Emil Voráč: Dokud nebudeme schopni se dohodnout, ničeho nedosáhneme a budeme k sobě chovat nenávist
Co vlastně chceme? Nesouhlasíme s dosavadní politikou a vůbec se nedivím. Vadí nám převažující nálady tohoto národa. Dlouhodobě si stěžujeme, že politika, ale i integrační činnost je o nás, ale bez nás. Nejsme spokojení, že romská menšina nemá zástupce v senátu, parlamentu, nebo ve vládě a také na úřadech, kde se jaksi tvoří vnitřní zákony, které mnohdy jsou specificky nastavené proti naší menšině.
Stížnosti jsou také, na proromský neziskový sektor, který je největším příjemcem dotací právě v rámci integrační politiky. Hovoří se o tom, že největšími odborníky přes takovou integraci jsou samotní Romové. Je jasné, že jsme jednou z největších národnostních menšin v tomto státě, ale jaksi s nejmenším zastoupením právě v těchto výše jmenovaných institucích. Nadáváme, že největšími odborníky přes romskou problematiku se cítí býti rasisté, stoupenci fašismu a xenofóbové. Naprosto se vším souhlasím, jen nechápu to, že když je snaha s tímto něco udělat a ta snaha vychází od Romů mnohdy renomovaných, proč je okamžitě samotnou romskou komunitou pošlapáváno vše, co se dá?
Proč okamžitě přichází z našich řad zášť, nenávist a závist? Nechápu spoustu věcí a asi nikdy nepochopím, jen vím, že nemohu být ve všech směrech odborníkem, a proto se spoléhám na to, že v rámci participace se můžu opřít o skutečné odborníky a pokud mám k dispozici ty romské, pak mě to těší ještě více, neboť bych byl hrozně rád, kdyby konečně právě participace byla celoromská, a to například u voleb. Dokud v tomto směru nebudeme schopni se dohodnout, pak je potřeba s respektem přijmout fakt, že nejsme schopni nikdy a ničeho dosáhnout a už vůbec ne se na něčem domluvit, neboť nejsme schopni se respektovat a sami k sobě jsme nenávistní.
Je mezi námi mnoho Romů, kteří si zaslouží respekt, a kterým patří veliký dík. Uvedu konkrétní příklad – a tím je romská rada vlády, kterou jsem i já dlouhodobě považoval za zbytečnou. Musím ale ocenit její čtyři členy, kteří vyslovili nedůvěru prezidentovi a vyzvali Romy, aby mu ve volbách nedávali hlas. Dále opak organizace Slovo 21 a její snahu zapojit a podpořit malé romské neziskovky do dění a zajistit jim financování, dokonce jakýsi poradenský servis v psaní projektů, nebo management v realizacích. Snahu o založení Romské platformy – i zde jde o podporu Romů a jejich zapojení do hlavního dění. V neposlední řadě pět romských kandidátů v parlamentních volbách – a takto bych mohl dále pokračovat.
Co tedy vlastně chceme? Vracím se k otázce, kterou pokládám na začátku. Chceme rovný přístup, chceme, abychom do budoucna u všech jmenovaných institucí (a spousty jiných) měli naše romské zástupce. Chceme, aby stát bral v potaz i ty, kteří se ocitnou v bídě, nouzi, nebo v nepříznivé situaci, a aby jim byl umožněn návrat alespoň k průměru, přejeme si změnit nenávist většinové společnosti k nám… Tak pak se konečně všichni zamysleme a podporujme se, delegujme osobnosti z našeho okolí a ukažme konečně, že jsme jednotní, a že nejsme o nic horší než kdokoli jiný. Phrala, Pheňa aven saste the bachtale.
