Filip Sivák: Svět není pohádka o lidech, kteří jsou dobří a o těch, kteří jsou zlí

Letos v létě se jako zástupce České republiky zúčastnil Letní školy sociálního podnikání v USA v rámci česko-amerického vládního stipendijního programu. V zimě ho čeká obhajoba bakalářské práce na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze. „Racionálně uvažující člověk nenaletí obchodníkovi, který nabízí faleš, nenaletí šarlatánovi, který léčí nemoci kuřecí prackou a neuvěří bulváru nebo Frantovi z hospody. Vysvětlovat některé věci týkající se Romů tak jednoduchou optikou, která říká, že Romové jsou prostě špatní, nelze,“ říká FILIP SIVÁK.

Letos v létě jste se zúčastnil Letní školy sociálního podnikání v Americe. Jaká byla?

Byl jsem vybrán s dalšími 19ti účastníky z různých zemích Evropské unie. Šlo o země, kde působí Fulbrightova komise, tedy spíše o západní Evropu. Letní škola trvala pět týdnů. Čtyři jsme strávili v malém městě Bloomington na univerzitě v Indianě a svůj pobyt ve Spojených státech jsme zakončili týdenním pobytem ve Washingtonu DC.

Typický školní den od pondělí do čtvrtka byl naplněn třemi jedna a půl hodinovými přednáškami profesorů univerzity nebo pozvaných hostů a hodinovou konzultací s mentorem z řad studentů univerzity. Každý pátek jsme pak měli návštěvy v různých neziskových organizacích nebo v sociálních podnicích. V sobotu následovala dobrovolnická aktivita v některé z organizací a neděle byl náš volný čas.

Navštívili jsme nejrůznější organizace od fairtrade obchůdku s dárkovými předměty až po organizaci First Book ve Washingtonu, která zajišťuje knihy pro děti z chudých rodin. Setkali jsme se i s její zakladatelkou.

Součástí letní školy byla také práce na individuálním a týmovém projektu. Zatímco individuální projekt byl sociální podnik podle našeho vlastního výběru, zaměřený na realizaci v naší domácí zemi, týmový projekt byl pro organizaci Stonebelt. Jeho cílem bylo přinést organizaci nápady pro získání alternativního zdroje financí. Stonebelt je organizace, která se stará o lidi s postižením – a je tedy odkázána na dotace od vlády. Nejedná se o nějaký malý chráněný dům pro pár klientů – těch mají 2400, 600 zaměstnanců a rozpočet, který se pohybuje kolem 16 milionů dolarů. Bylo velmi inspirující pracovat s vedením tak rozsáhlé organizace.

Setkal jste se s něčím, co vás překvapilo?

Překvapení číhá v cizí zemi na každém rohu. Byl to můj první let letadlem a hned s několika přestupy. Na letišti v Chicagu jsem musel strávit noc v letištní hale, protože byly zrušeny všechny lety kvůli bouři. Nemilým překvapením bylo, že ačkoliv venku bylo i navzdory lijáku krásných 30 stupňů, letiště bylo klimatizováno na teplotu příjemnou leda tak pro tučňáky. Tento neduh se netýkal jen letišť – klimatizace v USA je pro Evropany něco nepochopitelného. Zatímco u nás se těšíte domů do tepla, ve státech se těšíte ven do tepla, protože budovy jsou klimatizované na nepříjemně nízké teploty. Na přednášky jsem proto musel stále nosit svetr či mikinu, abych ve třídě nezmrzl.

Co jste si z této zkušenosti odnesl?

Zjistil jsem, že definovat sociální podnikání není tak jednoduché. Posílilo mi to sebevědomí k tomu být více podnikavý. Nejvíce si cením návštěv organizací a práce na projektech. A i zkušenosti s létáním se mi mohou do budoucna hodit.

Lze srovnat sociální podnikání v České republice s tím americkým?

Sociální podniky v USA jsou mnohem dravější po zisku, protože mají od státu mnohem méně peněz než u nás. V České republice nejsou sociální podniky tolik rozšířené. Jsou to třeba kavárny, které zaměstnávají těžko zaměstnatelné lidi nebo chráněné dílny. Chybí nám tu však inovativní „startupy“ – nové inovační podniky, projekty.

Spojené státy mají také jiné problémy než my. Na ulici žije mnohem více bezdomovců, z nichž mnozí jsou veteráni z Korejské či Vietnamské války a mají své specifické problémy. Vznikají tak chráněné domovy pro bezdomovce s postižením, které může být jak fyzické, tak psychické. Nesnaží se člověku jen pomoci a za rok ho znovu poslat na ulici, ale nabízí mu doživotní ubytování, protože často jde o chronické bezdomovce, které ani není možné zaměstnat.

Vzpomněl byste si na nějaký konkrétní sociální podnik, který vás zaujal, a kterému to „šlape“?

Velmi dobrým příkladem je organizace Goodwill. Je to částečně secondhand, do kterého lidé darují oblečení a Goodwill ho pak prodá za dobrou cenu. Výtěžek jde na provoz podniku a případně na další charitativní činnosti. Zaměstnávají těžko zaměstnatelné lidi – s postižením nebo třeba bývalé vězně. Kromě padesáti obchodů mají také velký e-shop. To vše dokáží provozovat bez pomoci dobrovolníků, což znamená, že všechny své zaměstnance spravedlivě platí.

Co vy osobně spatřujete na sociálním podnikání jako to nejdůležitější?

Na rozdíl od běžného podniku, který směřuje k co nejvyššímu zisku, což často není v souladu s lidmi a životním prostředím, hledá sociální podnik cestu, která se neřídí nejvyšším ziskem, ale myslí také na své zaměstnance nebo lidi v nouzi a je zároveň šetrný k životnímu prostředí. To je podle mě to důležité – že cílem sociálního podniku není velký zisk pro hrstku akcionářů, ale přínos pro všechny – včetně těch potřebných.

FOTOGALERIE

Říkal jste, že sám máte k podnikání chuť – jaké jsou podnikatelské plány budoucího absolventa elektrotechnické fakulty ČVUT?

Mým cílem je programovat v nějaké velké profesionální firmě, našetřit si dostatek peněz na založení vlastní firmy a začít podnikat na své triko. Chtěl bych dělat webové aplikace, které by vydělaly prostředky na vývoj počítačových her.

Jaká byla vaše cesta ke studiu?

Těch faktorů, které mě ke studiu technického oboru motivovaly, bylo více. Jako malý jsem se rád díval na Hvězdnou bránu a už ve třetí třídě jsem dostal počítač. Na základní škole mě bavila fyzika, věda a technologie mě lákaly. Na střední škole jsem měl na začátku dost čtyřek a ve vysokou školu jsem ani tolik nedoufal. Nakonec se mi však povedlo probojovat se na jednu z těch lepších.

Podporovala vás ve vašem rozhodnutí jít studovat rodina?

Rodiče mi už od mala říkávali, že ze mě bude inženýr a snažili se mě k tomu vést. Při studiu se mě rodiče snaží finančně podporovat, jak nejvíce mohou a jsou pořád v práci. Každý student by si měl vážit té ohromné investice, kterou do něj rodiče vkládají a ze všech sil se snažit je nezklamat.

Proč jste si vybral zrovna informatiku?

Počítač jsem měl doma a proseděl jsem u něho spoustu dlouhých zimních večerů. Kdo ví? Možná, kdybych měl místo počítače doma chemickou laboratoř, byl by ze mě chemik. Kromě toho je programování dost dobře placené.

Co vás na něm nejvíce baví?

Nejvíce mě baví to, že internet je plný odpovědí. Programátoři umí internet dobře využívat, vzájemně si radí a sdílejí zkušenosti – a své znalosti předávají ostatním.

Specializujete se na nějakou konkrétní oblast?

Nejvíce toho vím o vytváření webových aplikací.

Co je pro vás na vašem studiu nejnáročnější?

Matematika. Na rozdíl od informatiky pro ni není dostatek online zdrojů. Není ani dostatek knih. Nemyslím tím, že by třeba naše knihovna byla špatně zásobována, ty knihy prostě neexistují. A tak člověk stráví spoustu času nad příkladem, od kterého nezná řešení.

Při studiu zároveň pracujete. Jak se to dá stíhat?

Nedá. Pracovat ale musím a to na úkor horších známek a výsledků. Studium na naší fakultě je jako plný úvazek a není lehké. Věnuji se vytváření webových aplikací. Naposledy jsem pracoval v týmu, který vyvíjel aplikaci pro jednu banku.

Jste také stipendistou v programu Roma Education Fund, který podporuje romské vysokoškolské studenty.

Ano, jsem pravidelným žadatelem již několik let a jsem maximálně spokojený. Občas mě někdo osloví, zda-li o něm vím – je fajn, že o něm lidé vědí. Nedávno jsem viděl letáček viset i u nás na fakultě.

V čem vám stipendium pomáhá?

Uvolňuje mi ruce v tom, že se mohu více věnovat škole. Je to pro mě velká pomoc, často jsem na něm při studiu existenčně závislý.

Současné nálady ve společnosti zrcadlí stereotypní myšlení a netoleranci vůči menšinám, zejména té romské. Jak to na vás jako na Roma působí?

Nejsem z toho nadšený a je mi líto, co se děje. Přál bych si žít v zemi, kde jsou tolerantnější a méně arogantní lidé. Přál bych si, aby ta země byla ta naše.

Kde je podle vás ten „zakopaný pes“? V čem je ten hlavní problém?

Myslím, že většina lidí nemá zkušenost s tím, že jsou věci vlastně mnohem komplikovanější, než se zdají. Mnoho z nich má jednoduché vysvětlení. Někdy tak přímočaře jednoduché, asi jako že za blesk může nějaký bůh blesku. Lidé by měli více přemýšlet o tom, že jsou věci mnohem složitější, než se zdají a nepřijímat to nejjednodušší vysvětlení, které třeba slyšeli od Franty v hospodě – a pak ho dále arogantně nepředávat dál, nevydávat ho za své. Vysvětlovat některé věci týkající se Romů tak jednoduchou optikou, která říká, že Romové jsou prostě špatní, nelze. Svět není pohádka o lidech, kteří jsou dobří a pak o těch, kteří jsou zlí.

Co podle vás s tím? Jaká cesta by mohla vést k větší toleranci mezi lidmi?

Zařadit na základní školu výuku racionálního – kritického myšlení. Naučit lidi pochybovat – o všem. Nevěřit domněnkám, chtít argumenty, důkazy, fakta. Racionálně uvažující člověk nenaletí obchodníkovi, který nabízí faleš, nenaletí šarlatánovi, který léčí nemoci kuřecí prackou a neuvěří bulváru nebo Frantovi z hospody. Myslím, že by bylo hodně překvapující, kolik problémů by se takovým přístupem mohlo vyřešit.

Setkal jste se vy sám někdy s negativním přístupem nebo diskriminací kvůli tomu, že jste Rom?

Setkal jsem se s tím u rodičů mé lásky z dětství, kdy rodiče odmítali, abych chodil s jejich dcerou. Přímo se šikanou jsem se nesetkal. I tak se ale nevyhnu myšlenkám, zda mě auto na přechodu nepustilo třeba proto, že jsem Rom. Mívám obavy i před každým seznámením s novým člověkem. Přestože diskriminaci nezažívám a všichni se ke mně chovají hezky, strach z diskriminace díky celkovému naladění ve společnosti mám.

Existují dva názorové proudy. Jeden říká, že Romové, kterým se podařilo něco dokázat, by měli dál pomáhat ostatním Romům a ten druhý, že Rom, který něco dokázal, nemá jen proto, že je Rom, povinnost někoho dalšího podporovat. Jak to máte vy?

Myslím, že pomáhat druhým by měl každý. U úspěšných Romů navíc vnímám to specifikum, že vědí, jak je těžké uspět jako Rom. A proto i pravděpodobně mají větší šanci ostatním Romům pomoci.

Co vy osobně považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Každý můj postup do dalšího ročníku vysoké školy. To je pro mě vždy můj největší úspěch v životě.