DOKUMENT: Manifest romské hrdosti 2018

Manifest romské hrdosti 2018

My, v České republice žijící Romové a Romky, dnes pochodujeme v pochodu
romské hrdosti. Na své romství, na svou kulturu, na své rodiny a své děti jsme
hrdí.

Dnes si také připomínáme výročí vzniku samostatného Československa.

Jak prožili Romové uplynulých sto let v Československu? Mohou být na toto
období hrdí? A co stát? Mohou být Československo a jeho nástupnické státy hrdí
na to, jaký postoj za poslední století vůči Romům zastávali?

Už v roce 1927 přijal československý parlament z dnešního pohledu
protiústavní zákony, otevřeně namířeny proti Romům, aby z nich udělal oficiálně
občany druhé kategorie. Detailní evidence osob, jež byla součástí těchto zákonů,
připravila základ pro téměř dokonanou genocidu českých Romů a Sintů za druhé
světové války.

Za významné pomoci protektorátních úředníků a četnictva bylo několik tisíc
Romů zdecimováno v koncentračních táborech, stovky z nich, kterým se podařilo
přežít, ve výjimečných případech i díky odhodlání a pomoci českých přátel, si
neslo doživotní trauma. Romové však nebyli jen oběťmi, ale aktivně se zapojovali
do protinacistického odboje.

Po válce nebyl za systematické pronásledování a likvidování Romů
v Protektorátu nikdo řádně odsouzen, termín „asociál“, jak nacisti označovali
Romy, přetrvával, a dnes ho nahradilo zdánlivě jemnější „nepřizpůsobivý“, které
má ale také původ v nacistické rétorice.

Na místech utrpění komunistický stát postavil velkokapacitní vepřín, který
tam stojí dodnes.

Komunisté chtěli z Romů udělat skutečného socialistického „člověka“, ale
jejich mnohdy drastický asimilační přístup měl nedozírné následky. Násilně
zpřetrhali rodinné vazby, násilně odváděli děti od rodin a tisíce romských žen
podrobili doživotní sterilizaci. Podle Úmluvy OSN je opatření směřující k tomu,
aby se skupině bránilo rození dětí, genocidou. Nemáme informace o tom, že by za
tyto zločiny byl někdy někdo postaven před soud nebo potrestán.

A i když po revoluci byly brány romské etnoemancipaci otevřené, stejně
otevřeně se projevovala i nenávist vůči Romům, z nichž několik jich zaplatilo
životem jen proto, že byli Romové.

Protiromská nenávist byla jedním z hlavních témat nedávných voleb v České
republice – česká města zaplavily billboardy, požadující města bez parazitů,
nepřizpůsobivých, slibující segregaci Romů do vesnice za městem, a podobně. 
Anticikanismus, toho nejhrubšího zrna, můžeme v České republice slyšet z úst
vrcholových politiků, nebo prezidenta.

Současná situace Romů v České republice není dobrá. Romové čeí etnické
diskriminaci snad ve všech oblastech života – od bydlení, po vzdělávání. Tato
diskriminace není většinou nijak vyšetřována, nijak postihována, i když je v
rozporu s platným českým právem i ústavou.

Prvních sto let samostatného Československa pro Romy nebylo snadným obdobím. 

Pro mnohé z nás, Romů, je velice těžké přijmout tyto skutečnosti, a to
obzvlášť proto, že Českou republiku považujeme za svoji rodnou zemi. Také proto
ji nejednou ve vrcholových odvětvích reprezentujeme a jsme na to hrdí.

Je česká společnost hrdá na nás? Můžeme se na ní s důvěrou obrátit?

Přejeme si, aby druhé století české samostatnosti přineslo změnu, aby Romové
a Češi našli společnou řeč a naučili se žít společně. Přejeme si, abychom měli
rovná práva nejen na papíře, ale i ve skutečnosti.  Za svá práva ale musíme
bojovat, nemůžeme spoléhat na to, že nám je někdo laskavě daruje. Jedině my jsme
ti, kdo může situaci změnit. Musíme být slyšet a vidět. My jsme ti, na které
jsme čekali.

Ať žije Česká republika!