David Ščuka: Pro děti jsou velkým vzorem Romové, kteří uspěli
„Romské děti mají úplně stejné sny a profesní ambice jako české děti. Chtějí být lékaři, právníky, podnikateli. Mnohdy jim však chybí motivace a podpora ze strany rodiny a školy, trpělivost a píle,“ vyjmenovává David Ščuka důvody, které ho vedly k založení spolku Centrum společného zájmu, jehož hlavní náplní je dlouhodobé doučování romských dětí.
Centrum společného zájmu vzniklo před dvěma lety a již rok a půl díky projektu „Společně to zvládnem“ poskytuje pravidelné doučování hlavně v matematice, českém a anglickém jazyce dvacítce dětí ze čtvrtých až devátých tříd. „Doučování jsme se začali věnovat zejména z toho důvodu, že vzdělání považujeme za jednu z nejdůležitějších hodnot v životě člověka,“ zdůrazňuje David Ščuka a vzpomíná na zkušenosti, které získal během desetiletého působení ve školství a které předurčily jeho záměr podporovat romské děti.
„Poznal jsem, že romské děti, zejména ze sociálně znevýhodněného prostředí, potřebují podporu a pomoc od útlého věku, aby byly schopné uspět v základním a navazujícím školství, a že dítě, které nemá podporu rodinného zázemí, může ve škole uspět, pokud se mu dostane pomoci učitelů, asistentů ve škole, případně neziskové organizace.“ Dal proto dohromady tým doučovatelů, zkušených pedagogů, kteří jsou stejného názoru jako on, mají zkušenosti s romskými dětmi a své znalosti jim chtějí předávat.
Romské děti potřebují kolem sebe vidět pozitivní vzory, myslí si David Ščuka a vysvětluje tím rozhodnutí zakladatelů spolku, aby doučovateli byli především Romové, kteří mají vysokoškolské vzdělání a dosáhli společenského a pracovního úspěchu. „Obrovským vzorem pro tyto děti jsou Romové, kteří uspěli ve společnosti v oblasti umění, hudby, sportu. Děti se do doučovacího kroužku těší, protože se tam cítí dobře, uvolněně, pohybují se v přátelském prostředí a za svou snahu jsou odměňovány naším spolkem například školními pomůckami, které si nemohly dovolit.“
Ale i tak se stane, že dítě ztratí zájem na doučování docházet, přiznává Ščuka. V Centru společného zájmu si proto dobře uvědomují, že investovat energii do motivování dětí, ale i jejich rodičů, se vyplatí. Už když projekt doučování připravovali, kontaktovali rodiče a vysvětlovali jim důležitost vzdělání pro jejich děti. „Rodiče průběžně informujeme o výsledcích dětí, o tom, co dětem jde snadno a co naopak hůř, v čem potřebují víc podpory, a oni oceňují, že jejich děti mohou navštěvovat takový kroužek, protože sami nemají možnosti a znalosti, jak svým dětem pomoci. Děti se zase velmi záhy dokážou namotivovat svými lepšími výsledky ve škole,“ říká David Ščuka a upozorňuje, že klíčový je přístup doučovatelů, kteří s dětmi dlouhodobě pracují nejen po pedagogické stránce, ale věnují se jim i po stránce sociální a osobnostní. „Za dobu mého působení ve škole a nyní i v doučovacím kroužku jsem vypozoroval, že tyto děti potřebují být dostatečně chváleny, což jim dodává potřebnou sebedůvěru, která jim chybí,“ vyzdvihuje důležitý moment průběhu doučování předseda spolku.
Sám se ve své praxi nejednou setkal s tím, že nezájem dětí o školu pramenil právě z přístupu pedagoga, a velmi si váží takových, kteří se o své žáky upřímně zajímají. „Každý učitel je jiný a ne každý učitel se umí romským dětem věnovat, zaujmout je natolik, aby dávaly pozor, aby je učivo bavilo a aby spolupracovaly. Existují však učitelé, kteří tento dar mají, což se projevuje pozitivním vztahem romských dětí ke škole, respektive učiteli, se kterým se pak dobře spolupracuje i nám, doučovatelům.“
Segregaci ve školství odmítám
David Ščuka založil spolek, který se snaží děti podporovat v tom, aby si své studijní a profesní ambice, o kterých si sní jen ve skrytu duše, plnily a nenechaly se od nich odradit. Ukazujeme jim, že to, že jsou Romové, není handicap, něco, za co by se měly stydět, ale naopak jejich předností, „zejména v kultuře, tradicích, jazyku, emocích“, je hluboce přesvědčen. Bohužel si však valná část obyvatel České republiky myslí o Romech opak a společné docházce svých a romských dětí se brání.
„Z vlastní zkušenosti bohužel vím, že inkluze, jak si ji představuji já, je nereálná. Když se do třídy přihlásí více romských dětí, čeští rodiče své děti ihned odhlašují. Pokud nedojde ke změně myšlení celé společnosti, inkluze ve školství bude problémem,“ konstatuje Ščuka a doplňuje, že v inkluzivních opatřeních spatřuje dobrou věc, protože české a romské děti mohou získat příležitost navzájem se od sebe učit, poznávat se a ovlivňovat své smýšlení „o těch druzích“.
A tak, i když segregaci ve školství z principu odmítá, zaměřuje se ve svých aktivitách pouze na děti romské národnosti. Neskrývá totiž obavy ze státní přijímací zkoušky na střední školy, na kterou doplatí převážně právě romské děti. Vysvětluje to tím, že úroveň jednotlivých škol se právě v důsledku neochoty českých rodičů ke společnému vzdělávání značně liší a uvádí příklad: „V centru Brna máme čtyři „romské“ základní školy, tedy školy, které navštěvují převážně romské děti. Jsem si jist, že tyto školy neposkytují dětem dostatečné znalosti k dalšímu studiu jako jiné školy v Brně, kam je pro romské rodiče velký problém umístit své dítě. Tyto tzv. romské školy sice využívají spoustu programů a projektů, např. obědy zdarma, kroužky pro děti, ale kvalita výuky není srovnatelná s neromskými školami.“ A právě úroveň dosažených znalostí se může stát tou pomyslnou zdí, přes kterou se romské děti, až se na střední školy začnou hlásit populačně silné ročníky, nedostanou – v převisu uchazečů si ředitelé začnou vybírat podle výsledků státního testu jen ty nejlepší.
Ščuka je však přesvědčen, že i dítě, které přichází na střední školu ze „speciální“ základní školy, v ní může uspět a učivo maturitního oboru zvládnout, neboť tento typ škol navštěvují Romové stále spíše ze sociálních důvodů než kvůli tomu, že by potřebovali speciální přístup z důvodu mentálního hendikepu. „Pracoval jsem na Střední odborné škole managementu a práva, kde takových dětí byla valná většina. Proto vím, že i tito studenti mohou uspět u maturitní zkoušky, ale potřebují velkou pomoc a podporu školy, rodiny a mít vnitřní motivaci.“ Za úspěch považuje, když do prvního ročníku střední školy nastoupí 25 studentů, z nichž deset řádně odmaturuje. „A podaří-li se některým z nich zvládnout přijímací zkoušky na vysokou školu, je to úspěch, ze kterého mám obrovskou radost nejen já, ale i kolegové v kroužku.“
I když neexistují přesné údaje o počtu romských studentů středních a vysokých škol, David Ščuka je přesvědčen, že se jejich počet za posledních dvacet let výrazně zvýšil, což dokládá jedním příběhem za všechny. „Student pocházející z početné rodiny, ve které rodiče ani sourozenci neukončili ani učební obor, se vlastní pílí a s podporou naší organizace vypracoval až ke složení maturitní zkoušky a v současné době pracuje. Znám mnoho studentů, kteří vystudovali střední školu a pokračovali ve studiu na vysokých školách, a to mi dává motivaci, proč se romským dětem chci věnovat i do budoucna,“ uzavírá optimisticky David Ščuka.
Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
