Dušan Červeňák: Pomáhat Romům se dá i bez milionových dotací

„Chtěl jsem ukázat, že se dá Romům pomáhat i bez peněz. Že nepotřebujeme milionové projekty k tomu, abychom získali byty pro sociálně slabé a draze vykazovali činnost pro pár rodin a že si Romové dovedou pomoci i sami,“ říká DUŠAN ČERVEŇÁK, místopředseda ostravského spolku Romipen. Po 12 letech praxe ve vyloučených lokalitách, kde působil jako romský poradce a sociální terénní pracovník, se rozhodl založit svoji vlastní neziskovou organizaci. Místo psaní projektů však vsadil na osobní jednání s městem – a povedlo se. Za tři měsíce od založení organizace provozuje Romipen první čtyři tréninkové byty s cílem pomoci dosáhnout rodinám ve složité sociální situaci na nájemní byt. Do budoucna jich však plánuje mnohem víc.

Co byl pro Vás ten hlavní impuls pro založení vlastního sdružení?

Chtěli jsme, aby na Ostravsku fungovala čistě romská organizace. Abychom byli takovým příkladem i pro ostatní, že umíme pracovat s romskou komunitou. Často to bývá tak, že když Romové působí v neziskovce, jsou většinou na pozici terénního sociálního pracovníka – mám teď na mysli ostravský region. Nikdo není na pozici ředitele nebo projektového manažera. Znám i mnoho případů, kdy by se na takovou pozici ani nedostal, protože by ho tam ty organizace nechtěly.

Na jakou oblast se tedy zaměřujete?

Teď jsme se zaměřili na bydlení, protože z dlouholeté pracovní zkušenosti víme, že je nutné řešit bytovou problematiku. Městská část Ostrava – Poruba nám poskytla pět obecních bytů. Jeden nám slouží jako kancelář, ty zbylé slouží jako tréninkové byty pro naše klienty. V rámci statutárního města jsme oslovili i další městské části a oslovujeme i další obce v rámci Moravskoslezského kraje. Jako příklad dobré praxe uvádíme naši činnost v Porubě a rádi bychom využili další obecní byty pro pomoc klientům s bydlením.

Jak spolupráce s městem vznikla? Sjednali jste si schůzku a představili svůj plán?

Přesně tak. Těch schůzek bylo samozřejmě několik. Přišli jsme na ně s nabídkou spolupráce a měli jsme nějaké představy, jak bychom to chtěli dělat. Město to probralo na zastupitelstvu a po čase nám pro začátek poskytlo pět bytů. Neměli jsme a nemáme žádné peníze, kancelář si platíme společně s kamarády, skládáme se na ni a platíme členské příspěvky. Je to ale všechno na dobrovolné bázi, nebereme žádný plat.

Jak to tedy celé funguje? Co musí splnit klient, který vás požádá o pomoc se sháněním bydlení?

Nechceme jen pomáhat rodinám s bydlením, zaměřujeme se na komplexní sociální práci v rodinách. Ne jako jinde, kde se jen dohlíží na platby za nájem a když se rodině nedaří, tak se řekne, „nojo, zase, to se dalo čekat“. Chtěli bychom, aby alespoň jeden z manželů nebo partnerů pracoval. Není to podmínka pro získání bytu, ale cíl pro další postup v případě, že klienti práci nemají. Je to opak takového toho „nejdřív si najděte práci a potom můžete bydlet“ – to je pro mnoho klientů složitá situace. Já netvrdím, že všichni Romové jsou pracovití, jsou mezi nimi samozřejmě i takoví, co nikdy nesáhli na lopatu. Hodně jich to má ale s tím, že je nikdo nezaměstná, opravdu komplikovanější než majorita. Často slýchám, že to není pravda – ale já mluvím z praxe, tolikrát jsem to zažil.

Pro jaké klienty jsou tedy byty určeny?

Bytů je zatím málo a máme hodně žádostí, upřednostňujeme ale mladé rodiny s dětmi. Takové, které nikdy v nájemním bytě nebydlely nebo žijí třeba na ubytovně. Můj názor je ten, že se starší generací se toho moc nezmůže, tam už je to kolikrát takové „ztracené“. Ale těm mladým, když se ukazuje cesta, když jim ukážu dobré vzory a rodiny, které pracují, tak to má na jejich životy reálný vliv. A já takovou exkurzi klidně udělám, klidně je vezmu někam, kde uvidí, jak se dá normálně žít. Například před osmi lety jsem takovou cestu ukázal deseti chlapům, které jsem pomohl zaměstnat ve firmě, která se stará o zeleň – a oni tam jsou dodnes. Chci jim ukázat, že třeba i čištění města může být práce, na kterou mohou být hrdí. Uživí sebe, uživí rodinu, posílí si sebevědomí a mohou úplně dobře fungovat.

V jakém stavu byly ty byty, které vám město pro práci s klienty poskytlo?

Byly to byty horší kategorie, ale zase nebyly nějak vybydlené. Klienti si je nejprve na vlastní náklady a vlastními silami podle stavu konkrétního bytu opravují – některé potřebovaly vymalovat, jiné opravit podlahu, některé nepotřebovaly skoro žádný zásah. Náklady jim pak město proplatí. Nejsou to ale žádné horentní sumy. Jak říkám, nepotřebujeme žádné miliony. Potřebujeme terénního pracovníka – stačí jeden. Rádi bychom se věnovali i přímé práci s dětmi a rodinami na ubytovnách. Mám domluveno s některými majiteli ubytoven, že nám poskytnou prostory, máme vytipované děti od 4 do 6 let, které bude pedagogický pracovník připravovat na školu.

Takže všechny čtyři tréninkové byty už mají svého nájemníka?

Ano. Je mezi nimi třeba paní, která je na mateřské a přivydělává si roznáškou letáků. Má jedno dítě a dlouho se jí nedařilo sehnat bydlení. Obvolala mnoho inzerátů a nepovedlo se jí sehnat byt ani u RPG byty – protože tam chtějí pracovní smlouvu, kterou jako maminka na mateřské předložit nemůže. Také některé městské obvody mají v přidělování bytů nastaveny silně znevýhodňující podmínky pro sociálně slabé. Naše další klientka je zase velice nemocná, má operované plíce a čtyři děti. Obešla v Ostravě všechno možné, a když jsme jí nabídli jeden z těch prvních bytů, byla z toho úplně v šoku.

Když zmiňujete RPG byty – s nimi spolupráci neplánujete?

Rozhodně ne. Takovou spolupráci odmítám. Zhruba před rokem mě oslovil člověk, který mohl mít od RPG asi 100 bytů v pronájmu a protože věděl, že pracuji s romskou komunitou, myslel si, že bych mu je pomohl zaplnit. My chceme pracovat s nájmy, které ty rodiny mohou unést. Na takový byznys se, na rozdíl od jiných místních neziskovek, napojit nechceme. Já to budu dělat jinak, tak jak se má – peníze vůbec nevidím a na peníze nehledím. Taková práce není o vydělávání, ale o pomoci těm, kteří ji potřebují.