Do maďarského města se vrací nacismus a diktatura. Dokument přibližuje zánik demokracie v centru Evropy
Tři hodiny cesty od Budapešti se nachází sotva dvoutisícové městečko Érpatak, které v posledních letech dosáhlo mezinárodního věhlasu. Vděčí za něj svému oddanému starostovi Zoltánu Mihályi Oroszovi, muži, který se rozhodl vzít otěže spravedlnosti do svých rukou a posvítit si na lokální pořádek a blahobyt. A jak už je v kraji bohatýrů historickou tradicí, svůj projekt pojal velkolepě a detailisticky zároveň: navlékl kazajku, nazul čižmy, na hlavu posadil tralaláček ozdobený peřím a obrnil se všudypřítomnou lidskou stráží i fanoušky z řad místních adolescentů.
Maďarsko 2015. FIDESZ premiéra Viktora Orbána je vedoucí vládní stranou už pátým rokem, od roku 2010 doplněn a podporován též krajně pravicovou stranou Jobbik. Konzervativní hlas v maďarském veřejném prostoru je čím dál hlasitější a s koncem pětiletky má už v obecném diskurzu reprezentovaném mj. nezastíraně provládními médii své platné místo jak veřejné štvaní proti „antinárodním silám“, tak nejrůznější konspirační teorie či spřádání rozmáchlých plánů o příchodu státu nového typu. V představách předsedy vlády, potažmo lokálních zástupců jako je érpatacký starosta, má tento stát popírat nefunkční principy liberální demokracie a usilovat o novou, údajně taktéž demokratickou formu státu postavenou na kolektivistickém charakteru, jehož základní jednotkou je zodpovědná, mravenčí práce jednotlivce. Jak tento model vypadá v praxi se na základě probíhajícího sociálního experimentu starosty Orosze rozhodli zdokumentovat izraelsko-holandský režisér Benny Brunner a jeho německý kolega, reportér Keno Verseck.
Dokument, který je formálním i tématickým příbuzným striktně civilně pojatého dokumentaristického proudu současného maďarského filmu, staví na prostém vršení reálných momentů a situací, jejichž sled spontánně tvoří základní dějovou linii filmu a postupně vykresluje celkový obraz hrůzu nahánějících poměrů v Érpataku a jeho okolí.
Starosta a jeho pohůnci, kteří sdílejí se starostou zálibu v promenování v uniformách či historizujících kostýmech, tráví celé dny suplováním práce policie a pořádkových služeb, což v praxi neznamená nic jiného, než že slídí po okolí a „vychytávají“ všechny, kdo se dopouštějí (především banálních) přestupků typu černý odběr elektřiny či sběr dříví v obecním hvozdu.
S každým dalším úlovkem znatelně stoupá pocit vlastní důležitosti a občanské i univerzální odpovědnosti. Ta v případě agilního starosty naplno propuká ve chvílích, kdy může rozehrát divadlo spravedlivého sudího před větším obecenstvem, v daném případě místními nezaměstnanými, jimž město přiděluje veřejně prospěšné práce. „Vůle“ versus „nevůle pracovat“ je člení do dvou kategorií, které tvoří horizont a zároveň strop starostova nahlížení na svět. Ty, kdo se zpěčují (což je formát, který je pochopitelně na posouzení starosty), nazývá „ničiteli“, ostatní jsou „budující“. Zatímco první skupina je za každé vybočení z řady tvrdě sankcionována, ta druhá má povoleno žít na hranici životního minima s průběžnou obavou ze zařazení do kategorie druhé.
Způsob, jakým je ve skupině dělníků posuzována dostatečná aktivita, svým provedením silně připomíná atmosféru někdejších soudružských schůzí („A co si myslíte vy ostatní? Odvedl Jani svou práci dostatečně?“), jejichž pointa, jak trefně poznamenává jeden ze zúčastněných, je vždycky stejná: „Co na tom záleží, co si myslíme my? Stejně vždycky rozhodnete vy.“ Do jisté míry groteskní charakter sešlostí pak definitivně přichází o komický rys v momentě, kdy se začne týkat problematiky odebírání dětí rodinám vyhodnoceným – opět zcela svévolně – jako „ničitelské“. „Svérázné“ praktiky jsou brzy následovány též konkrétní statistikou: v tuto chvíli je mimo původní rodinu umístěno celých 10 procent všech dětí z Érpataku.
V době kulminujících společenských animozit se Bennymu Brunnerovi a Keno Verseckovi podařilo na mikromodelu chodu jedné větší vesnice plně ovládané značně odbržděným „malým monarchou“ dokonale ilustrovat principy a kanály, jakými diktatura postupně získává navrch. Míra obecného nevzrušení provázející jednotlivé akty starostovy zvůle připomene, jak nenásilně a plíživě prorůstají chapadla diktaturní krakatice do těla společnosti.
Snad nejmrazivěji pak působí moment, kdy se reportér s filmařem obracejí s otázkou na vyznávané hodnoty na dorůstající chlapce z Érpataku. „Co je podle tvého názoru na modelu pana starosty nejdůležitější?“ ptají se pubescenta cvičícího právě na trávníku s nunčaky. „Služba spravedlnosti!“ odpoví ten hoch bez zaváhání. A je krušné si uvědomit, kde jsme podobný patos v hlasu a lesk v očích viděli v historii naposledy.
VIDEO
Autorka je hungaristka a překladatelka.
