a gymnázia tamtéž. 5 října bude také premiéra dokumentárního filmu z loňského tábora, který se konal u Bardejova, kde jsme koncertovali v romských osadách. Dokument se bude promítat v pražském kině Světozor a na podzim ho bude vysílat ČT.
