Farářka Žaneta Černochová: Jen proto, že nosíme talár, nejsme svatí. Přeji všem požehnaný čas vánoční

Vyrůstala jste v pěstounské rodině, která ale vaši víru v Boha nesdílela. Jak jste si vlastně k víře našla cestu?

Byl to pouhý okamžik, něco, co jsem vůbec nečekala. Bylo mi devět let a bydleli jsme tehdy ve Velkých Losinách u Šumperka. Hrála jsem si s dětmi na schovávanou a napadlo mě schovat se do kostela, který byl zrovna otevřený. Když jsem vešla dovnitř, sloužila se mše svatá. Kněz stál podle tehdejšího zvyku otočený směrem k oltáři. Držel hostii. Viděla jsem Krista na kříži, kněze a tu hostii a nějak se mi to propojilo a v tu ránu jsem uvěřila. Byl to skutečně pouhý okamžik. Říkáme tomu milost. 

To bylo ještě „za komunistů“ – věřit v Boha bylo tabu. Nechala jste si tak silný zážitek jen pro sebe nebo jste se s ním někomu svěřila?

Nejprve jsem to držela v sobě. Byla jsem z toho docela otřesená, ale v tom dobrém slova smyslu. Pak jsem začala chodit na náboženství.

Počkejte, chodit na náboženství nebylo tehdy vůbec běžné.

Když jsem uvěřila, měla jsem potřebu dozvědět se o Ježíši něco víc. Našla jsem si ve Zlatých stránkách, tehdejším papírovém telefonním seznamu, číslo na farní úřad. Zvedla mi to paní Marie Balcárková, kterou jsem si později zvolila za kmotru. Řekla jsem jí, že se jmenuju Žaneta Černochová a chtěla bych chodit na náboženství. Ona mi ale odpověděla, že mi to musí dovolit rodiče. 

A dovolili vám to?

Táta byl proti tomu. Byl to velkej komunista. Dělal soudce z lidu a dodnes je členem komunistické strany. Máma mi to nakonec dovolila, ale vždycky pouze pod nějakou podmínkou. Musela jsem nejdřív udělat nějakou práci, abych mohla jít. Nakonec mi řekla, ať se nechám pokřtít a tím skončím. Nebylo to lehké. Marie Balcárková mi dávala knížky, které jsem před rodiči schovávala pod postelí nebo v šuplíku pod jinými knihami. Chodila jsem jednou týdně a po náboženství byla vždycky mše svatá, kterou vedl páter František Eliáš. Ten mě pak pokřtil.

Musela jste mít v sobě velké odhodlání. Byla jste ještě dítě… 

No, brala jsem si s sebou kamarádku z bytovky. Ona doma neměla problémy jako já. Pak se ale zamilovala a nechala toho (smích).

A vy jste nikdy později neměla období, kdy byste na víru „zapomněla“?

Ne, neměla. Když jsem uvěřila, tak mě to hrozně zasáhlo. Moje víra je postavená na živém vztahu s Ježíšem. Jako farářka se setkávám s tím, že mnoho lidí chodí do kostela z tradice nebo jen když potřebují Pána Boha. Ale pro mě je důležitý ten vztah. Když máte partnera, tak si ho také nevezmete k sobě jen když něco potřebujete, ale jste s ním pořád. Je to životní partner. Tak takhle já to mám a tak je moje víra postavená. 

Život z víry je pro mě posilou i v těžkých životních situacích. Věřit neznamená, že budu mít jednoduchý život bez bolestí a problémů. Je to o tom, že budu mít víc síly to unést. Když prožíváte těžkou chvíli a po vašem boku stojí milovaná osoba, tak se vám to lépe nese. 

Po vyučení jste vstoupila do kláštera, po šesti letech jste z něj ale odešla, abyste se mohla stát farářkou. Jak to vlastně celé probíhalo?

Už jako dítě jsem věděla, že křtem to neskončí. Chodila jsem dál tajně do kostela. Ale ani to mi nestačilo. Já chtěla s Kristem žít. V tomhle světě to asi zní divně. Mě zkrátka uchvacuje jakýsi radikalismus.(smích) Tím myslím radikální následování Ježíše. Do kláštera Hora Matky Boží v Králíkách jsem začala jezdit už na učilišti a pak po vyučení jsem tam vstoupila. Jenže já pořád cítila, že jsem povolána být farářkou, a to v římskokatolické církvi není možné.

Bylo těžké z kláštera odejít a prosadit si svou?

Nebylo to vůbec jednoduché. Až po několikaletém vnitřním boji jsem se rozhodla, že odejdu. Říkali mi, že budu exkomunikovaná nebo že půjdu do pekla. Vlastně ještě teď s tím občas vnitřně bojuju. Hledala jsem odpovědi v Bibli, v odborných literaturách, ve slovnících. A došla k závěru, že je to dané pouze historicky, že je to tradice. Říkali, že Ježíš byl muž a vyvolil si muže. Ale už se nevidí, že s Ježíšem byly ženy i děti.

Po vašem odchodu z kláštera uplynulo ale ještě mnoho let, než jste se farářkou stala. Čím vším jste si musela projít?

Když mi bylo 13 let, naši se rozvedli a já se s mámou odstěhovala do Jeseníku. Chodila jsem do osmé třídy základní školy a na nové škole jsem se musela přizpůsobit mnohem rychlejšímu tempu učiva, než jaké bylo na naší vesnické škole. Vycházely mi horší známky z češtiny a matiky a máma se rozhodla, že zařídí, abych přestoupila na zvláštní školu. Chtěla si být jistá, že se dostanu na učební obor kuchař, který pro mě měla v plánu. Já přitom toužila jít na zdravotní školu, někam, kde bych mohla pomáhat lidem. Ten jeden rok zvláštní školy mě pak zdržel na téměř sedm let. Musela jsem čekat, až se změní školský zákon a umožní dětem ze zvláštních škol hlásit se na střední školu. Po maturitě jsem se přihlásila na Husitskou teologickou fakultu v Praze. Střední i vysokou školu jsem vystudovala při práci v třísměnném provozu v lisovně plastů.

Setkáváte se někdy jako žena-farářka s negativními reakcemi?

V naší nebo evangelické církvi vůbec ne. V některých denominacích ale ano. Když mě prvního ledna v roce 2018 biskup ustanovil farářkou Církve československé husitské v České Skalici, chtěla jsem se představit kolegům z ostatních církví. Katolický kněz byl zděšen. Nechtěl mě vidět, bylo to nepříjemné. Ale jinak si nemohu stěžovat. 

Co se týče farníků, od těch se s negativními reakcemi nesetkávám. I když ten přístup je přece jen odlišný k ženě-farářce než k faráři. Žena-farářka má sice stejná práva a povinnosti jako muž, ale žena je na všechno tak nějak víc sama. Farářky sice vnášejí do služby ten ženský, mateřský prvek, ale členky farnosti muže mnohem více opečovávají. To pořád slyšíte: „Pane faráři, nechcete přijít na oběd?“ nebo „Mohu Vás obléct do taláru?“ Ale ženy-farářky musejí být samostatnější, těm nikdo nic nenabídne. Přitom jeden by spíš myslel, že to bude naopak. Ale ne, „to je přece ženská, ta to zvládne“. (smích)

Jste Romka, vaši pěstouni ale Romové nebyli. Kdy jste své romství začala vnímat? 

Začala jsem ho vnímat právě na té zvláštní škole. Bylo tam hodně Romů a já se s nimi úplně přirozeně skamarádila. Přestože sama Romka jsem, zakazovala mi máma se s romskými dětmi kamarádit. Jenže já, když mi je něco zakazováno, přemýšlím, proč to tak je. V té době jsem také v Jeseníku chodila do skautu. Vedoucí skautingu byla Liduška Libertová, kterou jsem poprosila, aby se stala mojí biřmovací kmotrou. Sama si s manželem adoptovala tři romské děti. Šla jsem za ní a ptala se jí, proč lidé tak špatně mluví o Romech, když mně je s nimi tak dobře. Začala se mnou mluvit o mé minulosti, o mém romství a já k Lidušce začala chodit domů a hrála si s jejími dětmi. Bylo mi u nich dobře a říkala jsem si, jak moc bych si přála mít takovou rodinu. Oni své děti citově nevydírali, nesnažili se je manipulovat, nešikanovali je, ale podporovali je. U nás byla podmínečná láska.

Jak jsem se postupně setkávala s Romy, přijímala jsem, že k nim také patřím.

Setkáváte se kvůli svému romskému původu s předsudky?

Já úplně jako Romka nevypadám, mám světlou pleť. Matka byla Maďarka a otec olašský Rom. Ale přece jen občas ano, setkávám. Třeba když jsem nastoupila do naší farnosti, jedna paní začala rozhlašovat, že bude potřeba dávat si pozor na kasu, protože nastupuje černá farářka. Když jsem ji pak konfrontovala přímo, všechno zapřela. 

Máte nějaké romské farníky?

Bohužel ne. I když nedávno jsem měla velkou radost, když na faru přišel pro požehnání kříže Rom, který nám přímo před farou kope silnici. Byl to chlap jako hora, a když zabušil na dveře, trochu polekal moji kolegyni. Já ale doufám, že se třeba vrátí i s rodinou. Bylo by to hezké.

Vnímají Romové víru jinak než věřící z majoritní společnosti?

Víra je stejná, ale její vyjadřování je jiné. Romové jsou emocionální, chtějí obejmout, políbit kříž. Když zpívají, gestikulují. „Bílí“ jsou takoví svázaní. I já se někdy nechám unést emocemi a začnu při kázání více gestikulovat, ale hned na výrazu lidí vidím, že je to znervózňuje. 

Miluji romské křesťanské písně. Třeba když romsky zazpívám „Kamav Tut, o Devla“ (Miluji tě, Bože), raduju se, že kromě Romů a pána Boha mi nikdo nerozumí. Vnesu do toho své emoce mnohem více. 

Kromě práce na farnosti také pravidelně navštěvujete domov seniorů a ústav sociální péče. Na váš telefon mohou lidé volat 24 hodin denně. Máte vůbec nějaké volno a co ve svém volném čase děláte?

Volno mám jen o dovolené. To se sejdu s přáteli, posedíme si, dáme si pivo, zajedeme na kole třeba do Ratibořic. Prostě si užívám úplně normální život. 

Víte, mrzí mě, když si lidé myslí, že jen proto, že nosíme talár, jsme svatí. Jsme prostě úplně normální lidé se svými chybami a problémy jako všichni ostatní. Oblek je jen znamení, že náležíme Kristu. 

Těšíte se na Vánoce? Jak je prožíváte? 

Přestože jako farářka prožívám více Velikonoce, ve kterých je obsaženo tajemství vzkříšení, Vánoce ve mně probouzejí moji dětskou duši. Byt si ozdobím větvičkami. Mám radost, když se ráno probudím, pak se jdu projít a na večeři se sejdu se sestrami. Mám bohoslužbu. Nejkrásnější Vánoce samozřejmě jsou, když napadne sníh, ale to je málokdy.

Co byste k vánočním svátkům popřála našim čtenářům?

Přeji všem požehnaný čas vánoční a v novém roce pevné zdraví, štěstí a hojnost Božího požehnání. Šukar Karačoňa – krásné Vánoce. 

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.