Blažej Dydy: Rom jako jediný odsouzený za romský holocaust v Čechách

„Co se stalo s Josefem Janovským? Odsoudili ho nakonec?,“ tak se ptávají lidé, kteří slyšeli nebo četli o hrůzách tábora v Letech u Písku. Málokdo ví, že právoplatně byl za zločiny spáchané v tzv. cikánských táborech v Letech a Hodoníně u Kunštátu odsouzen jediný člověk. A byl to Rom.

V období těsně po druhé světové válce panovala ve společnosti silná touha vyrovnat se se zločiny, které hluboce zasáhly do života lidí. Někteří nečekali a rovnou vzali spravedlnost do vlastních rukou. V rámci institucionální retribuce připravilo Československo program tzv. národní očisty, který měl potrestat všechny „nacistické zločince, zrádce či jejich pomahače“, respektive občany, kteří se provinili proti národní cti. V případě Židů neexistovaly o perzekuci z rasových důvodů pochybnosti – ne tak ovšem v případě Romů. Rasová podstata likvidačního postupu vůči Romům nebyla uznána ani po válce a úředníci zodpovědní za deportace Romů do koncentračních táborů zůstávali na svých původních místech, v některých případech dokonce jako experti na tzv. cikánskou otázku. l to byl jeden z důvodů, proč se na popud státu nekonal žádný soudní proces s dozorci tzv. cikánských táborů v tehdejším protektorátním Československu.

Nevinný velitel Janovský

Nebýt jednoho dozorce, který sepsal šokující výpověď o poměrech v táboře v Letech u Písku, zřejmě nikdy by nebyl postaven před soud Josef Janovský, bývalý velitel tábora, který fakticky zodpovídal za smrt velké části letských vězňů. Strážmistr František Kánský, jenž pracoval v Letech pod velením Janovského, vyjadřoval už během válečného období velice otevřeně svůj nesouhlas a neochotu podřizovat se nařízením podporujícím hrubé a násilnické zacházení s vězni. Krátce po válce sepsal Kánský za přítomnosti dalších dvou kolegů protokol, ve kterém popsal praktiky a donucovací techniky Janovského jak vůči vězňům, tak vůči dozorčímu personálu. Vzpomínky přeživších hovoří o bití, věšení na kůl či týrání hlady, za které dokonce dostal Janovský napomenutí od německých úřadů a které bylo na denním pořádku. Katastrofální hygienické podmínky a podvýživa zapříčinily rozšíření tyfové epidemie, jejímž následkem bylo hromadné umírání vězněných Romů. Ti, co přežili, byli transportováni do Osvětimi.

V soudním procesu s Janovským se pokračovalo až v září 1948 a deset svědků, včetně Kánského, své výpovědi poupravilo. Janovského už nelíčili jako surového velitele, který měl na svědomí lidské životy. Nikdo ho neviděl někoho bít nebo mu jinak ubližovat. K soudu se tehdy z neznámých důvodů nedostavil ani jeden z přeživších vězňů, kteří vypovídali v přípravném řízení proti Janovskému.

Historik Michal Schuster uvedl pro časopis Respekt: „Tím, že tábor v Letech byl zřízen a spravován výhradně Čechy, i když na základě německého útlaku, nebyl tu po válce žádný zájem o tom mluvit. Bylo to tabu, jehož otevření by znamenalo oficiálně přiznat, že na holocaustu se podíleli i Češi.“ Jeho slova podporuje také fakt, že Československý stát bez vnějších podnětů nikdy nezahájil žádné vyšetřování českých dozorců, kteří působili v tzv. cikánských táborech. Proces s Janovským byl zahájen až na základě trestního oznámení Kánského a měl nulovou medializaci. To samozřejmě vylučovalo možnost získání dalších svědectví, zejména bývalých vězňů, a jak se spekuluje v článku Respektu Dva muži v táboře, nelze vyloučit, že státní moc znemožnila svědkům vystoupit, jelikož by svým svědectvím dokazovali podíl českých četníků na perzekuci obětí války. Spekulaci Respektu by potvrzoval i fakt, že po válce pracoval Janovský v policejních složkách na okresním úřadě v Praze. Soud ho nakonec pro nedostatek důkazů zprostil všech obvinění. Josef Janovský tak zemřel jako svobodný a bezúhonný v 50. letech minulého století. Ve stejné době si svůj trest ve věznici Mírov odpykával Blažej Dydy.

Příběh Roma Blažeje Dydyho

V srpnu 1942 byl Blažej Dydy společně s těhotnou manželkou a ročním synem deportován do cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu. Zde byl evidován pod vězeňským číslem 3336, které bylo přiděleno také dalším členům jeho rodiny. Dydy v táboře brzy získal funkci svobodníka a mimo jiné dohlížel na práci spoluvězňů. O rok později byl transportován do Osvětimi, kde byl v tzv. Hlavní knize cikánského tábora evidován pod jménem Blasius Didy pod číslem Z-8420. V táboře Birkenau byl opět velmi brzy vybrán do vězeňské samosprávy a na obytném bloku č. 9 působil ve funkci tzv. štubového (z německého Stubendienst), později jako předák (pomocník kápa) dozíral na pracovní kolonu. Jeho ženu s dítětem zavraždili v plynové komoře.

Po osvobození se Blažej Dydy usadil v tehdy vylidněném opavském Vítkově, kde pracoval jako stavební dělník. Celý proces vedený vůči němu začal oznámením dvojice bývalých vězňů – Marie Adamové a Františka Kryštofa. Brzy poté na něj byla uvalena vyšetřovací vazba pro spáchané zločiny podle retribučního dekretu prezidenta republiky a pátralo se po dalších svědcích a jakýchkoliv dalších informacích, které by přibližovaly Dydyho činnost během války. Vyšetřování bylo tentokrát solidně medializované. Policie zaslala Československému rozhlasu do Brna a redakcím denních listů výzvu k uveřejnění: „Blažej Dydy, přezdívkou zvaný ‚Mannus‘ nebo ‚Man‘, narozený 8. 4. 1917 v Karlovicích, okr. Uherské Hradiště, cikán, posledním bytem ve Vítkově, Opav- ská 31, je podezřelý, že za okupace v letech 1939 až 1943 při výkonu své funkce jako dohlížitel nad pracujícími v pracovním táboře v Hodoníně u Kunštátu a v koncentračním táboře v Osvěnčimi týral uvězněné a zavinil smrt několika lidí, zejména cikánů. Kdo ví něco podstatného o jeho chování v uvedených táborech, nechť to ihned oznámí mimořádnému lidovému soudu v Brně.“ Vyslechnuto bylo nakonec 47 Romů, z nichž část svědčila jednoznačně proti Blažejovi Dydymu. V hlavním přelíčení pak soud od původního odsouzení k trestu smrti upustil po zvážení okolností, za nichž se obžalovaný trestních činů dopustil, a odsoudil ho k trestu na doživotí. V roce 1955 mu byl trest změněn na odnětí svobody na 25 let a v červenci 1961 se Dydy dostal rozhodnutím krajského soudu v Ostravě na svobodu.

Blažej Dydy se tak stal jediným člověkem řádně odsouzeným za zločiny spojené s romským holocaustem na českém území. Kromě Janovského, který vzešel z tohoto procesu zcela bezúhonně, byli potrestáni ještě dva dozorci, kteří ovšem dostali pouze kázeňské tresty.

Podkladem pro vznik článku byly texty:

Schuster, Michal. Proces s Blažejem Dydym na základě materiálů Mimořádného lidového soudu v Brně roku 1947. In: Romano Džaniben 1/2013 Kundra, Ondřej. Dva muži v táboře. In: Respekt. 17. 5. 2015