Dětský taneční a pěvecký soubor Loľi ruža z Rokycan se snaží rozvíjet romskou kulturu a tradice
Co Rom, to dokonalý hudebník, co Romka, to skvělá zpěvačka či tanečnice? Tato zakořeněná představa už bohužel neplatí. Muzikálních dětí se sice rodí stále stejně, jenže značně ubylo těch, kteří by jim věnovali svůj čas a měli zájem předávat dál znalosti tříbené po staletí. Bez trpělivého vedení se však ani ten největší talent nerozvine. Své o tom ví Anna Dudová, Věra Miková a Zlata Giňová, které dělají vše pro to, aby si lidové písně a tance každý týden na zkouškách dětského tanečního a pěveckého souboru Loľi ruža (Červená růže) osvojila i nastupující generace.
Na první telefonát z Rokycan si živě vzpomínám dodnes. Do kanceláře se dovolal pan Michal Miko a byl bezradný. Rozhodl se s přáteli v létě 2020 založit dětský soubor Loľi ruža, aby děti měly možnost trávit svůj volný čas smysluplnou činností, která je navíc bude bavit. Zajistili tělocvičnu, zaplatili za ni nájem, ale více peněz z rodinných rozpočtů si už do financování souboru nemohli dovolit vložit. Obrátili se na městský úřad, na řadu neziskových a charitativních organizací, ale nikdo jim nevyšel vstříc. Naštěstí jsem mohla zařadit tuto volnočasovou aktivitu rokycanských dětí pod vedením romských lektorů do projektu Romský mentor, který od roku 2011 realizuje organizace ROMEA, zejména za podpory MŠMT. Zahájila se tak dnes už téměř tříletá spolupráce.
Co děti z Loľi Ruža dokážou už po pouhých dvou měsících nácviku, ukázaly na zářijovém otevření místního komunitního centra Ilony Ferkové, k jehož slavnostní atmosféře vystoupení souboru přispělo. Další nacvičování a účast na veřejných akcích překazily lockdowny. Vloni i letos soubor vystoupil na festivalu AraFest i na festivalu Khamoro, kde byly zlatým hřebem Dětského dne v parku Portheimka. Uspěšně se také zúčastnili pěvecké soutěže Miri gili.
„Do našeho kroužku chodí v současné době kolem dvaceti dětí, které máme rozdělené do dvou skupin podle věku a dovedností,“ říká současná předsedkyně spolku Anna Dudová. „Vždy se na všem s kolegyněmi domlouváme společně. Zaměřujeme se především na tradiční, ale i moderní tanec a sborový i sólový zpěv, ale snažíme se vytvářet i zábavné programy, abychom dětem nácvik kroků, choreografií a zpěvu zpestřily. Uspořádaly jsme s podporou našich blízkých oslavu Dne dětí, sportovní hry, mikulášskou a vánoční besídku,“ vyjmenovává a vzpomíná, že sama jako mladá dívka navštěvovala soubor Čercheň (Hvězda) a její kolegyně Věra Miková Amare neni (Romské tety), a proto obě cítí určitou povinnost pokračovat v místní a rodinné tradici.
Rozvíjet romskou kulturu a tradice
Podle Věry Mikové jde především o to, aby děti trávily svůj volný čas kvalitně a smysluplně. „Je pro nás důležité, aby i dnešní mládež zpívala tradiční romské písně a věnovala se tancům, na které se jinak zapomene. Zároveň ale děti motivujeme ke změnám jejich priorit a hodnot. Díky souboru si mohou uvědomit, že mohou zažívat něco víc než jen vysedávat u televize, hrát počítačové hry nebo se zabavit na mobilu, že se dá v životě něčeho dosáhnout, když se budou snažit,“ myslí si a přiznává, že v souboru si potrpí na to, aby vládla nejen veselá nálada, ale i řád, kterému se zkrátka děti musí naučit. Na zkoušky se proto za všech okolností musí chodit včas.
Třetí z lektorek, Zlata Giňová, vysvětluje, jak vypadá celý proces přípravy nové skladby. „Při tvorbě choreografií nás inspirují hlavně děti. Jsou to totiž ony, kdo nám do života vnášejí nejen radost, ale i nové vlastní nápady do našeho společného tvoření. Často na ně dáme, protože si uvědomujeme, že na trendy reagují mnohem pružněji než my, které jsme vyrostly v jiné době. Zároveň se ale stále vracíme k tradici, takže nemáme pocit, že by naše zkušenosti nebyly potřeba. A jelikož během zkoušek preferujeme živou hudbu, máme v souboru čtyři skvělé muzikanty, kteří mohou okamžitě reagovat na změny a naše nové požadavky. To by s reprodukovanou hudbou šlo ztěžka,“ přibližuje.
Jak své působení v souboru prožívají, jsem se zeptala i dětí. „Do našeho kroužku chodím moc ráda. Baví mě tancovat a zpívat. Mám tam hodně kamarádů a pokaždý se moc těším, až budeme mít další zkoušku, abychom se viděli,“ prozradila mi jedna z holčiček. A další se hned přidávají: „Máme červeno-černé sukně. Šily je naše tety. Dobře se točí a to je při tanci důležitý. Pořád se někde chlubím, co jsem se naučila, co už dokážu. A hned to taky ukazuju, třeba ve škole,“ směje se malá slečna. „Všichni, kdo nás viděli na vystoupení tady u nás v Rokycanech, říkali, že jsme moc šikovný. Moc mě to potěšilo od mojí paní učitelky a dětí ze třídy,“ přidává se další. „Na kroužku nemám ráda jen asi to, když něco trénujeme už dlouho a pořád to někdo kazí,“ svěřuje se kamarádka. „Před prvním vystoupením jsem se bála, ale teď už strach nemám. Líbilo se mi v Praze, na Khamoru, protože jsme tam mohly vidět, jak tancujou jiné tanečnice, třeba až ze Španělska,“ vzpomínají na své zážitky děvčata.
Malí zpěváci a tanečníci by se rádi předvedli i na dalších soutěžích. „Víme, že si děti přejí, abychom se souborem jezdili na více výletů a vystoupení,“ přitakává Anna Dudová. Loľi ruža však za sebou jako organizace ještě nemá příliš dlouhou historii, a tak dosud nemohla žádat o granty a získávat finanční prostředky, bez kterých se dnes žádná taková aktivita pro děti neobejde.
„Granty se poskytují většinou jen na rok a není jisté, že to pokaždé vyjde. Jenže my musíme platit pronájem tělocvičny, obnovovat a doplňovat kroje, platit cestovné, ubytování a stravné, pokud vyjedeme mimo Rokycany. Potřebovali bychom podpořit po finanční či materiální stránce,“ přiznává obtíže, se kterými se musí jako vedoucí souboru a zároveň předsedkyně spolku potýkat.
„V budoucnu bychom rádi pokračovali v tom, co děláme, co nás i děti velice baví, a tak se začínáme učit, jak podávat grantové žádosti a co všechno taková administrativa kolem spolku obnáší,“ uzavírá odhodlaně Anna.
Článek vyšel v časopise Romano voďi 3/2022. www.romanovodi.cz.
