Helena Třeštíková: Droga je daleko mocnější, než jsem tušila

Přední česká dokumentaristka Helena Třeštíková (1949) se věnuje zejména časosběrným filmům, v nichž po léta sleduje život a osud konkrétního člověka. Hrdinkou jejího posledního, cenami ověnčeného celovečerního filmu byla drogově závislá Katka. Mladou ženu a její boj s narkomanií natáčela dlouhých čtrnáct let. Jak práce na dokumentu probíhala a jak se jeho autorka se smutným osudem hlavní protagonistky vypořádávala? O tom všem Helena Třeštíková otevřeně hovořila.

Při jaké příležitosti jste se s Katkou seznámila?
Vždy jsem se specializovala na časosběrné natáčení. V roce 1996 jsem České televizi nabídla projekt z cyklu filmů o různých ženách, které by se točily pět let. Mezi deseti ženami měla být i protidrogová terapeutka. Když jsme s ní začali v komunitě v Němčících natáčet, dohodli jsme se, že paralelně začneme točit i dvě její klientky. Jednou z nich byla právě Katka. Půl roku se natáčelo podle plánu. Postupem času se ale ukázalo, jak je Katka mimořádná ve své autentičnosti a otevřenosti. Původní koncept jsme tedy opustili a soustředili se jen na Katku. Vznikl film, který se jmenuje V pasti a byl uveden v roce 2001. Když potom Katka odešla a zmizela v Praze, nebyla jsem si jistá, jestli se mi ji podaří ještě někdy najít. Snažila jsem se tedy často chodit kolem Staroměstského náměstí, které bylo tehdy centrem setkávání drogově závislých, a skutečně jsem ji tam jednou potkala. Dohodly jsme se tedy na dalším pokračování dokumentu. Bylo zajímavé, že při prvním natáčecím dni nám Katka oznámila, že je zřejmě těhotná. Tím vše nabralo mnohem dramatičtější směr.

Jak spolupráce s ní vypadala?
Natáčení probíhalo vždy dobrovolně. V době, kdy žila s přítelem Láďou, bydleli v takovém domečku po jeho příbuzném. Do schránky jsem jí vždy hodila lísteček, aby se mi ozvala a domluvily jsme se na dalším setkání. Když se s Láďou rozešli, nechávala jsem vzkazy v DROP-INu, kam si narkomani chodí pravidelně měnit jehly. Pracovníci připíchli na nástěnku vzkaz „Katko, zavolej Heleně!“ a ona se ozvala. Nikdy jsem ji k natáčení nenutila, nechávala jsem to na ní. Když se potom blížil porod, koupili jsme Katce mobil, abychom měli větší šanci zkontaktovat se a aby mohla zavolat, kdykoli by něco potřebovala.

Jak byste popsala vztah mezi vámi a Katkou?
Chtěla jsem pro ni být naslouchající bytost, aby měla šanci se vypovídat. Tím, že člověku dáváte najevo sympatie, zájem a vědomí, že ho nezavrhnete, na něj můžete trochu lidsky působit. Katka pocházela z velmi nefunkční rodiny, kde často docházelo k hádkám. Její máma měla několik mužů, přičemž jeden z nich Katku nejspíš znásilnil. Žila v neustálém strachu a nejistotě. A nevěřila si. V takové situaci, když jí bylo patnáct, jí někdo nabídl drogu, která všechno to špatné na chvíli odplavila. Začala se cítit silná, krásná a bez starostí. V té chvíli člověk rozumově moc neuvažuje a vidí asi jen chvilkové vymanění z hrůzy. Je strašně důležité, aby si lidé ale dokázali uvědomit a představit si, kam až to může vést, že to skončí jen další hrůzou. Iluze, že „Já tu drogu zvládnu“, je neskutečně nebezpečná.

Proč lidé, o kterých vaše dokumenty jsou, s natáčením souhlasí?
Katce to na začátku, když byla v léčebné komunitě, přišlo prostě zajímavé. Poté, co z ní odešla a my se pak setkaly na ulici, žila už se svým prvním přítelem Láďou. Oba měli na natáčení podobný názor – že by mohlo pomoci ostatním lidem. Myslím, že pro ně bylo zajímavé, že se setkávají s někým, komu přijdou jejich pocity a prožitky důležité, a nejedná se přitom o sociálního pracovníka ani policajta nebo jinou úřední osobu. Možná to pro ně byl určitý druh psychoterapie. Zároveň jsme s natáčecím týmem přistoupili na trochu kontroverzní věc. Za každý natáčecí den jsme jim dali nějaké nevelké peníze. Zřejmě šlo o jeden z mála legálních výdělků v jejich životě.

Do jaké míry se v příbězích hrdinů svých dokumentů citově angažujete?
Je jasné, že nejste kus dřeva, který by jen pozoroval, a nikdy by s ním nic nehnulo. Ne všechny hovory, které jsme spolu s Katkou vedly, byly natočeny. Zvlášť v době jejího těhotenství jsem se ji snažila přesvědčit, aby se chovala víc zodpovědně. To, že je těhotná, zjistila Katka někdy ve třetím měsíci. Drogově závislým budoucím matkám se nedoporučuje jít v tu chvíli na detox, protože by hrozil potrat. Doporučuje se ale postupně snižovat dávky a detox zahájit až po porodu. Katka ovšem dávky nesnižovala. Subutex, který se má brát ústně, si píchala do žíly. Dělala vše tak, jak se nemá. Protože narkomani nemají často pojem o čase, snažili jsme se se štábem aspoň hlídat, jestli chodí pravidelně na prohlídky k doktorům. Měli jsme ale pocit, že karty jsou rozdané tak jasně, že to nemůže dopadnout jinak než dobře. A přesto se to nakonec nepovedlo. Bylo to strašné zklamání. V té chvíli jsem si uvědomila, že droga je daleko mocnější nepřítel, než jsem si kdy dokázala představit.

Byl právě tento moment pro vás tím psychicky nejnáročnějším?
Asi ano. Holčička se Katce narodila naštěstí zdravá, i když sama závislá, takže musela sama podstoupit odvykání. Katka sice prošla po porodu detoxem a následně se měla jít do kojeneckého ústavu podívat na svoji holčičku, ale po jediném dnu, který se svou dcerkou v kojeňáku strávila, utekla. Byla přitom přihlášená do pomocného programu a do jisté míry i zabezpečená. Vše bylo dojednané a zařízené. Katka si ale vybrala návrat do zimy na ulici, do špíny, nejistoty a chaosu. Měla tam drogu. Lidé kolem ní nezmohli nic. Můžete za člověka, co drogy bere, zařídit v podstatě cokoli, ale nemůžete za něj přestat fetovat. To jediné musí zvládnout sám.

Mohlo být natáčení pro Katku berlí, o kterou se chtěla při cestě z kolotoče drog opřít?
Nejspíš ano. Když jsme se totiž rozhodli, že budeme v natáčení s Katkou pokračovat, řekla mi, že potřebuje něco, co by ji nakoplo. V té době ještě nevěděla, že je těhotná.
Když se dokument dostal do kin, zúčastnila se Katka premiéry spolu s přítelem Romanem. Za dva dny nás s Katkou server iDnes.cz pozval na online debatu. Jeden ze čtenářů položil Katce otázku: „Katko, co jsi v životě dokázala?“ Úplně mě v tu chvíli zamrazilo. Katka ale bez zaváhání odpověděla, že porodila dítě a natočila se mnou tenhle film. Snad to tedy skutečně vnímá jako něco důležitého a má to pro ni význam.

Měla jste etickou hranici, za kterou jste při natáčení nechtěla zajít?
Základem pro mě je, že bych určitě nikdy netočila skrytou kamerou. Nikdy bych neudělala nic, co by Katce mělo jakkoliv ublížit. Když například žila s Romanem, živili se vařením a prodejem drog, což je trestné. Celý tento problém jsme v dokumentu pominuli, aby Katku nepřivedl do vězení. Nikdy bych taky nepřipustila, abychom ji točili v nějaké vyloženě dehonestující situaci. Záběry, které považuji za hodně na hraně, jsou ty, kdy si píchá drogu a je přitom už zcela zřejmé, že čeká dítě. Ještě než šel dokument do kin,ho Katka viděla a odsouhlasila. Dokonce i Roman, z jehož reakce jsem měla obavy kvůli jeho vznětlivosti a agresivitě, mi po promítání řekl: „Heleno, gratuluju, ten film může někomu vážně pomoct.“ Všichni jsme si oddechli.

Jakým způsobem mohl film ovlivnit Katčin život?
To mě samozřejmě také hodně zajímalo. Jako pozitivní dopad vnímá Katka podle vlastních slov to, že ji na ulici oslovují lidé, kteří se jí snaží vyjádřit podporu. Narkomani jsou spíš zvyklí, že si při pohledu na ně lidé odplivnou a dávají najevo opovržení. Vnímají je jako odpad společnosti.

Co natáčení Katky dalo vám samotné? Otevřelo vám v něčem oči?
Moje profese směřuje k poznání věcí do hloubky. Setkáváte se s různými lidmi a jejich osudy, což vás naučí toleranci a neodsuzování ostatních. Kdykoliv vidím na ulici třeba bezdomovce, snažím se představit si za jeho tváří lidský příběh. To byl také důvod, proč jsem na začátku opustila původní koncept natáčení a zaměřila se vyloženě na příběh Katky. Byla mladá, plná života a měla jsem pocit, že by mohla splnit své předsevzetí zbavit se drog. Mohl to být příběh o návratu do života po špatné zkušenosti s narkomanií. Nikdy ale nevíte, jak se věci vyvinou a příběh se začal ubírat úplně jiným směrem. Katka byla jedinečná, protože v každé fázi braní drog dokázala své jednání reflektovat. Divákovi může ukázat, co život na ulici skutečně obnáší. Zároveň takový dokument dává divákovi šanci pocítit k lidem, kteří se s problémy potýkají, určitou blízkost.

Držíte si přesto odstup od příběhu hrdinů svých filmů?
Nestýkala jsem se vždy intenzivně s každým, o kom jsem dělala dokument. Střídala jsem jednotlivá témata, takže se mi ty vztahy jakoby ředily. Když děláte podobnou práci, nesmíte si každou věc tolik připouštět, jinak byste se zhroutil.

Je pravda, že se ve své tvorbě věnujete zejména lidem na okraji, kterým se něco nepovedlo?
Právě že ne. O takové téma mi nejde. Točila jsem například Manželské etudy, ve kterých je možné vidět různé lidi. A ne všichni představují tragické postavy. Vlastně bych se definovala jako kronikář, který chodí po obci a zaznamenává všemožné příběhy. Některé z nich jsou spíš pozitivní, jiné tragičtější. Takovou mojí obcí, jejíž kroniku tímto způsobem píšu, je Česká republika. Netočila bych třeba dokument v zahraničí. A teď aktuálně dokončujeme dokument, který smutný určitě nebude.