Gwendolyn Albert: Česká republika musí odškodnit oběti nucených sterilizací, dokud jsou stále naživu

Od konce 60. let minulého století docházelo, minimálně až do roku 2007 v někdejším Československu (a později i České republice a Slovensku) ke sterilizacím žen proti jejich vůli – aniž by k tomu poskytly informovaný souhlas. Sterilizace byla prováděna pomocí zákroku zvaného „podvázání vejcovodů“, při kterém jsou uzavřeny a přerušeny tak, aby se zamezilo transferu vajíček z vaječníků do dělohy.

Sterilizace bez souhlasu

Po takovém zásahu již žena nemůže mít děti – v naprosté většině případů je nemůže počít přirozenou cestou. Sterilizace se obvykle provádí jako dobrovolně zvolený antikoncepční zákrok, ne jako zákrok, který může být ženě „předepsán“. Nepatří totiž ani k opatřením, která by mohla například zachránit život.

Ženám, které sterilizaci v minulosti podstoupily nuceně, lékaři i sociální pracovníci mnohokrát lhali – říkali jim, že je zákrok vratný. Zejména sociální pracovníci je dost často nutili a domlouvali jim, ať už po dobrém, nebo po zlém, což samo o sobě z těchto sterilizací dělá nezákonné zákroky. Docházelo k nim i během císařských řezů nebo jiných porodnických či gynekologických zákroků. V mnoha případech požadoval zdravotnický personál souhlas se sterilizací u žen až zpětně, přímo během porodu, nebo o něj dokonce nepožádali vůbec. Po porodu také ženám často tvrdili, že jak císařský řez, tak sterilizace byly nezbytné, protože jim šlo o život. Nic z toho ale nebyla pravda. Některé ženy se o své sterilizaci v porodnici vůbec nedozvěděly – a následující dlouhé roky nerozuměly tomu, proč se jim nedaří znovu otěhotnět.

K těmto a podobným nezákonným postupům nedocházelo jen u nás, ale také v Bangladéši, Kanadě, Číně, Dánsku, Finsku, Estonsku, Německu, Maďarsku, na Islandu, v Indii, Japonsku, v Mexiku, Namibii, Norsku, v Peru, Rusku, JAR, ve Švédsku, Švýcarsku, Spojených státech amerických (včetně území Portorika) a v Uzbekistánu (kde tato praxe trvá dodnes). Stát od státu se motivace k zacházení se ženami, které by se dalo přirovnat k zacházení s toulavými psy nebo kočkami určenými ke kastraci, liší – nejlépe se však dá popsat jako směs ableismu (diskriminace lidí s postižením, pozn. red.), rasismu a stigmatizace žen žijících v chudobě či žen s nízkým sociálním statusem.

V květnu 2014 zveřejnila Světová zdravotnická organizace (WHO) společně s Úřadem vysokého komisaře pro OSN lidská práva, organizací UN Women, Programem OSN pro boj proti HIV (UNAIDS), Rozvojovým programem OSN, Populačním fondem OSN a Dětským fondem OSN (UNICEF) společné prohlášení, nazvané „Eliminace násilných, nucených a jinak nedobrovolných sterilizací – meziagenturní prohlášení“. V něm jsou nucené sterilizace popsány jako výsledek donucovacích strategií sociálního inženýrství, zaměřených na marginalizované skupiny obyvatel. V prohlášení se dále jasně deklaruje, že autonomie žen v otázkách rozhodování o antikoncepčních metodách či gynekologické a porodnické péče musí být vykonavateli lékařských a příbuzných pomáhajících profesí plně respektována.

V československém a následně českém a slovenském kontextu byly ženy nuceně sterilizovány průběžně po celá čtyři desetiletí; a je na místě se domnívat, že počet takto postižených jde do tisíců. Většina z nich je dnes pravděpodobně po smrti, aniž se kdy dočkala odškodnění. Na rozdíl od zemí, jako je například Švédsko, nepodnikla Česká republika až dosud v tomto ohledu žádné aktivní kroky. Stát také nikdy nenařídil důsledné vyšetření této sterilizační praxe a nebyl ani ustaven oficiální úředník, který by s oběťmi komunikoval.

V někdejším Československu se oběťmi nucených sterilizací stávaly nejčastěji ženy romského původu. Podle lidskoprávních aktivistů, kteří se touto skutečností zabývali, měla tato praxe eugenický charakter (eugenika – nauka o zlepšování dědičného základu a vývoje populace, pozn. red.) – a Romkám mělo být v reprodukci zabráněno na základě předpokladu, že se jejich děti narodí s nějakým typem postižení. Také upozorňovali na skutečnost, že úřady začaly podnikat kroky k nápravě až ex post především proto, aby již probíhající praxi dodaly zdání legality. Někdejší ministerstvo práce a sociálních věcí tak kupříkladu v roce 1973 přijalo vnitřní opatření nabízející jednorázový „finanční příspěvek“ ženám, které podvázání vejcovodů podstoupí.

 

Elena Gorolová a další

Za odškodnění už patnáct let bojuje i Elena Gorolová z Ostravy. Dnes padesátiletá žena byla ve svých 21 letech bez vlastního vědomí sterilizována při porodu svého druhého syna. Britská rozhlasová a televizní společnost BBC ji za její neutuchající úsilí zařadila v loňském roce na seznam stovky nejinspirativnějších žen světa.

Případem Eleny Gorolové se v roce 2005 zabýval český úřad Veřejného ochránce práv, který na základě svého šetření odškodnění doporučil a zároveň vyzval další oběti, aby o sobě daly vědět. Ozvalo se jich tehdy devadesát. Jeho zpráva sice na moment zčeřila mediální hladinu, v praxi však trvalo několik let, než vláda a parlament podnikly konkrétní kroky. Lidskoprávní pozorovatelé opakovaně zprávu ombudsmana z roku 2005 využili k apelům směrem k mezinárodní lidskoprávní obci, aby ve věci odškodnění vyzvala Českou republiku k rychlému zahájení příslušných právních kroků. Ačkoli se tyto a podobné výzvy opakovaně objevují už 15 let, žádný užitek, pokud jde o zavedení postupu na odškodnění obětí, však dosud nepřinesly.

Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen, Výbor pro odstranění rasové diskriminace, Výbor OSN pro lidská práva, Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Proces všeobecného pravidelného přezkumu (UPR), Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti (ECRI), komisař pro lidská práva Rady Evropy, Výbor OSN proti mučení a Výbor OSN pro práva lidí se zdravotním postižením vesměs opakovaně vyzývaly Českou republiku k neodkladnému odškodnění obětí coby politické priority.

V roce 2008 přijala Česká republika zákon o promlčení finančního odškodnění v případech zahrnujících porušení práv jednotlivce. To znamenalo, že drtivá většina obětí nucených sterilizací už nemohla získat odškodnění soudní cestou. Jedinými nuceně sterilizovanými ženami na českém území, kterým se prozatím dostalo odškodnění (konkrétně odškodnění za nemajetkovou újmu), jsou ty, které podaly žalobu ještě před promlčecí dobou, tedy před zavedením tohoto restriktivního zákona.

O rok později vyjádřila úřednická vláda premiéra Fischera v souvislosti s nezákonnými sterilizačními praktikami politování, aniž by však zároveň uznala, že šlo o systémové zneužívání. Zatímco tehdejší ministr pro lidská práva Michael Kocáb považoval vládní stanovisko za pouhou předehru k vytvoření systému finančních kompenzací, na zavedení regulérního systému odškodnění Česká republika podle všeho teprve čeká.

Z výše zmíněné zprávy ombudsmana vyplynulo mimo jiné doporučení, jak při zajištění dobrovolného informovaného souhlasu se sterilizací postupovat a které klade důraz na lhůtu mezi žádostí ženy o zákrok a zákrokem samotným. Navzdory tomu nebyla tato čekací lhůta legislativně ošetřena až do roku 2012.

V následující vládě Bohuslava Sobotky navrhl v roce 2015 tehdejší ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier pro oběti sterilizací kompenzační strategii. Vláda hlasovala proti a v následných jednáních s Komisařem pro lidská práva u Rady Evropy trvala na tom, že by oběti měly žádat o kompenzaci soudní cestou a při žádosti o odškodnění uplatnit proti stávajícímu zákonu o promlčení argument „dobrých mravů“ (a to přesto, že tento přístup již dříve minimálně v jednom případě selhal).

Kromě toho, že vláda takovou možnost označila jako „adekvátní nápravu“, zároveň prohlásila, že postižené ženy měly vždy možnost podat žalobu, a to dokonce i před rokem 1990. To je vskutku pozoruhodné – k historii nepřihlížející – prohlášení.

V roce 2018 se romské i neromské nuceně sterilizované ženy sešly společně s bývalou zmocněnkyní pro lidská práva Monikou Šimůnkovou s premiérem Andrejem Babišem, aby znovu apelovaly na zavedení systému odškodnění. Předseda vlády pak tímto úkolem pověřil ministra spravedlnosti. Oběti zároveň povzbudil k tomu, aby v parlamentu hledaly spojence, kteří je zavedením příslušné legislativy podpoří. Takových podporovatelů je však jen minimum – o nulových finančních zdrojích pro tuto práci ani nemluvě. Jednání s ministrem spravedlnosti jsou nicméně v plánu.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.