Po Žatci se píše špatně a to z mnoha důvodů. Díky divadlu utlačovaných mám na svém facebookovém profilu i relativně dost přátel z romské komunity. Takže zdálky sleduju, co se děje a musím říct, že to není lehké čtení. Jako houby po dešti se množí příspěvky těch, kteří byli někde nějak napadeni prostě jenom kvůli tomu, že jsou Romové. Komplikuje se situace na ulicích, v obchodech. Anebo je útoků možná pořád stejně jenom je něco jinak – oběti už si to nechtějí všechno nechat líbit a svoji životní realitu pojmenovávají. Což je v té mizérii skvělé. Jenže zároveň mně mrazí ještě z jiného důvodu. Ze všech příspěvků tohoto charakteru je zřetelný pocit, že Romové mají pocit, že tady nejsou vítaní, že se narodili v zemi, kde je nikdo nechce. Tolik alespoň po-žatecká facebooková dikce.
Hledám způsob, jak se na to napojit z perspektivy představitele majority. Já jsem moc ráda, že tady jsme všichni pohromadě a nejradši jsem teď v těch prostředích, kde z toho, že žijeme v jedné zemi, můžeme mít úplně obyčejnou radost – když chystáme nové divadlo, kde jsou kromě Čechů i Romové, Vietnamci a další, a kde je to zároveň úplně jedno. Důležité je, že se nám daří najít dějovou linku, u které se dokážeme celé odpoledne smát a blbnout. Jenže zároveň cítím, že je to po Žatci nějak málo. A proto se mi špatně píše.
Už roky si kladu otázku, jak tohle všechno souvisí s polistopadovým vývojem v naší společnosti. A jak se opět po roce přibližuje výročí 17. listopadu, nějak mi nejde po-žatecké události vnímat mimo tento rámec. Pamatuji se na svůj šok, když jsem před několika lety našla jeden z prvních dokumentů Charty 77, který se zabýval situací národnostních menšin. Je neuvěřitelné, že už v té době autoři zmiňovali parametry, které se staly hlavními tématy i po roce 1989 – bydlení, vzdělávání, odebírání romských dětí do dětských domovů, sterilizace. V mnoha ohledech se podařilo – po téměř třiceti letech! – dopracovat k některým pozitivním změnám – sterilizace jsou odhaleny a ustaly, dochází k pozitivním změnám v oblasti ústavní péče i vzdělávání. Tohle všechno jsou věci, které se týkají společenského uspořádání. Zdá se však, že jedna věc nás ještě čeká a ta zároveň souvisí s podhoubím toho, o čem psala už Charta 77 a já ji zároveň vnímám jako základ po-žatecké facebookové kocoviny. Dovolte mi, abych citovala přímo z dokumentů Charty 77 z roku 1978!: „O tom, zda mají Romové splynout s většinovým obyvatelstvem, přijmout beze zbytku jeho civilizační hodnoty a ztratit svou etnickou entitu, mohou totiž rozhodnout jen oni sami. Jen oni sami mohou rozhodnout o stupni této integrace, pokud ji přijmou. Tomuto rozhodování je vystaveno romské obyvatelstvo stále a vlastně každý Rom po celý život a je na většinovém obyvatelstvu a orgánech státní moci, aby vytvořili důstojné podmínky pro toto rozhodování, a aby přispěly k atmosféře vzájemného pochopení……….Bez pravdivého odhalení závažnosti problému, bez zásadní právní úpravy a bez skutečné účasti Romů samých na rozhodování o věcech, které se jich týkají, jsou pokusy o řešení otázky romské menšiny u nás iluzorní. Tato otázka už není pouze otázkou menšinovou, ekonomickou nebo sociální, ale čím dál více se stává otázkou svědomí celé společnosti.“ (Informace o Chartě 77 (1978), 1, 15 : 3 a 9).
Když jde skupina lidí do hor, platí jedno zlaté pravidlo. Skupina musí jít tempem nejslabšího, jen tak může dojít v pořádku celá. Společnosti se daří tak dobře, jak dobře se daří jejím nejslabším článkům – ať už jsou to děti, lidé, které někdo zmlátí kvůli barvě pleti, nebo kdokoli jiný. Otázka, kterou kladla už Charta 77, je jednoduchá. Jak můžeme společně vytvořit takové podmínky, aby se ti nejslabší mohli sami rozhodovat o svých životech? Jak můžeme společně žít tak, aby svědomí společnosti mohlo být klidné? Možná to jsou otázky, které nám po Žatci může klást letošní 17. listopad.
