David Ištok z filmu Cesta ven: Film nikomu nenadržuje, ukazuje realitu života v chudobě

Režisér a scénárista filmu Cesta ven Petr Václav strávil při psaní scénáře
hodně času v Chomutově. Nakonec do hlavní mužské role obsadil Chomutovana Davida
Ištoka. Vznikl skvělý film – po šestnácti letech další český zástupce na
festivalu v Cannes.

Do místního kina se film ale nedostal, a tak Vám jej David, s nímž Vám přinášíme rozhovor, promítne 28. srpna od 19:00 skoro pod okny svého bytu. Srdečně vás zveme do Music Clubu Pecka,
Písečná 5306 (areál Flóra) v Chomutově.

Oficiální web filmu:
http://www.cestaven.cz/
Facebooková událost: http://on.fb.me/VJtcxb

David Ištok je mladý Rom, pracoval na stavbách, v neziskovce vedl program
vzdělávání dětí v rodinách a volnočasové aktivity, je vyučený a dodělává si
maturitu v sociální práci. Je jedním z těch, kdo stojí za peticí na vyhlášení
místního referenda o zrušení heren v Chomutově. Dnes jej potkáte na
chomutovských sídlištích jako preventistu městské policie. Nebo ho můžete vidět
v kině – ztvárnil totiž hlavní mužskou roli ve filmu Cesta ven režiséra Petra
Václava. Film autenticky zachycující život Romů na okraji společnosti je jediným
českým filmem, který se za posledních šestnáct let dostal na festival v Cannes.

Následující rozhovor vedli s Davidem dva jeho přátelé.

Dost mladých lidí sní o tom zahrát si ve filmu. Ty jsi dostal hned hlavní
mužskou roli. Co to pro tebe znamená?

Je to zkušenost, bylo zajímavé být u toho filmu od počátku a vidět, jak
složité je natáčení a co všechno dokáže dobrý střih. Nejsem ale herec, ani
nechci být. Takže největší význam pro mě má to, že díky filmu můžu pár lidem
otevřít oči.

Co tím myslíš?

Od té doby, co je Cesta ven v kinech, se mi ozývá dost lidí – chtějí poradit
nebo jen mají komentáře. Romským klukům a holkám vlastně jen radím, že snažit se
nakonec i přes těžkosti přináší ovoce. A lidi, jak se to říká, z majoritní
společnosti (smích), mi píšou, že díky filmu toho hodně pochopili. Jedna moje
kamarádka se mi po projekci v Kadani dokonce začala omlouvat.

No dobře, tak klasická otázka, o čem ten film vlastně je?

Je to o ženě, která se nenechá zlomit životem a tvrdě bojuje. Je to Romka, má
dítě, trochu nervního partnera, mě, a nemá peníze ani práci, kterou usilovně
hledá. Vlastně docela běžná situace třeba tady v Chomutově. Petr, režisér, to
natočil tak, že to fakt odpovídá realitě. Film nikomu nenadržuje, nedělá z Romů
chudáčky, ale pochopíte realitu toho života v chudobě.

A jaká tedy je realita?

Tu právě ukazuje Cesta ven, tak nejlepší bude, když lidi na film přijdou.
Chápu, že člověk, který je celý den v práci, když si večer sedne k televizi nebo
projde zprávy na internetu a vidí, že Romové jen kradou a zneužívají dávky, tak
se rozčílí. Přitom život bez práce na dávkách si málokdo přeje, spousta Romů
maká a to, že jsou tu třeba úspěšní vysokoškolsky vzdělaní Romové se skoro nikde
nedozvíte, o těch média mlčí.

Na druhou stranu tu ale nejsou jen úspěšní a vysokoškolsky vzdělaní Romové.

Jasně, nejsou. Znám hodně dobře chomutovská sídliště, jsem tam každý den. Je
tu dost lidí opravdu hodně chudých, kteří už nevědí kudykam. Z toho mála, co
mají, nejvíc spolkne nějaký podnikatel v uvozovkách, který jim za deset patnáct
tisíc pronajme zbořené 1+1. Nechápu, že stát pořád tenhle byznys podporuje.
Drogy, skrytá prostituce a lichva jsou na sídlištích všude a tam už si nikdo na
Romy a neromy nehraje. A ti Romové, co v tomhle jedou, dělají ostudu i těm
dalším, co se snaží žít normálně.

Od filmu jsme tedy dost utekli, ale myslíš si, že je vůbec šance, že se život
na sídlištích může zlepšit?

Ta šance je, ale lidi by se spolu museli začít bavit a město by muselo více
poslouchat lidi, když jim říkají, co se tam děje. Když paní upozorní na varnu
perníku a dostane odpověď, že je to pod kontrolou a ona pak ještě rok vidí, jak
si tam chodí puberťáci pro drogy … No, vidím to na svojí práci (pozn. preventista
kriminality). I při svým vzrůstu při přátelském rozhovoru přesvědčím na první
pohled nebezpečného chlápka, že nemá pít u večerky před školou, nebo partu
náctiletých přiměju, aby si na hřišti uklidili. A oni to udělají, a pak za mnou
přijdou, že chybí odpadkové koše a popelnice jsou přecpané. Nebo lidi, co se
potkávají na vchodových schodech, by chtěli lavičky. Polovina mladých lidí se na
sídlištích děsně nudí, a tak třeba zkoušejí drogy. Je dobře, že město pro ně
otevřelo jeden klub na Kamenné, jen by jich bylo třeba aspoň deset. Jsou to
všechno maličkosti, ale kdyby se řešily, tak to pomůže více než řvaní o
nepřizpůsobivých a represe. Jsem rád ale, že nás vyslali do ulic – snažím se ten
hlas ulice předávat dál na město.

Mimochodem, jak se ti líbí slovo nepřizpůsobivý?

S tím přišla jedna paní z Chomutova (smích). V té době tu byla hrozná
atmosféra, zažil jsem, že když jsem šel po práci na kafe, paní mě neobsloužila.
Kamarád šel s celou rodinou na oběd do restaurace a taky je odmítli obsloužit.
Nepřizpůsobivý je pro mě horší slovo než cigán, uráží mě to. Novinám to zvyšuje
čtenost a politici to začnou používat, když ztrácejí voliče. Jako ta paní.
Doufám, že už to lidi prokoukli.

To si nejsem jistá, internetové diskuse jsou toho plné. Chomutov byl proslulý
tvrdou represí proti těm tzv. nepřizpůsobivým. Říkáš, že šlo o to získat voliče,
není ale přeci jen represe někdy na místě?

Když se vrátím znovu k těm sídlištím – žít někde, kde luskneš jedním prstem a
máš drogu a luskneš podruhé a máš ženu, co se musí prodávat, není úplně super.
Někdy mám dojem, že tvrdé drogy jsou v Chomutově legální, prodávají se normálně
z ruky do ruky přímo na ulici, vlastně kdekoliv. Skoro chápu, že když lidi vidí
sedět dvacet Romů na sídlišti, mají možná strach, protože je neznají. Jenže oni
se spolu jen baví. A mezitím ti někde opodál dělá problémy nějaký narkoman,
dealer nebo pasák. A policajti jen kolem projedou autem a všechno je vlastně v
pořádku. Jo, represe je někdy třeba a první, co bych v tom udělal, že bych sebral
policajtům auta. Ať tu ulici a lidi v ní poznají pořádně.

Opravdu už opusťme sídliště a vraťme se k filmu Cesta ven. V tiskových
podkladech k filmu je uvedeno, že jsi byl jeden z prvních, kdo pomáhal při
scénáristických obhlídkách. Znamená to, že jsi se podílel na scénáři?

To ne. Petr Václav natočil před lety Mariana a Pararelní světy a pak se
přesunul do Paříže, tam už dlouho žije. Potřeboval se dostat do české reality a
nějak se ocitl v Chomutově. Dělal jsem mu průvodce, vysvětloval jsem mu, jak to
mezi Romy funguje. Je pravda, že něco z toho se pak objevilo i ve scénáři. A
fakt jsem byl překvapený, jak to Petr a ostatní dokázali natočit reálně.

A pak ti tedy řekl, abys ve filmu hrál?

Ne, prošel jsem normálně castingem. Potom jsem se přestěhoval skoro na pět
měsíců do Ostravy, kde se film natáčel. Byla to velká zkušenost, ale na to
červený světýlko na kameře jsem si prostě nezvykl, měl jsem pořád trému. Zdeněk
Godla, taky z Chomutova, měl ve filmu sice menší roli, ale s kamerou mu to šlo
dobře. Dokonce v herectví pokračuje v dalším filmu.

Na výsledku není poznat, že bys byl nějak nervózní. Vlastně jsi podal skvělý
herecký výkon.

To jenom díky Petrovi. Byl pořád po ruce, nestaral se o nás jen na place,
trávil s námi hodně času. A při natáčení pak z nás dokázal dostat přesně, co
bylo třeba. Tedy spíše ze mě, protože Klaudia (pozn. představitelka hlavní role)
má v sobě obrovský talent.

Už jsi naznačoval, že film vše zachycuje hodně autenticky. Přesto zkus ještě
jednou shrnout, proč stojí za to film vidět?

Tak třeba kvůli Klaudii a prostě proto, že vidět český film, který nás
reprezentoval v Cannes, by měl každý opravdový Čech – i ten romskej
(smích).